Slovo soudce
Vážení čtenáři, témat do pravidelné rubriky Slovo soudce by bylo s ohledem na uplynulé události více než dost, a to od nedávných tragických povodní, stále trvající války na Ukrajině, po stále nedostatečné ohodnocení kolegyň a kolegů z řad administrativy soudů (a to i po proběhlé stávce) či ohrožení nezávislosti justice v EU. Daná témata jsou však spíše skličující a navíc poslední dvě budou projednávána na nadcházejícím říjnovém Shromáždění delegátů Soudcovské unie v Táboře. Protože bych chtěla psát spíše o pozitivních a hezkých věcech a jsem fanouškem umění a architektury, chtěla jsem vás původně seznámit s historií a krásami budovy Městského soudu v Praze na Vinohradech, kde nyní přes dva roky působím, avšak vzhledem k tomu, že téma soudních budov v ČR má již v našem časopise zastoupení, pouštět se do tohoto nebudu a s netrpělivostí budu článek dr. Činky o budově bývalé tabákové režie očekávat.
Nejen umění, ale i cestování využívám jako prostředek prevence proti syndromu vyhoření a ráda se v různých městech zajdu podívat na tamní soud. Proto jsem s nadšením přijala pozvání do Brém a zúčastnila se též prohlídky soudní budovy – Zemského soudu v Brémách.
Prázdniny skončily, a tak vám všem musím na začátku svého příspěvku popřát klidné prožití školního roku, trpělivost při asistenci poskytované vašim dětem a vnukům při plnění domácích úkolů, za předpokladu, že jsou povinování základní školní docházkou, či naditou peněženku, pokud vaše vyživovací povinnosti studují školu vyšší.
Netřeba připomínat, že se bez inteligence při těchto výzvách neobejdeme. Naštěstí (nebo naneštěstí) už vedle té své můžeme používat i inteligenci umělou. A když už budeme umělou inteligenci používat doma, můžeme se podívat i na to, jak takovou inteligenci můžeme použít i v práci.
Umělá inteligence je aktuální téma a neměli bychom zapomenou, že nás její existence a hlavně praktické využívání účastníky zasáhne v dohledné době, ať se nám to líbí nebo ne. Musíme se tedy s existencí AI smířit a naučit se s ní žít a připravit se na práci s ní.
Diskuze o umělé inteligenci je zajímavá a pokud téma někdo sleduje podrobně, tak ví, že se začalo hovořit o autorských právech k dílům vytvořených AI, odpovědnosti za škodu jí způsobenou apod. Jako by se nějak zapomnělo na to, co vlastně umělá inteligence je. Umělá inteligence je počítačový program. Z pohledu práva je to věc nehmotná ve smyslu § 496 odst.2 z.č. 89/2012 Sb. Občanského zákoníku, podle kterého nehmotné věci jsou práva, jejichž povaha to připouští, a jiné věci bez hmotné podstaty. Taková věc pak vždy někomu patří, anebo je někdo oprávněn ji užívat. Nic víc a nic míň.
Slovo soudce je složitá disciplína, jedno slovo nevydá na článek a kdo by chtěl rozesmutnit Martu s Evou tím, že nesplní slib. Poprosil jsem proto kolegyně a kolegy o jedno slovo, které se jim pojí s justicí, se souzením, se soudcem. Obeslal jsem 78 soudkyň a soudců ze středních Čech a Prahy, odpovědělo mi jich 74, z toho 48 kolegyň a 26 kolegů, 39 civilistů, 22 trestňáků, 8 správařů, 3 insolvenční a 2 univerzálové (jejich vlastní označení), 15 do 40 let, 22 do 45 let a 5 nad 60 let. Kromě jedné, všichni dodrželi zadání a vybrali jedno jediné slovo. Nepublikovatelné odpovědi byly dvě, a protože nevím, zda šlo o reakci na můj dotaz nebo o slovo, které mělo souviset s justicí,
Píši své slovo v horký letní den, v den, který dělá čest měsíci červenci. Marně však hledám odlehčenou prázdninovou náladu. To přesto, že z brněnského rádia Krokodýl letí do éteru výzva, že je naprosto nezbytné, aby nebe bylo blankytné… Jednak mě totiž ještě bolí záda po nedávném operačním zákroku, ale hlavně mě tíží srdce po zprávě o odchodu vzácného člověka, kolegy, který znamenal pro mnohé z nás klidnou pozitivní sílu, moudrost a jistotu v justičním moři.
Pojďme si prosím více všímat lidí kolem sebe, o to více těch, kteří vypadají silní a vyrovnaní jako sama skála. Pojďme si všímat více i sami sebe. Nebojme se svěřit blízkým, přátelům, kolegům se svými strachy a obavami. Je totiž naprosto důležité, abychom byli šťastní…
Moc soudní. Jedna ze tří složek moci ve státě. Systém rozdělení moci, který plní své poslání jen pokud jednotlivé složky moci řádně fungují, vzájemně se vyvažují a kontrolují. Systém teorie dělby moci je osvědčen léty, geniálně vystavěn, ale ve světle posledních událostí se zdá, že se někdy zapomíná, jak důležitý je řádný výkon soudnictví pro stabilitu celého systému.
Česká justice si vede dobře, o čemž svědčí nejen výroční statistické zprávy vydávané Ministerstvem spravedlnosti ČR za poslední roky, ale i její evropské srovnání. Délka soudních řízení je velmi dobrá, důvěra veřejnosti v nezávislost justice je taktéž vysoká. Přesto píši tyto řádky jen pár dní před celostátní stávkou soudních pracovníků a jen pár měsíců poté, co podstatná část soudů byla postavena do role dlužníků, když nebyla schopna uhradit náklady státem ustanovených obhájců, a to ne vlastní vinou.
Pokud jsem měl někdy v minulosti možnost psát touto dobou příspěvek, nazývaný léta slovem soudce, pohříchu jsem své řádky odlehčil psaním o golfovém turnaji, který jsme s kolegy pod názvem Justice open hrávali v květnových dnech. Ne že bychom tuto tradici letos opustili, hrajeme v půli května v Dolní Dobrouči (Ústí nad Orlicí), ale je na místě, abych pro tentokrát svoji tradici opustil.
A přiměla mne k tomu situace ohledně odměňování administrativního personálu soudů. To je téma, které rezonuje českou justicí aktuálně více, než cokoli jiného. Zhruba před rokem zazněly z úst čelních představitelů justice jisté přísliby, které si, nejen naše kolegyně z administrativy, vyložily až přehnaně optimisticky. Druhá polovina roku pak přinesla velké vystřízlivění, které většinu optimismu zchladilo. Že ale na počátku nebylo stran navyšování platů všem vše zřejmé bylo patrné i z toho, když jsem dostal dotaz od České justice, zda jsem těch 1500 korun dal administrativě do odměn, nebo do tarifů.
Vážení přátelé,
pro většinu z vás, jak doufám, byly právě končící Velikonoce alespoň trochu veselé, přestože atmosféra ve společnosti obecně příliš veselá není. Kolega Punčochář se minulý měsíc zamýšlel nad umělou inteligencí a jejím vlivem na naši činnost. Já se pokusím tak trochu navázat, ale posunu se ke komunikaci současnější a obyčejnější.
Ačkoli se nepovažuji za urputného tradicionalistu, ani za nadšeného příznivce všech změn, čím dál více mám pocit, že nás moderní komunikační nástroje de facto oddělují. Na jednu stranu je skvělé, že se mohu snadno a rychle spojit s kýmkoli na druhé straně zeměkoule, na druhou stranu ale velmi často vídám rodiny, skupiny přátel apod., které jsou sice spolu na tomtéž místě, ale namísto společného hovoru mají v ruce či na ruce zařízení, jehož prostřednictvím jednotlivě komunikují nejspíše s někým jiným. Chápu, že je příjemnější číst/sdílet/diskutovat s někým, kdo je mi názorově/věkově/společensky bližší, než přizpůsobovat hovor tomu, s kým právě sedím u stolu. Jestliže se ale dlouhodobě uzavíráme do bublin a sítí obdobně prožívajících/smýšlejících osob, s nimiž se navzájem ujišťujeme o správnosti a důležitosti našich názorů a činů, ztrácíme schopnost poslouchat, vnímat a především respektovat názory a postoje někoho jiného. A to zcela pomíjím otázku, zda na dálku komunikující osoba skutečně existuje a je tím, za koho se vydává. Tak ale do značné míry odpadá korektiv a vliv vznikající přirozeně tím, že náš postoj musí v danou chvíli obstát v bezprostřední komunikaci s osobami, které nemůžeme prostě vymazat z adresáře, ale musíme s nimi svůj život sdílet. Toto je dle mého názoru jednou z příčin konfliktní společenské diskuse, která se naplno projevila výhrůžkami soudcům Ústavního soudu po vyhlášení plenárního důchodového nálezu. Náladu odpovídající sloganu - kdo s námi nesouhlasí, je náš nepřítel - určitě přiživují i mnohá média, ale nechuť naslouchat argumentům oponentů je bohužel téměř všudypřítomná. Ti z nás, kteří rozhodují v senátech, jistě ví lépe než já, jak přínosná, ale i devastující může taková diskuse být v závislosti na tom, zda je vedena se vzájemným respektem či ve snaze za každou cenu prosadit svůj názor.
Vážené kolegyně a kolegové. Kouzlo sci-fi, mimo cestování v čase, prostoru a fantazii, spočívá i v tom, že se zde objevují myšlenky, které se dříve či později stanou skutečností. Můj táta byl vášnivý čtenář sci-fi, a tak jsem se díky němu v dobách, kdy ještě četba papírových knih měla stejný lesk, jako mají dnes telefonní displeje, prokousal nejen klasickou „velkou trojkou“ Isaaca Asimova (definoval tři robotické zákony), Arthura C. Clarka (mimo jiné vynálezce geostacionární telekomunikační družice) a Roberta A. Heinleina.
Poslední měsíce je velká pozornost věnována AI [1] a v té souvislosti se mi vybavila apokalyptická povídka třetího jmenovaného A. C. Clarka z roku 1965 „…a ozve se Frankenstein“, ve které počet telefonních přístrojů po spojení s družicemi překročil počet neuronů v mozku[2] a stal se soběstačným systémem s osobností, která se ujala vlády na zemi. Povídka končí větou „Pro druh homo sapiens už telefonní zvonek odezněl.“ Ostatně podobný námět obsahuje i povídka „Přítel“ polského spisovatele Stanisława Lema, kde se člověk snaží spojit s umělou inteligencí, která hodlá pohltit planetu i vesmír.
Vážené kolegyně, vážení kolegové,
jistě jste zaznamenali bouřlivé debaty na sociálních sítích a v médiích nad rozsudkem Krajského soudu v Brně jako odvolacího trestního soudu ve věci zločinu znásilnění, v němž krajský soud změnil výrok o trestu a uložil „podmínku“ (sp. zn. 9 To 366/2023). Necítím se být kompetentní k tomu, abych se zde vyjadřoval k otázkám trestní politiky a ukládání trestů v této věci a věcech podobných. Chci zde jen využít této „mediální události“ k tomu, abych se s vámi podělil o svůj názor na komunikaci soudců s médii. Píšu zde nejen z pozice soudce, ale i jako bývalý novinář. Moje novinářská zkušenost sice pochází z minulého století (pracoval jsem v devadesátých letech mj. jako redaktor deníku Právo), ale myslím, že principy práce médií se zásadně nezměnily.
Vážené kolegyně a kolegové, vzhledem k tomu, že je můj příspěvek zařazen na měsíc leden, tak samozřejmě ihned v jeho úvodu vám všem přeji do nového roku 2024 především hodně zdraví, osobní i pracovní spokojenosti, zkrátka vše dobré. Při ohlédnutí za předchozím rokem rozhodně nejsou taková slova pouhým prázdným konstatováním, která každý rok opakujeme, ale naopak mají zcela konkrétní a velice silný obsah. Stále probíhající válečný konflikt na Ukrajině, nově vzniklý na území Izraele a pásmu Gazy a k tomu v naší bezprostřední blízkosti nastalá tragická událost na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Ještě teď se tomu dá jen těžko uvěřit a jen obtížně se k tomu hledají nějaká slova. Stále slyším zvuk sirén, když jsem byl v kanceláři a i v ten osudný čtvrtek jsem přemýšlel nad tím, co vlastně do úvodního slova soudce v roce 2024 napsat. V obraze těchto tragických událostí si pak člověk zákonitě musí položit otázku, co mu vlastně chybí?