Slovo soudce
Vážené kolegyně a kolegové, vzhledem k tomu, že je můj příspěvek zařazen na měsíc leden, tak samozřejmě ihned v jeho úvodu vám všem přeji do nového roku 2024 především hodně zdraví, osobní i pracovní spokojenosti, zkrátka vše dobré. Při ohlédnutí za předchozím rokem rozhodně nejsou taková slova pouhým prázdným konstatováním, která každý rok opakujeme, ale naopak mají zcela konkrétní a velice silný obsah. Stále probíhající válečný konflikt na Ukrajině, nově vzniklý na území Izraele a pásmu Gazy a k tomu v naší bezprostřední blízkosti nastalá tragická událost na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Ještě teď se tomu dá jen těžko uvěřit a jen obtížně se k tomu hledají nějaká slova. Stále slyším zvuk sirén, když jsem byl v kanceláři a i v ten osudný čtvrtek jsem přemýšlel nad tím, co vlastně do úvodního slova soudce v roce 2024 napsat. V obraze těchto tragických událostí si pak člověk zákonitě musí položit otázku, co mu vlastně chybí?
Vážené kolegyně a kolegové,
přijměte, prosím, několik slov k měsíci prosinec a adventnímu času.
Měsíc prosinec je posledním měsícem roku, a tedy symbolem něčeho končícího, advent je pak počátkem roku liturgického, symbolem očekávání příchodu Spasitele, ale také ve své první polovině symbolem očekávání druhého příchodu Krista a Posledního soudu.
Prosinec - počátek zimy, měsíc krátkých dní a dlouhých temných nocí. Z těch temnot se však zároveň rodí naděje na nové doby, nové Slunce, nový život. Tuto naději má měsíc prosinec i ve svém českém jméně, které pochází ze staroslovanského „prosinati“ prosvítat, rozjasňovat.
Vážení přátelé,
jelikož se listopadové číslo našeho stavovského časopisu věnuje převážně průběhu a závěrům letošního výročního shromáždění Soudcovské unie, budu se jej i já držet. Jako takový malý předkrm před hutnými sousty debat nad našimi platy a způsoby komunikace dovnitř i navenek si dovolím s Vámi sdílet své postřehy z té části diskuse jedné z pracovních skupin, která se do závěrů shromáždění promítla jen minimálně. Protože nás paní šéfredaktorka informovala o tom, že počínaje lednem příštího roku bude časopis Soudce distribuován prostřednictvím webového ASPI, k němuž budou mít všichni soudci automaticky přístup namísto dosavadního ASPI vázaného na pracovní počítač, byla diskuse o budoucnosti časopisu odložena a téma ponecháno ke sledování nově zvolené republikové radě. Ta by měla po nějaké době vyhodnotit, zda a jak se vyvinula čtenost časopisu. Toť onen stručný závěr. Diskuse tomu předcházející však přinesla mnoho různorodých názorů, o nichž by podle mě bylo dobré v rámci co nejširšího
Milé kolegyně, vážení kolegové,
až se mi tomu nechce věřit, ale sloužím na Ústavním soudu už desátý, a tedy poslední rok svého mandátu. Za tu dobu jsem měl možnost poznat naši justici z jiného úhlu a snad si mohu dovolit malé zamyšlení.
Začnu pozitivně. Nemáme se zač stydět. Tedy v naprosté většině případů. Úspěšnost stěžovatelů u Ústavního soudu je kolem 4%. U Evropského soudu pro lidská práva dokonce jen 1% (proti České republice). Taková čísla svědčí o tom, že práva jdou a mluvíme-li o excesech, máme tím na mysli opravdu jen excesy. Nicméně vždy je co zlepšovat. Já osobně vidím tři „základní skupiny“ důvodů pro zrušení soudních rozhodnutí Ústavním soudem.
Dostalo se mi té cti moci na tomto místě oslovit čtenáře v pravidelné rubrice Slovo soudce. Je zvykem, že drtivá většina z těch, kteří zde něco píší, se věnuje vážným a aktuálním tématům, případně nám poskytne nějaké poučení z historie či kultury. Zprvu i já jsem měl představu, že si vyberu nějaké vážné, důležité a vznosné téma, kterému se zde budu věnovat a ne, že by jich bylo málo. Jen namátkou – znalci, ekonomická situace soudů, platy soudců i administrativy, blížící se sněm a dalo by se jistě pokračovat. Kdo ví, co dalšího se ještě do vydání tohoto čísla časopisu objeví, když tento text píši na žhavém červencovém slunci a vyjít má až v září. A když tak listuji, hledajíc inspiraci, denním tiskem odzadu dopředu (snad každý sportovní fanda nejdříve čte sport), jedno obrovské téma mě přímo uhodilo do očí, až se divím, že se mu dosud nikdo nevěnoval.
Tímto tématem je plagiátorství systému české justice evropskou fotbalovou asociací (UEFA). Dá se říci, že UEFA ve své organizaci převzala náš systém skoro do puntíku.
No posuďte sami.
Vážení kolegové,
ačkoliv se nabízí, aby se i srpnové slovo soudce neslo v duchu zasloužené dovolené a letního odpočinku, začnu z jiného konce. Oprášil jsem ze zajímavosti své 14 let staré Slovo soudce na srpen z roku 2009. Zkuste uhádnout, co se tehdy neustále řešilo. Ano, znovu a opakovaně naše platy.
Do vlády mířil v roce 2009 nový populistický návrh na jejich zmrazení, ale fakticky na snížení platů ústavních činitelů, vůči kterému jsme se vymezili. Nelíbilo se nám, že prakticky nepřetržitě od přijetí zákona č. 236/1995 Sb. o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu probíhalo zmrazování platů, státem vždy odůvodněné jeho fiskální politikou pod záminkou ušetřit výdajovou stránku státního rozpočtu nebo odůvodněné solidaritou s ostatními z důvodu přírodních katastrof. Toto se týkalo nejen roku 2009. Mladším kolegům jen připomenu, že když v roce 1997 přišly na Moravu povodně, soudci byli solidární a neobdrželi 14. plat, o rok později v souvislosti s povodněmi ve východočeském regionu 14. platy rovněž uplavaly. Tato solidarita pokračovala i po povodních v roce 2002. Toto se dělo za situace, kdy výrazně rostl objem nově podaných žalob k soudům, a to i z důvodu začínající ekonomické krize.
Milý můj čtenáři, jsi-li ještě vůbec taký, vracím se k tobě po roce se svým slovem. Slovem, které je publikováno nejenom na webu Soudcovské unie, ale má také zaznít v profesním časopisu, o jehož podobě se sice vedou pravidelné diskuse, ovšem výsledkem je stále více tajemné elektronické periodikum, které si své odběratele nachází opravdu jen mezi skalními příznivci. Budu přesto doufat, že si tyto věty někdo vyhledá a nenamáhám se s jejich tvorbou v krásnou červnovou neděli nadarmo.
Budu se snažit být trochu aktuální. Co tedy hýbe soudním světem v tyto dny? Stejně jako loni, předloni či v jakýkoli jiný předešlý rok je to především
Soudružky a soudruzi, vážení další čtenáři. Ne, nebojte se, nevracejí se pořádky více než 33 let staré. Chci použít tato slova ve významu, jež se používala v době, kdy Karel Marx ovládal pouze slova ee a ham. Jako označení lidí majících stejný zájem, sdílejících podobný osud. Jsme sami sobě soudruhy v talárech. Naším zájmem je, alespoň doufám, aby justice fungovala a práva tzv. šla. A osudem je nadneseně vševědoucnost, neboť při rozhodování nelze říct: „Já nevím, ať to rozhodne někdo jiný, kdo ví.“ My musíme vědět vždy.
Takže milí čtenáři, chtěl bych psát o věcech drobných až každodenních. Já taky rád čtu knihy nebo sleduji filmy o lidech (byť vymyšlených) s neobyčejnými osudy řešícími naprosto kardinální otázky. James Bond prostě musí zachránit celý svět. Filmy zabývající se každodenními problémy všech lidí se vší vážností se vysílají v artových kinech pro prázdné sedačky a já je nesleduji. Jako každý mám svých starostí i problémů z reálného života dost, ale chci řešit směřování světa. Bohužel svět je směsicí těch velkých a kardinálních věcí a těch věcí malých každodenních. Pozornost je však třeba věnovat oběma. Ty velké určují naše svobody, náš životní prostor, ty malé zajišťují naši spokojenost, naše naplnění, naši pozici uprostřed toho prostoru.
Zamyšlení první:
Již v roce 2006 spatřil světlo světa zákon č 1821/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), který s účinností od 1. ledna 2008 nahradil zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. I staromilci, mezi něž se tak trochu počítám, kteří na dosavadní úpravě oceňovali její jednoduchost, přehlednost a dobrý duch dávných časů (konkursní zákon v podstatě vycházel z prvorepublikového „Řádu konkursního, vyrovnacího a odpůrčího“ z roku 1931, jenž měl svůj předobraz v nařízení císaře pána z prosince 1914), museli uznat, že nový insolvenční zákon se pokouší poctivým způsobem řešit aktuální problémy, jež by bez příslušné právní úpravy byly obtížně zvladatelné. Zákonodárci tak v zájmu řádného chodu státu po dosti fundovaných diskusích přijali zákon, který měl v sobě ambici pomoci z krize velkým hospodářským subjektům (zavedením institutů moratoria a reorganizace) i běžným spotřebitelům, včetně živnostníků (oddlužením v obou jeho formách – splátkovým kalendářem i zpeněžením dlužníkova majetku). A je možné bez uzardění povědět, že záměr se celkem vydařil. Přinejmenším v případě dlužníků – fyzických osob se ukázalo, že schválený zákon sice není prost pochybení, někdy i celkem významných (například vůbec nezvažoval možnost oddlužení manželů), nicméně i v této ne zcela ideální podobě (ostatně co je na světě bez chyb) vykázal výborné výsledky.
Původně jsem zvažoval, že bych na tomto místě v aprílovém duchu navázal na slova kolegyně Kadlečkové z minulého měsíce a představil si republiku plnou sečtělých a poučených občanů, kteří jsou výborně finančně gramotní a půjčují si pouze na bydlení či obdobné výjimečně pořizované věci, přičemž své dluhy řádně splácejí. Jelikož ale související úvahy o smlouvách, jež mají být dodržovány, a dluzích, které mají být placeny, by mohly v dnešní realitě spíše než jako žertík hodný 1. dubna působit jako holá science fiction, raději se zaměřím na aktuálně znovu probouzenou unijní aktivitu – soudce do škol.
Asi není třeba ji dlouze představovat, neboť již název vše podstatné sděluje. V současné době se Republiková rada unie věnuje tomu, v jaké podobě, rozsahu a s jakou cílovou skupinou se této aktivitě budeme věnovat. Proto předesílám, že tyto řádky představují jen můj osobní názor.