Slovo soudce
Je březen – měsíc knihy. Již od roku 1955 je tento měsíc věnován knihám a čtení. Na přelomu tisíciletí se knihovny připojily ke kampani Březen – měsíc internetu, aby pak od roku 2009 nadále probíhala nově pojmenovaná kampaň Březen – měsíc čtenářů (zdroj: www.skipcr.cz). Jedné knize v širších souvislostech se budu věnovat v tomto textu.
Kdysi jsem četla knihu od Betty MacDonaldové „Kdokoli může dělat cokoli“ (originál Anybody Can Do Anything), tehdy ve slovenštině pod názvem „Mary a ja“. Stručně řečeno, kniha navazuje na patrně autorčinu nejznámější knihu „Vejce a já“ a líčí, jak se Betty MacDonaldová v době ekonomické krize ve 30. letech minulého století, po rozvodu s manželem, se svými dvěma dcerami nastěhovala ke své rodině do Seattlu, jak musela projít různá zaměstnání, aby se takzvaně protloukla a čelila nástrahám života. Již tehdy mě zaujala pasáž, která by mohla být učebnicí základů finanční gramotnosti.
Od prosincového zasedání Republikové rady, kdy se mi dostalo cti oslovit své kolegy prostřednictvím této rubriky, jsem přemýšlel nad tím, jak svoji úvahu pojmout a jakým vážným či aktuálním tématem se budu zabývat. V záplavě všech možných zpráv a informací ve všech možných i nemožných médiích jsem se nakonec rozhodl napsat pár slov o něčem úplně obyčejném a nevážném – o únoru.
Český název měsíce, jak je zřejmé z veřejně dostupných informací na internetu, jazykovědci odvozují od slova nořiti se, ve smyslu noření se ledových ker do vody. Význam slova únor se tedy vykládá tak, že jde o měsíc, v němž dochází k oblevě, lámou se ledy a noří se do vody. Ve většině jazyků se však název pro tento měsíc odvozuje od latinského slova Februarius, očistných svátků, které se konaly v polovině února.
Lednové Slovo soudce autora vybízí k tomu, aby bylo pojato jako bilanční shrnutí roku právě skončeného a novoroční zdravice do roku nastávajícího. Těžko se tomu ubránit – jen bilancovat a zdravit by však bylo laciné (či „levné“, jak říkával Jan Vyklický).
Kromě bilancování a zdravení se pokusím své slovo pojmout jako součást dialogu mezi justicí takzvaně „obecnou“ a ústavní, reprezentovanou soudem, u něhož momentálně soudím.
S potěšením mohu konstatovat, že tento dialog úspěšně probíhá, je živý, často emotivní, ale hlavně prospěšný – jak pro soudce, tak především pro účastníky soudních řízení a profesionály, kteří je zastupují. Pokračujme v něm.
Tak je tu opět prosinec. Čas rozjímání, dojímání se, hodnocení a tím pádem i šturmování. Protože, co se nestihlo do Vánoc, jako by nebylo. Vždycky si před Vánocemi vzpomenu na našeho souseda na patře v paneláku. Pokaždé, když Pavel vytáhl na čtvercovou (po celý rok klidnou) chodbu nějaké desky, barvy a udělátka a začal stloukat, brousit a natírat, bylo jasné, že se blíží Vánoce.
Všude slyšíme přání hlavně klidného a pohodového adventu. Jenomže je jasné, že aby si člověk mohl užívat pohody, klidu a kochat se, musí sebou pěkně hodit. Řečičky o tom, že je potřeba dát se do klidu, všechno vypustit, nehonit se, neshánět a nenakupovat podle mě nejsou upřímné. Je rozdíl mezi nesmyslným shonem a odpovědnými přípravami.
Téma platů administrativního aparátu soudů zní v této době napříč celou justicí i mimo ni a nezůstalo stranou pozornosti ani na 32. Shromáždění delegátů Soudcovské unie ČR konaného v měsíci říjnu v Táboře. Zde bylo mimo jiné konstatováno, že platové ohodnocení odborného a administrativního aparátu soudů je nedostatečné a zazněl jednomyslný požadavek, aby došlo k úplnému platovému zrovnoprávnění nesoudcovských pracovníků justice s ostatními zaměstnanci veřejné správy. Považuji za důležité zdůraznit, že byl vysloven požadavek „pouhého“ vyrovnání platového ohodnocení pracovníků justice s ostatními platy ve veřejné správě. Justice nemá žádné přehnané nároky, netvrdí, že práce v justici by měla být ohodnocena lépe, než ve veřejné správě, i když by si to nepochybně zasloužila pro svoji významnost a jedinečnost. Žádá pouze vyrovnání platů a to především proto, že přestává být konkurenceschopná na trhu práce a dlouhodobě se nedaří obsazovat pracovní místa schopnými lidmi. Lidmi, kteří budou odborně na výši, v justici zakotví a stanou se vůči ní loajální.
Nezávislost justice je vždy aktuální téma, po celém světě. Česká republika se naštěstí podobá například Rakousku, kde vládne přes kultivovanou diskusi poklidná atmosféra v justici i ve spolupráci s ministerstvem spravedlnosti. Ani v jedné ze jmenovaných zemí soudci nejsou trestně stíhaní a věznění pro porušení svobody slova (prezident rozpuštěné soudcovské asociace v Turecku Murat Arslan byl v roce 2016 vzat do vazby a poté odsouzen k trestu odnětí svobody na 10 let), perzekvovaní pro boj za nezávislost justice (jako v Polsku), ani nemusí opouštět svou vlast za odsouzení mocných lidí a politiků (jako v Guatemale); všechny tři zmíněné případy budou zmiňovány na setkání Mezinárodní asociace soudů v Tel Avivu v září 2022.[1]
Organizace spojených národů přijala dne 6. 9. 1985 v Miláně Základní zásady nezávislosti soudní moci.[2] K výročí jejich přijetí pan Igreja Matos, prezident Mezinárodní asociace soudců, řekl, že uprostřed útoků na soudcovskou nezávislost, které činí vlády některých členských států EU, nabývají opět tyto principy na významu. Soudcovská nezávislost stojí v centru pozornosti Evropského parlamentu i Evropské komise. V současné době je demokracie na ústupu. Tento trend ještě posílila pandemie covid-19.
Žijeme nyní v podivné, nikoliv v obdivuhodné době, v době, kdy dochází k mnoha společenským proměnám, otřesům našich civilizačních hodnot.
V posledních měsících se sice nad mnoha věcmi s radostí podivuji, pozoruji, že se obracíme k elementárním společenským hodnotám, humanitě, solidaritě. V naší rodině, u blízkých a přátel také vnímám, že mnohem více oceňují životní harmonii, rodinné souznění, sepětí s přírodou, prostě hloubku života.
Avšak bohužel před několika měsíci se rozpoutal blízko našich domovů válečný konflikt na Ukrajině, což mne skutečně trápí. Do České republiky přišli desetitisíce uprchlíků, hledající u nás bezpečí a ochranu. Mnoho z nás se zapojilo do aktivní anebo finanční podpory těchto lidí v nesnázích. Tedy i v této sféře se projevila prospěšnost naší unie, byť to rozhodně není naše základní aktivita. Děkuji všem, kteří pomohli jakýmkoliv způsobem.
Nepochybně je vše propojeno a vzájemně spolu souvisí a ovlivňuje se. Mnohokrát soudci řeší lidské osudy a problémy, svými rozhodnutími se silně dotýkají života jiných, často je zcela změní, ale i toto je naše poslání, společenský úkol soudní moci. Možná v každodennosti naší profese nedohlédneme rozsah dopadů našich rozhodnutí, ale rozhodně je často významný a společensky zřetelný.
Také aktivita členů unie je možná nepostřehnutelná na první pohled, ale při podrobnějším náhledu a hlubším zamyšlení je zřejmé, že se dotýká mnoha, nám třeba neznámých lidí.
Líné nedělní odpoledne, vzduch je nasáklý bouřkou visící za Ještědem, ideální chvíle napsat slíbené slovo. Letní červencové slovo soudce do časopisu Soudce. Tedy časopisu… do jeho elektronické podoby, kterou prý ale skoro nikdo nečte. Ono taky konkurovat uzavřeným elektronickým periodikem všem těm rychle a veřejně dostupným sociálním sítím, médiím a podcastům je opravdu úkol přetěžký, spíše však nemožný. Možná, kdyby byla naše unie nepřístupným elitním klubem, bylo by fajn mít tajný měsíčník a sdělovat si v něm navzájem moudrosti zasvěcených. To ale přeci nejsme. Unii podle mě sluší otevřenost, stejně jako celé justici. Jestliže nám ve vydávání materiálně nákladného časopisu brání nedostatek finančních prostředků, co se raději více zaměřit na příspěvky na sociálních platformách a jednou za rok si udělat radost krásnou tištěnou ročenkou.
Zpět ale k letnímu času, pro který slovo píši. K němu se hodí spíše nějaké pohodové téma. I když nemáme, a asi nikdy mít nebudeme, soudní prázdniny, je někdy potřebné trochu zvolnit a odpočinout si. Vyhořelý soudce je často horší než vyhořelá stodola. Vyhnu se tedy vážným otázkám současnosti, jako jsou například zmrazené platy, a raději uvedu typ na skvělou zmrzlinu. Prý tu nejlepší na světě si můžete dát na Piazza della Cisterna v toskánském městečku San Gimignano. Zkusil jsem a určitě se tam někdy vrátím, i když spíše kvůli nádherné architektuře a vínu. Á propós víno - pro horký letní den doporučuji nenáročné ale svěží Vernaccio di San Gimignano, které bylo podle starých Římanů vínem bohů. Skvělou zmrzlinu ale najdete i v Bayerově ulici v Brně, kousek od budovy Nejvyššího soudu.
Můj příspěvek je zařazen do období, kdy nám začínají letní měsíce, spojené povětšinou s obdobím dovolených či výletů, zkrátka s obdobím pohody a jistě i zaslouženého odpočinku. Snad ani ve zlém snu jsem si nedokázal představit, že poté, co jsem psal minulý příspěvek, kde jsem se zamýšlel nad velice těžkým obdobím, které nejenom nám jako justici, ale celé společnosti přinesla pandemie koronaviru COVID-19, tak namísto zklidnění celé situace, došlo k válečnému konfliktu, který probíhá nedaleko od nás, pro mě jako pamětníka společného státu se Slováky, prakticky na hranicích. Velký pohyb osob, převážně nechtěný, jakož i nálada ve společnosti nás ovšem nepochybně v blízké době mohou postavit do situací dříve neznámých. Situací týkajících se jak možných konfliktů mezi migranty, tak i vně jejich komunity, stejně jako řešení jejich případných požadavků vůči našemu státu, případně i konflikty vycházející z nespokojené části společnosti, která není vždy tolerantní a může projevovat výrazný nesouhlas s přítomností osob prchajících před válečným konfliktem, případně schvalovat či přímo podněcovat nenávist vůči těmto osobám. Je již známo, že se také objevují projevy některých osob, které nejenom, že schvalují válečné operace na Ukrajině či je dokonce aktivně podporují, ale také se na nich aktivně účastní.
Vážení a milí,
měsíc květen nabízí tradičně několik pevných bodů v kalendáři, nad nimiž se lze každoročně zamyslet nad životem, vesmírem a vůbec (v podrobnostech viz stejnojmenná kniha, resp. jeden z dílů slavné knižní série z pera Douglase Adamse, která přináší všechny odpovědi na základní otázky života, vesmíru a vůbec). Kalendář mi tedy dnes poslouží dobře jako jeden velký oslí můstek k těkání nad současným děním a nespojitelnými tématy.
Květen každoročně začíná prvním májem – oficiálně v kalendáři nazývaným Svátkem práce. Ten ovšem letos k všeobecné neradosti vyšel na neděli, čímž oslavychtivým zaměstnancům znemožnil strávit pracovní den oslavami a odpočinkuchtivé naopak nutil k jarním pracím o víkendu, když už to tak blbě vyšlo. Celá léta od jinošství přitom přemýšlím, proč tak exkluzivní den, jako je první máj, k němuž nám Karel Hynek Mácha zanechal tak epochální báseň, má být spojen zrovna s oslavou práce a nikoliv lásky. Přitom si nemohu nevzpomenout na repliku z muzikálu Noc na Karlštejně (zrovna v neděli zas běžel na ČT a letos jsem u něj slzel již poněkolikáté), když císař Karel tak hezky pravil: „Nechť ženy žijí, milují a třeba i trochu vládnou po boku mužů na Karlštejně, stejně by v osvícených dobách příštích nikdo nevěřil, že za doby panování otce vlasti, blahé paměti, existoval zákon, který to zakazoval.“