J
UDr. Radka Šimková, členka Výkonného výboru SU ČR
Vážené kolegyně, vážení kolegové,
bylo mi 26 let, když jsem se koncem roku 1993 stala soudkyní Obvodního soudu pro Prahu 8. Snadno si tedy spočítáte, že jsem byla dítětem tuhého komunismu. A co ve mně z té doby zůstalo? Mimo jiné poměrně silný odpor k tomu být někde organizována. Jak jsem se tak ale probírala hromadami spisů, četla mnohdy urážlivá odvolání proti mým rozhodnutím, sledovala neustávající mediální kampaň proti soudcovskému stavu a líbivá gesta politiků, spočívající v ukrajování našich výhod a házení špíny na naší práci všude, kde se jim to hodilo k získávání politických bodů, pochopila jsem, že nikdo jiný, než sami soudci prestiž soudcovského stavu nevybudují. Rychlé vyřizování spisů, kvalitní vedení soudního jednání a promptní a brilantní odůvodňování rozhodnutí, to všechno nepochybně je základem, aby se na nás veřejnost začala dívat s trochou úcty. Na druhé straně přece právě tohle od nás veřejnost očekává, za to nás „daňoví poplatníci platí“. Troufám si kacířsky říci, že rychlé a kvalitní vedení řízení a kvalitní rozhodování naši společenskou prestiž sice zvyšuje, ale prozatím nijak významně. Každý advokát svému klientovi především vysvětlí, že výhra ve sporu je jeho práce, protože soudci předestřel správný pohled na věc a soudce jej pak jen převzal. Nezazlívejme mu to. Pokud by to neudělal, nechoval by se „tržně“ a nezvyšoval by poptávku dalších potenciálních klientů po své osobě. Musí si na sebe vydělat, musí zajistit chod kanceláře a zaplatit své koncipienty. A pak je tu i druhá strana, která prohrála. A u ní si, ruku na srdce, kvalitním vedením řízení a perfektně odůvodněným rozhodnutím, vyznívajícím však v její neprospěch, prestiž o mnoho nezvýšíme. Tuhle stranu, mající svou pravdu, to velmi často vůbec nezajímá. Podstatný je pro ni výsledek a ten je negativní. Jak tedy získat ve společnosti postavení, které soudcovskému stavu přísluší? Tyhle úvahy mě nakonec přivedly ke vstupu do Soudcovské Unie ČR, ačkoli jsem k organizovanosti kdekoliv zdrženlivá. Mezitím se z malého „sdruženíčka“, stojícího na pár nadšencích, stala stavovská organizace, která získala vysoký kredit ve vztahu k médiím, zákonodárným orgánům, ministerstvu spravedlnosti a dalším významným subjektům. Podle mě jsou aktivity Soudcovské Unie právě jednou z cest, jak zvyšovat prestiž soudcovské práce. Proto jsem jejím členem. Závěrem si dovolím navázat na únorové zamyšlení 1. viceprezidentky Unie Jany Jurečkové: „Přátelé, přátelé, pojďme si každý naložit na svá bedra ještě trochu více práce, než už máme, a pojďme pro Unii a náš soudcovský stav dělat něco víc než jen studovat spisy a diktovat rozsudky.“
Radka Šimková