Slovo soudce na květen 2022 aneb o svátcích lásky, práce a války
Mgr. Tomáš Mottl, člen Republikové rady SU ČR
Vážení a milí,
měsíc květen nabízí tradičně několik pevných bodů v kalendáři, nad nimiž se lze každoročně zamyslet nad životem, vesmírem a vůbec (v podrobnostech viz stejnojmenná kniha, resp. jeden z dílů slavné knižní série z pera Douglase Adamse, která přináší všechny odpovědi na základní otázky života, vesmíru a vůbec). Kalendář mi tedy dnes poslouží dobře jako jeden velký oslí můstek k těkání nad současným děním a nespojitelnými tématy.
Květen každoročně začíná prvním májem – oficiálně v kalendáři nazývaným Svátkem práce. Ten ovšem letos k všeobecné neradosti vyšel na neděli, čímž oslavychtivým zaměstnancům znemožnil strávit pracovní den oslavami a odpočinkuchtivé naopak nutil k jarním pracím o víkendu, když už to tak blbě vyšlo. Celá léta od jinošství přitom přemýšlím, proč tak exkluzivní den, jako je první máj, k němuž nám Karel Hynek Mácha zanechal tak epochální báseň, má být spojen zrovna s oslavou práce a nikoliv lásky. Přitom si nemohu nevzpomenout na repliku z muzikálu Noc na Karlštejně (zrovna v neděli zas běžel na ČT a letos jsem u něj slzel již poněkolikáté), když císař Karel tak hezky pravil: „Nechť ženy žijí, milují a třeba i trochu vládnou po boku mužů na Karlštejně, stejně by v osvícených dobách příštích nikdo nevěřil, že za doby panování otce vlasti, blahé paměti, existoval zákon, který to zakazoval.“
Já sám jsem dodnes úplně nevytěsnil oslavy Svátku práce povinné, s mávátky na Letenské pláni, pod laskavým dohledem politbyra, sboru národní bezpečnosti, samotného generálního tajemníka, jehož už s tím vším naštěstí odnesl čas, či čert, jak je komu libo. Asi proto si nějak nemohu pomoci, ale slovní spojení Svátek práce ve mně dál vyvolává osypky, zejména je-li uzurpován k nepěkným politickým cílům všemožnými extremistickými křiklouny z okrajů národoveckých, komunistických, odborářských a podobných, pokud jsem se někoho dotknul, unesu to. Přitom práce sama zajisté za nic nemůže, má se to s ní tak trochu jako s láskou, soužení je to s ní i bez ní, snadno nadchne a může i omrzet. Takže já chci mít první máj vždy především svátkem lásky, i když je vlastně úplně absurdní něco tak velikého a člověka přesahujícího, jako je láska, ale koneckonců i práce, osvátkovávat a škatulkovat do krabiček podobných MDŽ, měsícům knihy, světovým dnům asteroidů, UFO, původních odrůd jablek a epidemické připravenosti, abych vybral ty dny půvabnější a nedráždivé (v podrobnostech viz Wikipedie – Mezinárodní dny a roky). Jenom mě jako silného alergika trochu trápí ten zvláštní zvyk líbání pod rozkvetlým stromem, jako by úplně nestačilo se líbat někde pod stromem nekvetoucím, pokud možno ani nepučícím, klidně pod souškou. Ale chápu, že to by nemělo ten půvab.
Hned s pátým dnem nám květen přináší další významný den, Květnové povstání českého lidu. K tomuto dni mívám tradičně ambivalentní vztah, protože z nepochopitelných důvodů není svátkem, tedy dnem pracovního volna, či klidu, respektive nepracovním dnem (při pokusu rozklíčovat rozdíl mezi dnem pracovního volna, klidu, státním svátkem – s otevírací dobou i bez ní, jsem narazil na strop svých intelektuálních schopností a časových možností, neboť jsem se neproklestil spletí pracovněprávní a sociálněsprávní legislativy a přitom zjistil, že by se na to dala napsat solidní diplomka). Takže jsem na rozpacích, jestli květnové povstání českého lidu, které jsem si sám navíc pamatoval spíš jako Pražské povstání (ale to bylo jistě nespravedlivě pragocentrické, když nesporně k povstáním pár dní před koncem války docházelo v dalších českých městech) si svým historickým významem nezasloužilo den volna, nebo naopak právě to má být vyjádřením, že to povstání nebylo zas tak zlomovým okamžikem druhé světové války. Ale konec konců, naše historie nemá na plýtvání slavnými a hrdinskými momenty, tak je dobře, že se na oběti českých povstalců, kteří nade vše pochyby přispěli k vítěznému ukončení války, nezapomíná.
S osmým květnem přichází Den vítězství. Psát tyto řádky třeba před rokem, nebo ještě před 24. únorem roku letošního, asi bych si zavtipkoval na téma dne vítězství, jeho posunu z devátého na osmého, pohrál bych si s ošemetností historie podle toho, která strana ji píše.
Bohužel humor musí jít stranou, byť Den vítězství je nepochybně slavným dnem, kdy byla v Evropě ukončena jedna z nejtemnějších epoch dějin, společným a nezměrným úsilím protihitlerovské koalice, nemohu si pomoci, ale v mysli mi ho nyní přebíjí ten ruský Den vítězství, jak ho oni sami nazývají „День Победы“. V mých očích tento den už jen těžko může být vnímán jinak, než den hanby, nechutné ukázky ruského zastrašování, politiky agrese, nehumánnosti, ztráty lidství. To, co jsem dlouho vnímal jen jako přehlídku ruského velikášství, naleštěných zbraní a úhledných příslušnic a příslušníků pozemních, námořních a vzdušných vojsk, dnes vidím jako projev brutálního kultu násilí, barbarství, neospravedlnitelných zločinů. Co si jiného myslet o defilé raket, bombardérů, děl a tanků, které o pár set kilometrů dál od Rudého náměstí mění města v trosky a přináší zkázu, kterou se rozum zdráhá pochopit a srdce přijmout. Nemám slov a těžko se píše, pracuje i miluje (když už jsem začal tou paralelou práce a lásky), vidím-li dennodenně ty neskutečné hrůzy zničených měst, životů, osudů, jichž se dopouští Rusko na Ukrajině, na lidech nám podobných, blízkých, jež si to ničím nezasloužili, snad jen tím, že chtěli žít svobodně. A člověk nemusí být pamětníkem, aby pochopil, že úplně to samé se může snadno přihodit i jemu, ze dne na den, že zítřejší život nemusí být v ničem podobný včerejšímu, a nemusí být vůbec, jen z rozhodnutí jednoho vládce, který přerostl sám sebe a ztratil veškeré lidství. Těžko se pak chápe i domácí politika postavená na dělení našich lidí a jejich lidí, na vyvolávání vnitřní nenávisti a rozporů, na rozdělování společnosti nad něčím tak hluboce lidským, jako je pomoc bližnímu. To je snad to nejubožejší, čeho jsem od některých zdejších politiků dočkal a jen doufám, že se jim to vrátí, s čím kdo zachází, tím schází.
Abych své zamyšlení nekončil takovou skepsí, chci říct, že jsem opravdu rád a vděčný za tu obrovskou vlnu solidarity a pomoci, kterou český národ předvedl a dál předvádí v pomoci lidem válkou vyhnaným z Ukrajiny a v pomoci bojujícím Ukrajincům. A pociťuji obzvláštní čest, že se nemalou měrou na této pomoci podíleli i soudci shromážděním finančních prostředků a Soudcovská unie zastřešením této pomoci a poskytnutí potřebným. S hrdostí jsem si přečetl, že se takto podařilo nashromáždit téměř 600 tisíc korun na poskytnutí pomoci lidem postiženým válkou na Ukrajině a pevně věřím, že to tím nekončí. A to přes veškeré nechutné politické výkřiky, jež na Ukrajince nasazují, přes varování psychologů, že heroické období pomoci končí a dostaví se únava. Jsem bytostně přesvědčen, že Rusák svůj boj už beztak prohrál, ať už jeho vojenská bota dojde jakkoliv daleko, už jen tím, že odhalil svou nelidskost a bezcitnost a spojil proti sobě svobodný svět. Ať už ho vedlo k rozpoutání tohoto pekla cokoliv, zapomněl na to, že žádnou z velkých světových válek v minulosti nikdy nevyhrál jeden národ či stát, ale vždy koalice vítězů, vždy složená ze svobodných národů. A proti té teď stojí, tu vytvořil, včetně svobodného ukrajinského národa, jemuž chtěl upřít existenci.
Tomáš Mottl
Copyright © SOUDCOVSKÁ UNIE ČR 2011