Lednové Slovo soudce autora vybízí k tomu, aby bylo pojato jako bilanční shrnutí roku právě skončeného a novoroční zdravice do roku nastávajícího. Těžko se tomu ubránit – jen bilancovat a zdravit by však bylo laciné (či „levné“, jak říkával Jan Vyklický).
Kromě bilancování a zdravení se pokusím své slovo pojmout jako součást dialogu mezi justicí takzvaně „obecnou“ a ústavní, reprezentovanou soudem, u něhož momentálně soudím.
S potěšením mohu konstatovat, že tento dialog úspěšně probíhá, je živý, často emotivní, ale hlavně prospěšný – jak pro soudce, tak především pro účastníky soudních řízení a profesionály, kteří je zastupují. Pokračujme v něm.
Přestože lze mít k některým rozhodnutím Ústavního soudu výhrady, či s nimi přímo nesouhlasit, je zřejmé, že po 30 letech fungování samostatné české justice je stále více vnímána obecná závaznost nálezové judikatury orgánu, který nejen chrání ústavnost, ale v některých agendách dotváří právo, sjednocuje a vykládá, zvláště tehdy, chybí-li dovolací přezkum Nejvyššího soudu – typicky ve věcech péče soudu o nezletilé.
Ústavní soudce má vzácnou příležitost sledovat civilní, trestní i správní judikaturu ze všech koutů naší republiky a ze všech soudních instancí. Musí přezkoumávat, ale může i srovnávat, pozorovat a hodnotit – alespoň sám pro sebe – úroveň soudního rozhodování.
Mohu s čistým svědomím a velkým potěšením konstatovat, že je to úroveň skvělá, přestože se výjimky jako všude občas najdou. Hlavně je vidět, že justice žije, je sice konzervativní, ale zdravě, že jednotlivé justiční články naší soustavy jsou si vědomy svých rolí, že nalézací justice s nasazením nalézá právo a odvádí tu největší nádeničinu, odvolací justice opravuje, co je třeba opravit a dovolací soud řeší hmotněprávní i procesní lahůdky. Právě tyto projevy zdravého živoucího organismu mě naplňují radostí, že se toho v justici po roce 1989 mnoho povedlo a zároveň nadějí, že se ještě mnohé povede.
Přesto mám i jisté obavy, spojené především s tím, co Ústavní soud čeká v příštím roce, v němž bude zahájena jeho kompletní obměna – postupně skončí mandát sedmi ústavním soudcům a modleme se, aby nový pan prezident náš soud obměňoval svižně i s rozvahou a ve spolupráci se Senátem jej doplnil bez postranních úmyslů a co nejvhodněji. Nefungoval-li by totiž řádně Ústavní soud, mělo by to zhoubný vliv na celou justici i společnost, dovolím si tvrdit.
Doufejme zároveň, že pan prezident dosluhující nerealizuje své představy o jmenování nového předsedy Ústavního soudu s odloženou účinností, což lze považovat za myšlenku nejen protiústavní, ale především namířenou proti samotné existenci tohoto tělesa a duchu Ústavy. Doufejme i v to, že se nakonec nenajde žádný soudce, který by se na pokusu o protiústavní puč u Ústavního soudu podílel. Tato slova se mohou jevit jako přehnaná či silná, ale věřte, že by se tento krok nakonec negativně dotkl každého občana.
Zároveň se těším i na své nové kolegy v Joštově ulici a doufám, že se mi splní některá skrytá přání – s kým bych zde chtěl alespoň načas soudit.
A těším se i na rozhodnutí svých kolegů, která nakonec skončí u mě na stole a která budu přezkoumávat.
Vzhledem k tomu, že se v posledních letech živím výkladem Ústavy České republiky, dovolím si ve svém slovu připomenout, že jsme v uplynulém roce oslavili její třicetileté narozeniny. Na akcích, které se konaly v souvislosti s tímto významným výročím, se účastníci shodli, že Ústava je kvalitní a v čase obstála. Jen je třeba – jako každý zákon – vykládat ji rozumně a s ohledem na to, jaký je její duch, nikoliv jen text. Přejme si, aby všichni zainteresovaní, kteří s prvním zákonem naší republiky pracují, jejího ducha ctili. Bude-li se tak dít, bude nám dobře – bez ohledu na to, co se občas vykřikuje na ulicích a říká u piva. Vždyť její preambule je tak nadčasová a všeříkající, že by ji měl mít každý občan dnes a denně před očima a každý soudce by ji měl mít dnes a denně v ruce při své rozhodovací činnosti:
„My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií, odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství, odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu, prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky.“
Co více dodat? I po třiceti letech při čtení tohoto textu a uvědomění hodnot, které připomíná, běhá mráz po zádech. Máme dobrou Ústavu – buďme na ni pyšní – snad jen ta přímá volba prezidenta se příliš nepovedla. Ale i s tím se dá žít. A buďme pyšní i na to, že jsme na ni jako na první zákon našeho právního řádu přísahali.
Jak se v posledních měsících ukazuje, nejsou mír a demokracie samozřejmé. Není žádné klišé připomínat stále, že se o tyto hodnoty musí každodenně usilovat a bojovat za ně – i v roce 2023. Budeme-li se držet Ústavy a jejího ducha, půjde nám to lépe.
Na závěr, naplněn rovněž optimismem, vykradl jsem nejmenovanému kolegovi, ústavnímu soudci, citaci z jeho novoročního přání (snad mi to promine), pod kterou se podepisuji i já:
„Nechci si hrát na prognostika, nicméně cítím v kostech, že nový rok zahájíme zvolením slušného člověka do prezidentského úřadu, následovat bude porážka Ruska, ze které Putina konečně jebne, a na podzim očekávám definitivní vítězství pravdy a lásky v penaltovém rozstřelu. Takže je věru nač se těšit!“
Těšme se i my.