Mgr. Petr Hoček, člen Republikové rady SU ČR










Pokud jsem měl někdy v minulosti možnost psát touto dobou příspěvek, nazývaný léta slovem soudce, pohříchu jsem své řádky odlehčil psaním o golfovém turnaji, který jsme s kolegy pod názvem Justice open hrávali v květnových dnech. Ne že bychom tuto tradici letos opustili, hrajeme v půli května v Dolní Dobrouči (Ústí nad Orlicí), ale je na místě, abych pro tentokrát svoji tradici opustil.
A přiměla mne k tomu situace ohledně odměňování administrativního personálu soudů. To je téma, které rezonuje českou justicí aktuálně více, než cokoli jiného. Zhruba před rokem zazněly z úst čelních představitelů justice jisté přísliby, které si, nejen naše kolegyně z administrativy, vyložily až přehnaně optimisticky. Druhá polovina roku pak přinesla velké vystřízlivění, které většinu optimismu zchladilo. Že ale na počátku nebylo stran navyšování platů vše zřejmé všem bylo patrné i z toho, když jsem dostal dotaz od České justice, zda jsem těch 1500 korun dal administrativě do odměn, nebo do tarifů. Odpověděl jsem, že jsem pouze předseda soudu, nikoli předseda vlády, abych měl takovou pravomoc, arciť bych to samozřejmě udělal moc rád. Po dvou dopisech, které naše úžasná administrativa poslala k rukám pana ministra si ten našel čas a v půlce března přijel do Liberce, aby si o problému osobně pohovořil s těmi, které to zajímá. Zajímalo to kupodivu všechny, přišlo i pár soudců, limitem se tak stala velikost naší největší jednací síně, kde i tak ústy klasika někteří stáli na jedné noze a ještě ne na své. Pan ministr se se svým ekonomickým náměstkem snažili trpělivě více než hodinu a půl vysvětlovat, jak to s těmi penězi bylo, je a bude. Pohříchu závěr byl jeden jediný, že ani pro rok 2024 se jakékoli navýšení nedostane do tarifů, jak si samozřejmě zcela legitimně přeje administrativa, argumentováno bylo tím, že to není ani v kompetenci našeho ministra, ale jiných resortů, buď financí nebo práce a sociálních věcí. Ale že stejně, i kdyby ty peníze šly nějak do tarifů, tak zase nepůjdou do odměn a ty tak budou menší až nejmenší. Do toho začal po soudech chodit ve své podstatě obdobný dopis, tentokrát původem z Prahy 6. I tamní soud chystá delegaci k panu ministrovi, v době, kdy článek píši, jde o budoucí čas, až vyjde, možná již půjde o čas minulý. Uvidíme, jak tam kolegyně z „šestky“ pochodí, trochu se obávám, že ani po této návštěvě se nic nezmění na tom, že stát nemá na rozhazování.
No, na rozhazování nemá, samozřejmě, musí výdaje pečlivě vážit. Tak jako třeba na nájemné pana ministra školství, který, jak jsme se všichni minulé dny dověděli z médií, pobírá cca šedesát tisíc jako příspěvek na nájem. Nojo, chudák, bydlí v Praze a bydlení tam něco stojí. A samozřejmě, jak by k tomu přišla rodina, kdyby tátu přes týden neviděli, to dá rozum. Takže pěkně pronajmeme něco pořádného, aby se všichni vešli. Že to stojí šest pětek měsíčně? Pcha, stát to zacvaká. Zajímalo by mne, kdyby nějaký „jeho učitel“, a byl by potřeba nedejbože skutečně odborník, přišel s tím, že má jít učit do Prahy, ale není místní, že si pronajal byt v paneláku za třináct tisíc, tak zda-li by mu ministerstvo školství mohlo platit nájem. Domnívám se, že by se ctihodné zdi ministerské budovy pod hurónským smíchem rozestoupily jak Heraklovy sloupy. Holt na něco náš stát peníze má, na něco nemá.
Jsem starý chlap a už jsem měl rozum pobraný, když se změnily poměry a k čertu se poroučel režim, o kterém jsme si mysleli, že je krom jiného prohnilý přehršlí funkcionářských prebend. Každý den se ukazuje, jak hluboká to byla mýlka.