Je březen – měsíc knihy. Již od roku 1955 je tento měsíc věnován knihám a čtení. Na přelomu tisíciletí se knihovny připojily ke kampani Březen – měsíc internetu, aby pak od roku 2009 nadále probíhala nově pojmenovaná kampaň Březen – měsíc čtenářů (zdroj: www.skipcr.cz). Jedné knize v širších souvislostech se budu věnovat v tomto textu.
Kdysi jsem četla knihu od Betty MacDonaldové „Kdokoli může dělat cokoli“ (originál Anybody Can Do Anything), tehdy ve slovenštině pod názvem „Mary a ja“. Stručně řečeno, kniha navazuje na patrně autorčinu nejznámější knihu „Vejce a já“ a líčí, jak se Betty MacDonaldová v době ekonomické krize ve 30. letech minulého století, po rozvodu s manželem, se svými dvěma dcerami nastěhovala ke své rodině do Seattlu, jak musela projít různá zaměstnání, aby se takzvaně protloukla a čelila nástrahám života. Již tehdy mě zaujala pasáž, která by mohla být učebnicí základů finanční gramotnosti.
V první části knihy, kterou jsem si nyní půjčila v knihovně pod názvem „Co život dal a vzal“ (Betty MacDonaldová. Co život dal a vzal. 7. vydání. Praha: Vyšehrad, spol. s r. o., 2002. ISBN 80-7021-572-0), autorka v kapitole „Účty, účty, účty“ na stranách 120 až 124 (samozřejmě zábavnou formou) líčí, jak si pod vlivem podbízivého inzerátu, který viděla denně v tramvaji, takzvaně otevřela konto. Reklama v inzerátu nabízela, že můžete utrácet, neptat se kolik co stojí, připsat si to na konto a zaplatit třeba až za rok! Autorka si tedy otevřela konto ve velkém obchodním domě a sdělila rodině, že budou všichni nakupovat na konto a zaplatí to vždy koncem měsíce. Zpočátku tato taktika vycházela, avšak postupně si otevřela další konta u dalších obchodů a pak přišly Vánoce. Obchodníci ji ujišťovali, že může kupovat, co chce, účtovat se přece bude až v březnu. Dárkům nebralo konce. Po Vánocích však autorka přišla o práci a po nějaké době se pod vlivem hrozících obchodníků, kteří nedostali žádnou splátku, obrátila na „Společnost přátelských půjček“. Tam si na splacení části svých dluhů půjčila 100 dolarů, reálně obdržela však jen 62 dolarů a měla splácet každé dva týdny po 5 dolarech (půjčka byla na 12procentní úrok). Od té doby na ni takzvaní výběrčí dluhů pořádali doslova hony. Situace se vyřešila až v době, kdy autorka nastoupila do státní služby. Odborová organizace jí poskytla pomoc tím, že za ni zaplatila veškeré dluhy a těch několik set dolarů postupně splácela z každé výplaty.
Tohle je téměř učebnicový příklad současné praxe. Reklamy na poskytnutí půjček a úvěrů jsou téměř všude. Požádáte si o vydání kreditní karty s revolvingovým úvěrem. Z poskytnutého úvěru zaplatíte, i opakovaně, zboží až do případného vyčerpání sjednaného úvěrového rámce, který máte k dispozici. Každým nákupem se sníží disponibilní zůstatek, avšak s každou splátkou se navyšují prostředky na nákup dalšího zboží. Takových kreditních karet můžete mít i několik. Pokud máte více dluhů, je případně na řadě konsolidace úvěrů (půjček). Konsolidovat lze bankovní i nebankovní půjčky. Ideálně lze sjednat i nižší úrok a roční procentní sazbu nákladů (RPSN). Pozor však na takzvané lichvářské půjčky! Věřitel vám sice finanční prostředky půjčí, a to často bez ověření vašeho příjmu, avšak půjčuje na vysoký úrok, s vysokou RPSN, popřípadě do půjčky zahrne další poplatky, o které vám rovnou vyplatí nižší částku, než na které jste se dohodli, nebo po vás požaduje zajištění i nižší půjčky nemovitou věcí, která hodnotou i několikanásobně výši půjčky převyšuje. Kromě toho v případě řádného neplacení a zesplatnění dluhů věřitel případně přičte i vysokou smluvní pokutu.
Již od začátku devadesátých let minulého století u nás existuje zákonná ochrana spotřebitele, která je postupně zkvalitňována. Spotřebitelé jsou poměrně široce chráněni nejen ve vztazích dlužník-věřitel. Po roce 1989 rozbujelo vymáhání pohledávek ve formě výkonu rozhodnutí, které prováděly nejprve výlučně soudy, poté ve formě exekucí, které provádějí od roku 2001 soukromí soudní exekutoři. Někteří dlužníci mají i mnohačetné závazky a exekuce, které již ze svých příjmů nezvládají splácet, čemuž se říká dluhová spirála nebo dluhová past. Tuto situaci dlužníci často řeší vstupem do insolvenčního řízení, a to formou oddlužení. Institut oddlužení v našem právním řádu existuje od roku 2008, tedy již 15 let. Od takzvaného 30procentního oddlužení jsme se dostali k oddlužení, které takovou hranici, potřebnou pro splnění oddlužení, v podstatě nemá. Plánováno je oddlužení namísto původního pětiletého, oddlužení tříleté.
Betty MacDonaldová takový benefit jako ochranu spotřebitele či oddlužení ještě ve své době neměla. Neexistovalo tehdy ani zákonem upravené vymáhání pohledávek, jak je známe dnes, takže takzvaní výběrčí dluhů jí byli bezohledně neustále v patách. Autorka knihy však měla štěstí, že za ni odborová organizace státního zaměstnavatele splnila dluh, vstoupila do práv jejích věřitelů, když poté inkasovala z její mzdy každý měsíc určitou srážku až do úplného zaplacení.
Abych se vrátila k začátku článku k Březnu – měsíci čtenářů. Vím, že někdy toho čtení máme ve spisech dost, ale určitě stojí za to otevřít si knihu i ve volném čase a něco poučného, zajímavého nebo zábavného si přečíst. Takže čtení zdar!