Slovo soudce
Dostalo se mi té cti moci na tomto místě oslovit čtenáře v pravidelné rubrice Slovo soudce. Je zvykem, že drtivá většina z těch, kteří zde něco píší, se věnuje vážným a aktuálním tématům, případně nám poskytne nějaké poučení z historie či kultury. Zprvu i já jsem měl představu, že si vyberu nějaké vážné, důležité a vznosné téma, kterému se zde budu věnovat a ne, že by jich bylo málo. Jen namátkou – znalci, ekonomická situace soudů, platy soudců i administrativy, blížící se sněm a dalo by se jistě pokračovat. Kdo ví, co dalšího se ještě do vydání tohoto čísla časopisu objeví, když tento text píši na žhavém červencovém slunci a vyjít má až v září. A když tak listuji, hledajíc inspiraci, denním tiskem odzadu dopředu (snad každý sportovní fanda nejdříve čte sport), jedno obrovské téma mě přímo uhodilo do očí, až se divím, že se mu dosud nikdo nevěnoval.
Tímto tématem je plagiátorství systému české justice evropskou fotbalovou asociací (UEFA). Dá se říci, že UEFA ve své organizaci převzala náš systém skoro do puntíku.
No posuďte sami.
Vážení kolegové,
ačkoliv se nabízí, aby se i srpnové slovo soudce neslo v duchu zasloužené dovolené a letního odpočinku, začnu z jiného konce. Oprášil jsem ze zajímavosti své 14 let staré Slovo soudce na srpen z roku 2009. Zkuste uhádnout, co se tehdy neustále řešilo. Ano, znovu a opakovaně naše platy.
Do vlády mířil v roce 2009 nový populistický návrh na jejich zmrazení, ale fakticky na snížení platů ústavních činitelů, vůči kterému jsme se vymezili. Nelíbilo se nám, že prakticky nepřetržitě od přijetí zákona č. 236/1995 Sb. o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu probíhalo zmrazování platů, státem vždy odůvodněné jeho fiskální politikou pod záminkou ušetřit výdajovou stránku státního rozpočtu nebo odůvodněné solidaritou s ostatními z důvodu přírodních katastrof. Toto se týkalo nejen roku 2009. Mladším kolegům jen připomenu, že když v roce 1997 přišly na Moravu povodně, soudci byli solidární a neobdrželi 14. plat, o rok později v souvislosti s povodněmi ve východočeském regionu 14. platy rovněž uplavaly. Tato solidarita pokračovala i po povodních v roce 2002. Toto se dělo za situace, kdy výrazně rostl objem nově podaných žalob k soudům, a to i z důvodu začínající ekonomické krize.
Milý můj čtenáři, jsi-li ještě vůbec taký, vracím se k tobě po roce se svým slovem. Slovem, které je publikováno nejenom na webu Soudcovské unie, ale má také zaznít v profesním časopisu, o jehož podobě se sice vedou pravidelné diskuse, ovšem výsledkem je stále více tajemné elektronické periodikum, které si své odběratele nachází opravdu jen mezi skalními příznivci. Budu přesto doufat, že si tyto věty někdo vyhledá a nenamáhám se s jejich tvorbou v krásnou červnovou neděli nadarmo.
Budu se snažit být trochu aktuální. Co tedy hýbe soudním světem v tyto dny? Stejně jako loni, předloni či v jakýkoli jiný předešlý rok je to především
Soudružky a soudruzi, vážení další čtenáři. Ne, nebojte se, nevracejí se pořádky více než 33 let staré. Chci použít tato slova ve významu, jež se používala v době, kdy Karel Marx ovládal pouze slova ee a ham. Jako označení lidí majících stejný zájem, sdílejících podobný osud. Jsme sami sobě soudruhy v talárech. Naším zájmem je, alespoň doufám, aby justice fungovala a práva tzv. šla. A osudem je nadneseně vševědoucnost, neboť při rozhodování nelze říct: „Já nevím, ať to rozhodne někdo jiný, kdo ví.“ My musíme vědět vždy.
Takže milí čtenáři, chtěl bych psát o věcech drobných až každodenních. Já taky rád čtu knihy nebo sleduji filmy o lidech (byť vymyšlených) s neobyčejnými osudy řešícími naprosto kardinální otázky. James Bond prostě musí zachránit celý svět. Filmy zabývající se každodenními problémy všech lidí se vší vážností se vysílají v artových kinech pro prázdné sedačky a já je nesleduji. Jako každý mám svých starostí i problémů z reálného života dost, ale chci řešit směřování světa. Bohužel svět je směsicí těch velkých a kardinálních věcí a těch věcí malých každodenních. Pozornost je však třeba věnovat oběma. Ty velké určují naše svobody, náš životní prostor, ty malé zajišťují naši spokojenost, naše naplnění, naši pozici uprostřed toho prostoru.
Zamyšlení první:
Již v roce 2006 spatřil světlo světa zákon č 1821/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), který s účinností od 1. ledna 2008 nahradil zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. I staromilci, mezi něž se tak trochu počítám, kteří na dosavadní úpravě oceňovali její jednoduchost, přehlednost a dobrý duch dávných časů (konkursní zákon v podstatě vycházel z prvorepublikového „Řádu konkursního, vyrovnacího a odpůrčího“ z roku 1931, jenž měl svůj předobraz v nařízení císaře pána z prosince 1914), museli uznat, že nový insolvenční zákon se pokouší poctivým způsobem řešit aktuální problémy, jež by bez příslušné právní úpravy byly obtížně zvladatelné. Zákonodárci tak v zájmu řádného chodu státu po dosti fundovaných diskusích přijali zákon, který měl v sobě ambici pomoci z krize velkým hospodářským subjektům (zavedením institutů moratoria a reorganizace) i běžným spotřebitelům, včetně živnostníků (oddlužením v obou jeho formách – splátkovým kalendářem i zpeněžením dlužníkova majetku). A je možné bez uzardění povědět, že záměr se celkem vydařil. Přinejmenším v případě dlužníků – fyzických osob se ukázalo, že schválený zákon sice není prost pochybení, někdy i celkem významných (například vůbec nezvažoval možnost oddlužení manželů), nicméně i v této ne zcela ideální podobě (ostatně co je na světě bez chyb) vykázal výborné výsledky.
Původně jsem zvažoval, že bych na tomto místě v aprílovém duchu navázal na slova kolegyně Kadlečkové z minulého měsíce a představil si republiku plnou sečtělých a poučených občanů, kteří jsou výborně finančně gramotní a půjčují si pouze na bydlení či obdobné výjimečně pořizované věci, přičemž své dluhy řádně splácejí. Jelikož ale související úvahy o smlouvách, jež mají být dodržovány, a dluzích, které mají být placeny, by mohly v dnešní realitě spíše než jako žertík hodný 1. dubna působit jako holá science fiction, raději se zaměřím na aktuálně znovu probouzenou unijní aktivitu – soudce do škol.
Asi není třeba ji dlouze představovat, neboť již název vše podstatné sděluje. V současné době se Republiková rada unie věnuje tomu, v jaké podobě, rozsahu a s jakou cílovou skupinou se této aktivitě budeme věnovat. Proto předesílám, že tyto řádky představují jen můj osobní názor.
Je březen – měsíc knihy. Již od roku 1955 je tento měsíc věnován knihám a čtení. Na přelomu tisíciletí se knihovny připojily ke kampani Březen – měsíc internetu, aby pak od roku 2009 nadále probíhala nově pojmenovaná kampaň Březen – měsíc čtenářů (zdroj: www.skipcr.cz). Jedné knize v širších souvislostech se budu věnovat v tomto textu.
Kdysi jsem četla knihu od Betty MacDonaldové „Kdokoli může dělat cokoli“ (originál Anybody Can Do Anything), tehdy ve slovenštině pod názvem „Mary a ja“. Stručně řečeno, kniha navazuje na patrně autorčinu nejznámější knihu „Vejce a já“ a líčí, jak se Betty MacDonaldová v době ekonomické krize ve 30. letech minulého století, po rozvodu s manželem, se svými dvěma dcerami nastěhovala ke své rodině do Seattlu, jak musela projít různá zaměstnání, aby se takzvaně protloukla a čelila nástrahám života. Již tehdy mě zaujala pasáž, která by mohla být učebnicí základů finanční gramotnosti.
Od prosincového zasedání Republikové rady, kdy se mi dostalo cti oslovit své kolegy prostřednictvím této rubriky, jsem přemýšlel nad tím, jak svoji úvahu pojmout a jakým vážným či aktuálním tématem se budu zabývat. V záplavě všech možných zpráv a informací ve všech možných i nemožných médiích jsem se nakonec rozhodl napsat pár slov o něčem úplně obyčejném a nevážném – o únoru.
Český název měsíce, jak je zřejmé z veřejně dostupných informací na internetu, jazykovědci odvozují od slova nořiti se, ve smyslu noření se ledových ker do vody. Význam slova únor se tedy vykládá tak, že jde o měsíc, v němž dochází k oblevě, lámou se ledy a noří se do vody. Ve většině jazyků se však název pro tento měsíc odvozuje od latinského slova Februarius, očistných svátků, které se konaly v polovině února.
Lednové Slovo soudce autora vybízí k tomu, aby bylo pojato jako bilanční shrnutí roku právě skončeného a novoroční zdravice do roku nastávajícího. Těžko se tomu ubránit – jen bilancovat a zdravit by však bylo laciné (či „levné“, jak říkával Jan Vyklický).
Kromě bilancování a zdravení se pokusím své slovo pojmout jako součást dialogu mezi justicí takzvaně „obecnou“ a ústavní, reprezentovanou soudem, u něhož momentálně soudím.
S potěšením mohu konstatovat, že tento dialog úspěšně probíhá, je živý, často emotivní, ale hlavně prospěšný – jak pro soudce, tak především pro účastníky soudních řízení a profesionály, kteří je zastupují. Pokračujme v něm.
Tak je tu opět prosinec. Čas rozjímání, dojímání se, hodnocení a tím pádem i šturmování. Protože, co se nestihlo do Vánoc, jako by nebylo. Vždycky si před Vánocemi vzpomenu na našeho souseda na patře v paneláku. Pokaždé, když Pavel vytáhl na čtvercovou (po celý rok klidnou) chodbu nějaké desky, barvy a udělátka a začal stloukat, brousit a natírat, bylo jasné, že se blíží Vánoce.
Všude slyšíme přání hlavně klidného a pohodového adventu. Jenomže je jasné, že aby si člověk mohl užívat pohody, klidu a kochat se, musí sebou pěkně hodit. Řečičky o tom, že je potřeba dát se do klidu, všechno vypustit, nehonit se, neshánět a nenakupovat podle mě nejsou upřímné. Je rozdíl mezi nesmyslným shonem a odpovědnými přípravami.