Slovo soudce


Před několika dny proběhlo v Praze po delší pauze 31. Shromáždění delegátů Soudcovské unie ČR. V roce 2020 jsme dlouho připravovaný 30. sněm nemohli uskutečnit ze známých důvodů, jen několik dní předtím byla vyhlášena podzimní vlna proticovidových opatření. Loňské shromáždění mělo být navíc nejen výroční, ale i volební. Volby nového vedení proběhly následně korespondenčně. Zvolené unijní orgány v čele s novým prezidentem Liborem Vávrou však po celý uplynulý rok nadále pracovaly za ztížených podmínek. Doba totiž setkávání lidí, a tedy ani shromažďování nás členů SU, nepřála. A tak letošní podzimní setkání delegátů sekcí SU bylo pro nás radostnou a dlouho očekávanou událostí.




V době, kdy píšu tyto řádky, kulminuje letošní podzimní soutěž politických stran. A v době, kdy je čtete, už možná víte, jak to dopadlo. Výsledky soutěže budou komentovány především soutěžiteli samotnými, těmi, kteří zrovna nesoutěžili, ale na výsledku jim záleželo, mnoha pozorovateli, novináři, politology a v neposlední řadě oněmi pověstnými „strejci u piva“. Uvidíme, jestli soutěž proběhla „slušně a poctivě“, jak výslovně říká zákon, který ji reguluje, ovšem bez navazujících pravidel, která by účinně stanovila, co dělat, když tomu tak nebylo. Jestli v paměti nás aktivních nebo pasivních diváků zůstane slavnostní pocit z onoho férového klání konaného periodicky za několik let v den, který někteří označují za svátek demokracie, či pachuť připomínající pozření zkaženého jídla. Protože nikdo zřejmě nebude nezpochybnitelným absolutním vítězem soutěže, většina soutěžitelů si bude libovat, jak slušný výsledek dosáhla, bude děkovat za projevenou důvěru voličům a intenzivně přemýšlet, jak se dostat aspoň ke kousku koláče, který se bude vzápětí rozdělovat. Jinak řečeno, s kým se spojit, aby se dalo společně zasednout ke stolu a dělit se o co?




Jistě již mnohým čtenářům časopisu, v němž ještě do konce roku můžeme postaru listovat, neunikla avizovaná změna formy Soudce z tištěné na elektronickou. Ačkoli jsem si vědom, že soudcovský sbor je převážně konzervativní a nelibě nese změny zaběhnutých postupů a okolností, považuji tuto změnu za dobrou příležitost k jeho dalšímu rozvoji. Začnu-li osobní zkušeností, i já jsem si donedávna kupoval oblíbený deník nejméně v pátek s tím, že si jej v průběhu víkendu s chutí v křesle přečtu. Mnohokrát jsem ho ale v pondělí odkládal téměř nedotčený. Oproti tomu mé současné elektronické předplatné téhož deníku mi umožňuje být alespoň trochu v obraze obvykle ještě před snídaní, navíc každý den. A ještě více si to užívám v okamžiku, kdy bych jinak jen čekal v čekárně u lékaře nebo na pozdně příchozí na sjednanou schůzku. V rámci diskuse na republikové radě i dotazováním na obou českobudějovických soudech jsem zjistil, že se Soudcem je to mnohdy podobné, neboť jej kolegyně a kolegové odloží někam na kraj stolu na dobu, až bude čas. Že takový čas mnohdy nepřijde, asi nemusím rozvádět. Pokud tedy bude soudkyním i soudcům v budoucnu chodit odkaz na elektronickou verzi, věřím, že skutečných čtenářů oproti pasivním odběratelům časopisu přibude.




Vážení a milí, kolegyně a kolegové, dlouho jsem hledala téma po letošní prázdninové číslo „Slova soudce“ a pro inspiraci jsem se začetla do předchozích pěti „Slov soudce“ mých předchůdců v tomto náročném roce. Uvědomila jsem si, jak hezky to moji kolegové z Republikové rady SU napsali a jaké další pěkné články náš stavovský časopis obsahuje. Od úvodního Slova soudce našeho unijního prezidenta o tom, co nás v tomto roce čeká, a že výkony soudců v 1. stupni v nalézacím řízení se zvyšují, pokud mají asistenta, až po slovo prvního viceprezidenta, že jedna ze 3 složek státní moci v uplynulém obtížném období neselhala, a že průchod práva byl zachován. O to více mne pobavila slova o tom, že „nejsou plody jako plody“ a jak se změnil pohled na šišky z borovice nebo jablka a švestky padající ze stromu přes plot na pozemek souseda či sousedky - za dřívějšího občanského zákoníku a nyní - od roku 2014 - podle nového občanského zákoníku. Sama jsem o tom už mnohokrát přemýšlela na chalupě, kde také přesahují větve ze sousedova pozemku a padají plody čerstvého lahodného ovoce.




Téma pro pravidelnou rubriku Slovo soudce mě napadlo poměrně snadno, a to v souvislosti s nutností pravidelné obměny, resp. doplnění stavu přísedících u našeho okresního soudu. Shodou okolností tato potřeba nastala současně s projednáváním novely zákona o soudech a soudcích Parlamentem České republiky.




Je to čest i závazek dostat prostor pro slovo. Před několika lety jsem jej dostal po mém prvním zvolení do republikové rady. Vzpomínám si, že jsem hledal leitmotiv pro úvahu a našel jsem jej v tehdy rezonujícím tématu ohledně přijatého občanského zákoníku. Tenkrát jsem byl na rozpacích z nových či spíše staronových právnických termínů a institutů, nakonec doba ukázala, že jsme se zorientovali v té obsáhlé a mnohdy nabobtnalé materii civilního práva. Nezbývá než lakonicky konstatovat, že generace právníků v tomto prostoru i před námi měly co dělat s překotnými změnami nejen v právu, ale i celé společnosti.




Vážené kolegyně a kolegové, zdravím Vás v měsíci květnu, který je dle gregoriánského kalendáře pátým měsícem v roce. Český název květen vytvořil filolog a překladatel Josef Jungmann v roce 1805, při překladu románu Atala aneb Láska dwau diwochů na paušti od francouzského spisovatele Chateaubrianda. V češtině se do té doby používal název máj, který jako jediné označení ze všech měsíců v roce nemělo slovanský původ. V mnoha evropských jazycích je název měsíce odvozen od latinského Maius (anglicky May, německy Mai, slovensky Máj), dle římské bohyně Maia, manželky Vulcana, boha ohně a kovářství. První den v měsíci římští kněží obětovali této bohyni březí prasnici, která byla v období antiky obětním zvířetem spojeným s plodností. Květen je měsícem lásky a zamilovaných. O prvním máji jako času lásky psal v roce 1836 český básník Karel Hynek Mácha (m. j. advokátní koncipient) v básni Máj.




Milí kolegové, v roce 2019 jsem se s vámi ve „Slovu soudce“ podělila o některé myšlenky, které mě napadly v souvislosti s novou občanskoprávní úpravou. Pravda, dnes již není až tak přesné nazývat ji novou, neboť jde o kodex z roku 2012, účinný od roku 2014. Z hlediska jeho aplikace a výkladu však o nové dílko stále jde, protože nadále vyvstává mnoho dosud neřešených otázek a judikaturu ohledně většiny z nich nelze do současné doby považovat za ustálenou. Pro sebe jsem si vyřešila „rohlíkovou anabázi“, nad níž jsem se zamýšlela v únoru 2019. Dospěla jsem k závěru, že i strouhanka je někdy potřebným „meziproduktem“ (to slovo se mi moc líbí, vypůjčila jsem si ho ze z. č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních) a trocha hladovění občas neuškodí. Proč se kvůli rohlíkům zabývat složitou právní úpravou odpovědnosti za vady, případně řešit odpovědnost za poskytnutí odborné rady. Nedávno mě však zaujal právní problém z mého blízkého okolí, při němž došlo ke konfrontaci staré a nové občanskoprávní úpravy a o ten bych se s vámi, pro pobavení v těchto obtížných covidových časech, ráda podělila.




Když jsme s kolegou probrali aktuální události minulých dnů, počínaje účastí na fotbalovém utkání přes zádrhele v očkování, výroky ministryně spravedlnosti a nákupem testovacích sad konče, hluboce jsem se zamyslela, jakému ožehavému aktuálnímu tématu se mám věnovat ve svém Slovu soudce na březen. Nebo snad se zaměřit na dlouhodobé, zásadní, základní a palčivé problémy justice a věnovat se některému odbornému tématu? Je toho přece tolik, co čeká na řešení, vylepšení, prodiskutování. Chtěla jsem po kolegovi radu. A on mi řekl: „Napiš něco pozitivního". No, to se lehko řekne! Všechno zlé je k něčemu dobré a co tě nezabije, to tě posílí... To se dobře říká, hlavně když se to zlé neděje zrovna přímo nám. Ale je opravdu potřeba se podívat, zda nám to zlé v jiném směru něco nepřineslo, v něčem nás neobohatilo, jaké cesty otevřelo, jaká poznání nám poskytlo a k čemu nás povzbudilo a inspirovalo. Samozřejmě, že strach, vztek, beznaděj a smutek jsou velmi silné emoce a velmi snadno vedou k rezignaci nebo odporu. O těch mluvit nechci, toho jsou plná média. Chtěla jsem se zaměřit na to, jestli opravdu nevylovíme pár malých jiskřiček, které se nám budou i pro následující období hodit.




Zdá se, že vše již bylo řečeno a napsáno, ale přesto mi dovolte pár slov. Do Soudcovské unie jsem vstoupila krátce po jmenování a vysvětlení kolegů, že soudce (rozuměj v tomto textu i soudkyně) nikdo (dostatečně) nezastupuje a nebrání. Od roku 2009 jsem byla průběžně svědkem toho, co bych nazvala zajímavým a pozoruhodným fenoménem. Soudcovská unie je dobrovolný spolek, kterému fandí přispěním činnostmi i financemi daleko víc soudců, než je aktuálně členů. Na rozdíl od různých neziskových spolků má Soudcovská unie pouhé dvě zaměstnankyně, které mají zcela nezastupitelné poslání. Celý organismus pak funguje díky obětavé činnosti celé řady soudců. Je tu synergie, která nemá obdoby. Zákon žádnou profesní komoru soudců neustavil a ani se o ní moc nikdy neuvažovalo. Zvláštností České republiky nejen v Evropě je (spolu s Rakouskem a Německem, se kterými nejsme na 100 % srovnatelní), že nemá žádný sjednocující orgán soudní moci, žádnou nejvyšší soudcovskou radu. Přesto Soudcovská unie žije více než 30 let, rozvíjí se, má důvěru a sílu jako žádný jiný dobrovolný spolek, soudci i nesoudci se o ni velmi zajímají.



Copyright © SOUDCOVSKÁ UNIE ČR 2011