Slovo soudce
Muselo mi být připomenuto, že jsem na řadě a mám psát slovo soudce na květen, a protože jsem zapomněl, nevěděl jsem hned o čem. Tedy přesněji - co z toho, co jednomu táhne hlavou, stojí za hlubší zamyšlení – věděl jsem jen, že určitě není nikdo zvědavý na mé povídání o rozkvetlých stromech, ty si jistě každý vychutná sám nebo ještě lépe ve dvou.
Témat by se jistě našlo dost. Přemýšlel jsem, jestli státní zastupitelství nechá prověřit všechny oslavy narozenin všech soudců, o tom, jak si Mgr. Radek Pokorný (pražský advokát) představuje nápravu justice pomocí obhajování rozsudků soudci před veřejností, i o kauze předsedkyně NS ČR (k té jsem se už vyjádřil: rozhodně odmítám názor, že jde o ostudu justice, jde o ostudu řízení justice a důsledek nerespektování principu dělby moci). A samozřejmě vděčným tématem je zvýšená předvolební aktivita.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, připadl mi čestný úkol (samozřejmě příjemný) oslovit Vás v době, kdy se konečně příroda umoudřila a ukázala nám svou vlídnější tvář. To se však bohužel nedá obecně říci o situaci v naší zemi jako takové a především ne o té, která ovlivňuje, či by velmi ráda ovlivnila, justiční prostředí. Paradoxně to ve mně vyvolává vzpomínky na dobu před pěti roky. Tehdy jsem po několikaletém působení odcházela do justice z jiné instituce, mající značnou úroveň prestiže, která mi poskytovala co nejlepší pracovní podmínky, a tuto změnu jsem nadšeně vítala s pevným přesvědčením, že funkce soudce je to pravé a jediné, čemu se chci ve svém profesním životě věnovat.
Vážené kolegyně, vážení kolegové,
bylo mi 26 let, když jsem se koncem roku 1993 stala soudkyní Obvodního soudu pro Prahu 8. Snadno si tedy spočítáte, že jsem byla dítětem tuhého komunismu. A co ve mně z té doby zůstalo? Mimo jiné poměrně silný odpor k tomu být někde organizována. Jak jsem se tak ale probírala hromadami spisů, četla mnohdy urážlivá odvolání proti mým rozhodnutím, sledovala neustávající mediální kampaň proti soudcovskému stavu a líbivá gesta politiků, spočívající v ukrajování našich výhod a házení špíny na naší práci všude, kde se jim to hodilo k získávání politických bodů, pochopila jsem, že nikdo jiný, než sami soudci prestiž soudcovského stavu nevybudují.
Vážení a milí kolegové, když jsem před rokem psala na naše stránky únorové zamyšlení, nikdy bych si ani nepomyslela, že letos je budu psát znovu a ještě jako první viceprezidentka Soudcovské unie. Věřte, že využít této příležitosti mi je velkou ctí a také potěšením.
O našem shromáždění v Brně a o výsledku voleb, jak víte, informovala řada médií. Proto mě nijak nepřekvapilo, když mi volala má dlouholetá přítelkyně, aby mi blahopřála a zároveň se vyptávala, co přesně moje nová funkce obnáší, protože, když už to říkali i v televizi, nemůže jít o nic bezvýznamného. Hluboce jsem se zamyslela, jak nejlépe odpovědět a co nejpřesněji popsat, co mi nejspíš můj post v Unii přinese a pak jsem jí řekla, že je to především hromada práce navíc.
Proč jsem členem Soudcovské unie? A proč se vlastně snažím v ní i aktivně pracovat? Tyto otázky jsem si položil před shromážděním zástupců sekcí. Tehdy jsem je ještě odbyl jako notorietu, kterou není třeba dokazovat, a tedy si na ni ani odpovídat. Po svém zvolení do funkce viceprezidenta Unie se však obě otázky přihlásily znovu a naléhavěji. Pokusil jsem se nalézt odpovědi, o něž se chci s vámi podělit.
Kolegyně a kolegové,
obracím se k vám na konci jednoho a počátku dalšího roku, v období, které je pro kvalitu soudcovského života nadějné příklonem soudců k mravním hodnotám (činem, který to dokazuje je etický kodex, přijatý na výročním zasedáním našeho sdružení). Žijeme tisíciletí v prostředí křesťanské tradice, jež prověřila určité mravní principy jako nejvhodnější pro záchranu lidské integrity. To nelze přehlédnout…
Když tak už několik dní přemítám nad tím, co by mělo obsahovat moje „slovo soudce“ na říjen, honí se v mi v hlavě různé (většinou zmatené) myšlenky. O čem? O tom, jaké bylo léto a že už mám napracovanou dovolenou? Mám psát o tom, co si myslím o CzechTeku a o zásahu policie na něm a o politickém pozadí….? To ale se soudnictvím moc nesouvisí (zatím). Nebo o tom, že jsem si před týdnem na tenise natáhla lýtkový sval – nebyl to ale tenisový turnaj na Celostátních soudních hrách, a tak to také není k věci… Co ale k věci je? Tak mě napadá, že psát rozsudky (i když je většinou příliš ráda nepíšu) je mnohem snazší. Je jasné o čem a o kom, je jasný skutkový stav a vím i to, jak a proč jsme rozhodli… Prostě to už asi umím, zatímco psát úvahu na říjen neumím.
Milé a půvabné kolegyně, vážení kolegové!
Připadlo mi autorství jednoho dílu našeho seriálu s názvem Slovo soudce a vzhledem k době prázdnin, k době, kdy i činnost soudů je poznamenána dovolenými jak soudních osob, abych použil terminologii právních předpisů, především instrukce o důstojnosti soudního jednání, tak účastníků soudních řízení a tomu odpovídající atmosféře vládnoucí v soudních kancelářích, představoval jsem si, když na mě připadl právě tento díl, že stvořím odlehčené a pokud možno vtipné povídání o ničem, tedy něco objevného, jako že v létě bývá horko nebo naopak, že se léto nepovedlo. Druhou možností bylo zvolit téma zejména v době letní často omílané, a to téma soudních prázdnin, zavzpomínat na c. k. rakouské soudnictví a dovozovat prospěšnost takového institutu za jaký jsou soudní prázdniny považovány.
Milí kolegové,
moje původně zamýšlená úvaha se nesla v poloze nářku nad nesnadným postavením soudce v této době a v této společnosti. Protože situace je vážná a bude ještě horší (pro posouzení uvádím stav mého senátu: soudce na civilním řízení v l. stupni v březnu 1996 - nápad 30, skončeno 42, neskončeno 311 a v březnu 2005 jsou tytéž míry 39-33-479), domnívám se proto, že je třeba minimálně v době dovolených pozdvihnout mysl k vyšším hodnotám.
Vážení kolegové,
dovolte několik poznámek k současné situaci stavu SU a soudcovskému stavu obecně.
Nelze nevidět jistou konsolidaci poměrů, která nastala po zajištění zdrojů financování nákladů SU a je na SU, aby se věnovala i jiným věcem. Jak referuje č. 4 Soudce letošního roku v článku „Kulatý stůl - Trestní odpovědnost podnikatele“, daří se překročit pomyslnou hranici mezi soudci a (podnikatelskou) veřejností pořádáním kulatých stolů. Takový směr je zajisté užitečný, je nutno méně formálním způsobem konat pokusy objasnit taje práva laické, avšak zainteresované, veřejnosti. Z citovaného referátu však je zřejmé, že jistá míra nepochopení aplikace práva zůstává a bude trvat i nadále. Laik vždy vyžaduje odpověď na otázky o nichž si myslí, že je (resp. měla by být) naprosto jednoduchá.