Slovo soudce


Vážení a milí, měsíc květen nabízí tradičně několik pevných bodů v kalendáři, nad nimiž se lze každoročně zamyslet nad životem, vesmírem a vůbec (v podrobnostech viz stejnojmenná kniha, resp. jeden z dílů slavné knižní série z pera Douglase Adamse, která přináší všechny odpovědi na základní otázky života, vesmíru a vůbec). Kalendář mi tedy dnes poslouží dobře jako jeden velký oslí můstek k těkání nad současným děním a nespojitelnými tématy. Květen každoročně začíná prvním májem – oficiálně v kalendáři nazývaným Svátkem práce. Ten ovšem letos k všeobecné neradosti vyšel na neděli, čímž oslavychtivým zaměstnancům znemožnil strávit pracovní den oslavami a odpočinkuchtivé naopak nutil k jarním pracím o víkendu, když už to tak blbě vyšlo. Celá léta od jinošství přitom přemýšlím, proč tak exkluzivní den, jako je první máj, k němuž nám Karel Hynek Mácha zanechal tak epochální báseň, má být spojen zrovna s oslavou práce a nikoliv lásky. Přitom si nemohu nevzpomenout na repliku z muzikálu Noc na Karlštejně (zrovna v neděli zas běžel na ČT a letos jsem u něj slzel již poněkolikáté), když císař Karel tak hezky pravil: „Nechť ženy žijí, milují a třeba i trochu vládnou po boku mužů na Karlštejně, stejně by v osvícených dobách příštích nikdo nevěřil, že za doby panování otce vlasti, blahé paměti, existoval zákon, který to zakazoval.“




Bohužel i nadále platí úvodní slova kolegy Tomáše Novosada z minulého měsíce, že je v této době těžké přemýšlet či psát o čemkoli a nemyslet přitom na dění na Ukrajině. Mezinárodní právo obecně a uprchlické právo zvláště mě dlouhodobě zajímá i proto, že jsem jako azylový úředník profesně začínal. Nikdy bych ale nečekal takto blízké a bezprostřední setkání s drsnou realitou ignorování prvního z nich ruským agresorem a rozsahem, v němž se nyní musí použít druhé. Přesto se pokusím o několik pozitivních poznámek k nejen justičním tématům. Rozvolňování protiepidemických opatření mi po opravdu dlouhé době umožnila zúčastnit se semináře Justiční akademie v Kroměříži, a to právě na téma cizinecké a azylové, jehož aktuálnost se projevila v těch nejsmutnějších souvislostech. Protože pochvalných slov zaznívá obecně málo, vůči justici pak ještě méně, musím na tomto místě opravdu ocenit úroveň české Justiční akademie.




Je těžké vymyslet v těchto dnech nějaký duchaplný nebo alespoň smysluplný příspěvek do diskuse a vyhnout se při tom myšlenkám na válku v Ukrajině. Mimochodem – jak jsem teď slyšel, i ta předložka „v“ má svůj zvláštní politický obsah, neboť lépe než obvyklé „na“ vystihuje, že Ukrajina je samostatný, nezávislý státní útvar. Každé jiné téma mi dnes připadá banální. Je mi nepatřičné psát o našich platech a o připravovaných žalobách na republiku (ty by zrovna teď myslím měly počkat), o tom, zda by měla být zrušena věková hranice výkonu soudcovské funkce (doufám, že k tomu nedojde), o výroku ministra, že soudci vždy mysleli jen na své platy a za příjmy soudní administrativy se nebrali (není to pravda a snad nám pan ministr sám předvede, jak zvýšení příjmů pracovníků na soudech konečně prosadí). To všechno bledne vedle neuvěřitelné agrese na jedné straně a statečné obrany života a svobody na straně druhé, které v podobě boje Davida s Goliášem sledujeme ne tak daleko za našimi hranicemi. Každý ví, už jen s ohledem na průběh celého minulého století, že se ta válka bezprostředně týká také nás, naší svobody a údělu.




Vážené kolegyně, vážení kolegové, s příchodem nového roku mně ukápla pomyslná slza z oka. Ne snad proto, že bych litovala, že rok 2021 skončil, nebo naopak, že pandemie covidu, která nás už dva roky svírá, stále nekončí, nebo dokonce že politici (pokolikáté již) zcela populisticky zasahují do našich platů. Ten důvod je zcela prozaický a pro někoho i zřejmě nepochopitelný. Jde o to, že od ledna tohoto roku má vycházet časopis SOUDCE pouze v elektronické podobě. Myslete si o mně, že jsem třeba zpátečník, staromilec či knihomol, ale já zkrátka papírovou podobu knih, časopisů i novin miluji. Papír u mě boduje. Vždy jsem se v minulých letech těšila na to, až náš časopis chytnu do ruky a ucítím jeho papírové stránky, až si jím jen tak zalistuji a zavětřím vůni čerstvého tisku. A nejde jen o pocitové důvody, proč vždy dávám přednost papíru před elektronickou podobou. Časopis v papírové podobě se vám například nikdy nevybije, nerozbije a nestudí do rukou. Můžu si ho uložit do knihovny a po určitém období nechat svázat do pěkné vazby. Vlastnictví takového svazku, teď už knihy, považuji za něco víc než vlastnictví nějakého elektronického souboru.




Vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolte, abych v úvodu Vám všem, členům Soudcovské unie, ale i dalším čtenářům, popřála vše nejlepší v novém roce 2022 a především hodně zdraví a pohody v soukromém i pracovním životě. Je to již téměř dva roky, co celou společnost zasáhla nepříjemné onemocnění covid 19. Ani justici se nevyhnuly nemalé obtíže zejména v personální oblasti, způsobené přímo či nepřímo touto nemocí. Vypořádat jsme se museli s častým odročováním jednání, novými způsoby práce, video - konferencí počínaje, prací z domova konče. Zásah jednotlivých osob i systému to byl nemalý. Justice se s tím však i přes všechny potíže, jako např. chybějící ochranné pomůcky na začátku pandemie, nezařazení do prioritních skupin očkování či nedostačující technické vybavení pro práci na dálku, které v mnoha aspektech přetrvává dodnes, dokázala slušně vyrovnat a fungovat.




Vážení kolegové, vážené kolegyně, před více než deseti lety jsem končil své Slovo soudce na září roku 2010, které se týkalo budoucnosti ekonomického zabezpečení soudců v době zmrazení našich platů tím, že doufám, že až někdy příště dostanu možnost napsat slovo soudce, ponese se spíše na vlně optimismu, odpočinku a dovolené. Aktuálně se vyloženě nabízí téma plné sváteční vánoční pohody (pokud se dokážeme oprostit od konzumu, shonu a svého pracovního zaneprázdnění), pokusím se proto dostát svému slovu a nezatěžovat Vás nyní problémy našeho stavu, covidem, ani právem. Jako rozený Liberečák beru za samozřejmé, že my z Liberce máme doslova za humny Německo. Minimálně zeměpisně je to pro nás stejně daleko jako do Turnova a mnohem blíž než do Prahy. Konec zeměpisné exkurze, přejdu k dějepisu, tak pozor. Možná si pamatujete, že nám nejbližší část Německa, která sousedí na severu s Lužickými horami, se jmenuje Horní Lužice. Je to historické území, které bývalo po dlouhá staletí součástí zemí Koruny české, než jsme o něj definitivně přišli, když propadlo v roce 1635 jako nevyplacená zástava Sasku. Možná i proto mám pocit, když přejedu současnou česko-polsko-německou hranici do blízké Žitavy, bývalého českého královského města, že se výrazně nemění ani krajina, ani architektura.




Před několika dny proběhlo v Praze po delší pauze 31. Shromáždění delegátů Soudcovské unie ČR. V roce 2020 jsme dlouho připravovaný 30. sněm nemohli uskutečnit ze známých důvodů, jen několik dní předtím byla vyhlášena podzimní vlna proticovidových opatření. Loňské shromáždění mělo být navíc nejen výroční, ale i volební. Volby nového vedení proběhly následně korespondenčně. Zvolené unijní orgány v čele s novým prezidentem Liborem Vávrou však po celý uplynulý rok nadále pracovaly za ztížených podmínek. Doba totiž setkávání lidí, a tedy ani shromažďování nás členů SU, nepřála. A tak letošní podzimní setkání delegátů sekcí SU bylo pro nás radostnou a dlouho očekávanou událostí.




V době, kdy píšu tyto řádky, kulminuje letošní podzimní soutěž politických stran. A v době, kdy je čtete, už možná víte, jak to dopadlo. Výsledky soutěže budou komentovány především soutěžiteli samotnými, těmi, kteří zrovna nesoutěžili, ale na výsledku jim záleželo, mnoha pozorovateli, novináři, politology a v neposlední řadě oněmi pověstnými „strejci u piva“. Uvidíme, jestli soutěž proběhla „slušně a poctivě“, jak výslovně říká zákon, který ji reguluje, ovšem bez navazujících pravidel, která by účinně stanovila, co dělat, když tomu tak nebylo. Jestli v paměti nás aktivních nebo pasivních diváků zůstane slavnostní pocit z onoho férového klání konaného periodicky za několik let v den, který někteří označují za svátek demokracie, či pachuť připomínající pozření zkaženého jídla. Protože nikdo zřejmě nebude nezpochybnitelným absolutním vítězem soutěže, většina soutěžitelů si bude libovat, jak slušný výsledek dosáhla, bude děkovat za projevenou důvěru voličům a intenzivně přemýšlet, jak se dostat aspoň ke kousku koláče, který se bude vzápětí rozdělovat. Jinak řečeno, s kým se spojit, aby se dalo společně zasednout ke stolu a dělit se o co?




Jistě již mnohým čtenářům časopisu, v němž ještě do konce roku můžeme postaru listovat, neunikla avizovaná změna formy Soudce z tištěné na elektronickou. Ačkoli jsem si vědom, že soudcovský sbor je převážně konzervativní a nelibě nese změny zaběhnutých postupů a okolností, považuji tuto změnu za dobrou příležitost k jeho dalšímu rozvoji. Začnu-li osobní zkušeností, i já jsem si donedávna kupoval oblíbený deník nejméně v pátek s tím, že si jej v průběhu víkendu s chutí v křesle přečtu. Mnohokrát jsem ho ale v pondělí odkládal téměř nedotčený. Oproti tomu mé současné elektronické předplatné téhož deníku mi umožňuje být alespoň trochu v obraze obvykle ještě před snídaní, navíc každý den. A ještě více si to užívám v okamžiku, kdy bych jinak jen čekal v čekárně u lékaře nebo na pozdně příchozí na sjednanou schůzku. V rámci diskuse na republikové radě i dotazováním na obou českobudějovických soudech jsem zjistil, že se Soudcem je to mnohdy podobné, neboť jej kolegyně a kolegové odloží někam na kraj stolu na dobu, až bude čas. Že takový čas mnohdy nepřijde, asi nemusím rozvádět. Pokud tedy bude soudkyním i soudcům v budoucnu chodit odkaz na elektronickou verzi, věřím, že skutečných čtenářů oproti pasivním odběratelům časopisu přibude.




Vážení a milí, kolegyně a kolegové, dlouho jsem hledala téma po letošní prázdninové číslo „Slova soudce“ a pro inspiraci jsem se začetla do předchozích pěti „Slov soudce“ mých předchůdců v tomto náročném roce. Uvědomila jsem si, jak hezky to moji kolegové z Republikové rady SU napsali a jaké další pěkné články náš stavovský časopis obsahuje. Od úvodního Slova soudce našeho unijního prezidenta o tom, co nás v tomto roce čeká, a že výkony soudců v 1. stupni v nalézacím řízení se zvyšují, pokud mají asistenta, až po slovo prvního viceprezidenta, že jedna ze 3 složek státní moci v uplynulém obtížném období neselhala, a že průchod práva byl zachován. O to více mne pobavila slova o tom, že „nejsou plody jako plody“ a jak se změnil pohled na šišky z borovice nebo jablka a švestky padající ze stromu přes plot na pozemek souseda či sousedky - za dřívějšího občanského zákoníku a nyní - od roku 2014 - podle nového občanského zákoníku. Sama jsem o tom už mnohokrát přemýšlela na chalupě, kde také přesahují větve ze sousedova pozemku a padají plody čerstvého lahodného ovoce.



Copyright © SOUDCOVSKÁ UNIE ČR 2011