Slovo soudce


Slovo soudce, které čtete v lednu 2018 (nepřeskočíte-li raději hned na další stranu) píši v čase předvánočním. V době trochu hektické, v důsledku někdy až marných snah dokončit co možná nejvíce úkolů a restů z končícího roku, ale i v době občasných úvah o roce přicházejícím. Soudcovská unie má za sebou rok volební, do dalších tří let vstupuje se stejnou prezidentkou, avšak novými viceprezidenty, členy výboru i podstatně obměněnou radou. Na úvahy o minulosti zřejmě nebude již příliš času ani prostoru, neboť prakticky ihned přicházejí nové problémy, otázky a výzvy, na které bude třeba v rámci justice reagovat. V tomto příspěvku, slibuji, že tentokrát nepříliš dlouhém, bych chtěl poukázat na některé z nich. Aktuálně přináší rozpory v prvé řadě ministerská instrukce o přípravné službě a výběru soudců, zavádějící značné změny do praxe fungující u jednotlivých krajských soudů, ale i v celé justici, po řadu let. Na nutnost sjednocení pravidel pro výběr soudců upozorňuje Soudcovská unie dlouhodobě. Dovolím si ponechat stranou úvahy o způsobu, který byl pro tak zásadní otázku, jakou je výběr soudců a jejich odborná příprava, zvolen. Předpokládám totiž, že bude i nadále předmětem řady diskuzí. Pravidla a postupy instrukcí zavedené vzbuzují prozatím řadu emocí, kontroverzí a kritiky. Rozbor jednotlivých problematických částí zmíněné instrukce zcela přesahuje rozsah tohoto mého příspěvku a budeme se jimi jako unie zabývat patrně opakovaně a dlouhodobě.




Strašně to letí. Další rok se chýlí ke konci a já mám pocit, že poslední Vánoce byly před chvílí. Moje babička by řekla, že je to známka toho, že se člověk nenudí. A podle mne by měla do velké míry pravdu. Samozřejmě se někdy dostáváme „do vleku“ malých či větších událostí různého významu, které nám případnou nudu zaženou nezávisle na naší vůli. Ale zcela jistě se z velké části nenudíme také proto, že si svou dráhu osobního a profesního života určujeme vlastní aktivitou.




O volbách našich i o těch celostátních. A samozřejmě i o tom, jaké souvislosti výsledky obou voleb přinášejí. Letošní volby prezidenta Soudcovské unie byly napjatější a emotivnější než kdykoliv předtím. Dokonce si myslím, že nebylo nezbytně nutné, aby byl předvolební boj tak razantní. Tím spíše, že oba kandidáti vystupovali vůči sobě s dostatečnou mírou tolerance a úcty a do volebního boje spíš vstoupili jejich podporovatelé. Přestože jsme si zachovali potřebnou míru vkusu, je škoda, že jsme se nevyhnuli osobním útokům. To nikdo z kandidátů neměl zapotřebí. Cenné na tom všem je, že se po vyhlášení výsledků atmosféra zklidnila, oba kandidáti si dokázali popřát a poděkovat. Roman Fiala nesl druhé místo ve volbách s noblesou a grácií. Píšu o druhém místu, nikoliv o prohře, protože i tento výsledek je pro Romana Fialu svým způsobem vítězný.




Než jsem zasedl k počítači ke tvorbě článku pro náš web i časopis, podíval jsem se do předchozích čísel, abych třeba nepsal o tomtéž, co mí předautoři. A našel jsem tam zajímavou inspiraci v prázdninovém příspěvku Saši Krysla, jenž svou úvahu o postavení justice ve společnosti uvedl Formanovým filmem „Nebezpečné známosti“, což mu usnadnilo odcitovat barona de Montesquieu a jeho pojednání o mocích zákonodárné, výkonné a soudní, jemuž se pak následně „aktuálně“ věnoval. Uvědomil jsem si v té souvislosti, že je před volbami, a tak jsem se formou slalomu dle vlastního výběru rozhodl trochu prokličkovat mezi pilíři justičních částí volebních programů některých stran a hnutí, abych seznal, čím by nás ti kteří zákonodárci či výkonníci v případě svého vítězství počastovali.




Když jsem se v roce 2014 rozhodoval, zda mám znovu kandidovat do Republikové rady, tak jsem si skutečně ani náznakem nepředstavoval, že bych měl v tomto druhém období zasednout v nejužším vedení Soudcovské Unie a dokonce se stát jejím viceprezidentem. Musím říci, že si této důvěry, které se mi dostalo, velice vážím a zároveň děkuji svým kolegům ve vedení Daniele Zemanové a Tomášovi Novosadovi za jejich podporu a důvěru.




Před čtyřmi lety mě kolegové přesvědčili, abych kandidoval do Republikové rady, jestli se mi podaří něco zlepšit. Zadání tedy bylo sice neurčité, ale řekl jsem si, že se pokusím podle nejlepší vůle. K vlastnímu překvapení jsem se členem Rady stal. A nyní přišel čas pohlédnout zpět. Kdybych měl jmenovat jednu věc, o níž si myslím, že se povedla, tak by jí bylo, že Soudcovská unie má dojednat výhodné pojištění odpovědnosti pro své členy, což jsem navrhoval už v rámci kandidatury. Ještě bych rád viděl, aby Unie sama sjednala pojištění právní ochrany, o jehož použití by rozhodoval Výbor Soudcovské unie, aby se mohlo ulevit těm kolegům, kteří by se ocitli v obtížné situaci, typicky v důsledku šikanózních návrhů účastníků, majících původ v rozhodovací činnosti soudce v jiných věcech. Snad tato myšlenka nezapadne a osvojí si ji příští Rada.




Zvolený název článku a právě probíhající letní období mne svádí k popisování milostných kejklí Vikomta de Valmont a Markýzy de Merteuil, nebo alespoň ke sledování skvěle herecky obsazeného stejnojmenného filmu Stephena Frearse, kde si vedle sebe zahráli krom Johna Malkoviche a Glenn Close třeba Michelle Pfeiffer, Uma Thurman a Keanu Reeves. Přesto odolám svůdným pokušením a ponořím se na chvíli do světa justičního. A abych se nevzdálil příliš, pomohu si jistou časovou a obsahovou paralelou. Předlohou Frearsova filmu byl, jak jinak, než stejnojmenný román Choderlose de Laclose, který vyšel již v roce 1782.




Vážení a milí kolegové, připadl mi úkol napsat svůj příspěvek na měsíc červen, který by podle předpovědi počasí měl být slunečný, jak mu po právu náleží. Zvolím tedy téma lehké a nenáročné, prostě samozřejmé. Přeci jen se blíží léto, doba prázdnin a zejména děti, aniž by se raději věnovaly svým školním povinnostem, se začínají zabývat tím, co se bude dít o prázdninách. Mají přitom za samozřejmé, že lze téměř kdykoli a kamkoli vycestovat. Tak se mi taky s manželkou přihodilo, že při rodinných diskusích o tom, kam letos pojedeme na prázdniny, jsme se v neuváženém „záchvatu výchovy“ snažili svým dětem vysvětlit, že není tak dávno doba, kdy nebylo možné jen tak jet k moři a dnešních možností by si proto měly vážit. Jak jistě tušíte, příliš úspěšní jsme nebyli.




Jakkoli tomu pohled do kalendáře nenasvědčuje, skutečně tohle není chyba tiskárny a letošní „Zpráva o největším soudcovském golfovém turnaji ve střední Evropě“ vychází tiskem o měsíc dříve, než bylo dosud obvyklé. Je tomu tak proto, že někdo, tuším, že jsem to byl já, trestuhodně podlehl nátlaku nejrůznějších lobbistických skupin a svolil s posunutím termínu turnaje z tradičního konce května na konec dubna. Mea culpa, mea maxima culpa. Už se to nikdy nebude opakovat!!! Ale postupně. Letos byl tedy pro náš tradiční turnaj vybrán konopišťský resort. V jeho prospěch hovořilo jednak umístění poměrně uprostřed Čech a tedy ani Západočeši ani Moravané se nemohli cítit vyloženě diskriminovaní. Dalším benefitem byla skutečnost, že zdejší areál disponuje hned dvěma mistrovskými osmnáctijamkovými hřišti, takže jsme mohli vyzkoušet každý den jednu novou výzvu.




Čím tak začít svůj příspěvek – to je dávná potíž všech, kteří se snaží něco napsat. V tomto směru si povzdechl i Jaroslav Hašek, který se tedy ve svých fejetonech otřel o kde koho, takže poukázal na jiného fejetonistu (dnes již poněkud pozapomenutého), který vždy začínal tím, co provedl jeho přítel Damiánek („Tak jsem dnes potkal svého přítele Damiánka…“). Proto, aniž bych se chtěl srovnávat s Jaroslavem Haškem, dám na jeho radu a se začátkem si nebudu lámat hlavu a prostě začnu psát. No, a tím máme začátek zdárně za sebou. Nevím, jak vás, ale mě v poslední době překvapilo, jak lehké je v USA vládnout pomocí vydaných dekretů. Jako právník jsem doufal, že poslední vážně míněné dekrety vydal u nás Břetislav, a na východě jimi něco upravovali o půdě a jednostranně vyhlašovali mír, ale mýlil jsem se. Nový prezident, aby dostál své předvolební rétorice a svým slibům, tak ledva dosedl na své křeslo, okamžitě vydal dekret, kterým zakázal na území USA přicestovat mnohým lidem. Potom tento dekret přímo obřadně předvedl přítomným dychtivým novinářům, včetně svého rozmáchlého a v našich končinách dosti neobvyklého podpisu. Novináři měli okamžitě velmi dobré téma do novin, akční obrázky se vždycky dobře tisknou a lákají veřejnost. Tolik co se týká sehraného představení, choreografie se docela povedla. Horší to už je s tím, co po představení zůstalo, tedy tím dekretem.



Copyright © SOUDCOVSKÁ UNIE ČR 2011