Soudružky a soudruzi, vážení další čtenáři. Ne, nebojte se, nevracejí se pořádky více než 33 let staré. Chci použít tato slova ve významu, jež se používala v době, kdy Karel Marx ovládal pouze slova ee a ham. Jako označení lidí majících stejný zájem, sdílejících podobný osud. Jsme sami sobě soudruhy v talárech. Naším zájmem je, alespoň doufám, aby justice fungovala a práva tzv. šla. A osudem je nadneseně vševědoucnost, neboť při rozhodování nelze říct: „Já nevím, ať to rozhodne někdo jiný, kdo ví.“ My musíme vědět vždy.
Takže milí čtenáři, chtěl bych psát o věcech drobných až každodenních. Já taky rád čtu knihy nebo sleduji filmy o lidech (byť vymyšlených) s neobyčejnými osudy řešícími naprosto kardinální otázky. James Bond prostě musí zachránit celý svět. Filmy zabývající se každodenními problémy všech lidí se vší vážností se vysílají v artových kinech pro prázdné sedačky a já je nesleduji. Jako každý mám svých starostí i problémů z reálného života dost, ale chci řešit směřování světa. Bohužel svět je směsicí těch velkých a kardinálních věcí a těch věcí malých každodenních. Pozornost je však třeba věnovat oběma. Ty velké určují naše svobody, náš životní prostor, ty malé zajišťují naši spokojenost, naše naplnění, naši pozici uprostřed toho prostoru.

Možná troufale jsem se domníval, že Soudcovská unie je to místo, kde kromě záchrany justičního světa před Goldfingerem moci výkonné, bude se věnovat i telenovelám života běžných soudců. Svou práci ve službách Jejího Veličenstva spravedlnost zvládá skvěle, ať za ni v roli agenta 007 vystupovali James Bond Vyklický, Vávra, Jirsa, Lichovník nebo Zemanová. Těch vítězství je plno a každého 10. dne v měsíci si některá připomínáme. Tak jako se z agenta Jejího veličenstva stane agent Jeho Veličenstva, James Bond Vávra či jeho nástupce má před sebou další možná ne tolik viditelné výzvy k záchraně soudcovského světa. Samozřejmě zní obligatorní „o peníze jde až v první řadě“, jelikož se Čelisti omezení soudcovských platů opět objevil(y), (ne, to není chyba, Čelisti, v originále Jaws, je jedním z mých oblíbených padouchů z bondovek, např. ve filmu Moonraker), a boje budou tuhé a neúprosné. O tomto tématu psát v červnovém sloupku nechci, neboť to mnohem lépe a mnohem případněji rozebrali jiní.
V tomto takřka prázdninovém čase můj kurzor na klávesnici se dopustí zamyšlení o osobnosti soudce. Tedy v souladu s předešlým příměrem, něco na pomezí psychologického dramatu a soap opery, někdy s nádechem sitcomu. Rád říkám studentům na praxi či jiným posluchačům, majícím trpělivost a chuť mne poslouchat, že na soudcovském povolání či poslání (jak to kdo pojímá, já to mám jako mix obého) je nejtěžší nikoliv množství věcí, ale možná vysvětlit okolí a hlavně kolegům, že nejsme jiní než okolní populace, možná jsme vzdělanější a zkušenější v právu, ale ne jiní. Současnost klade u soudců důraz na kvalitu rozhodnutí a zejména na kvantitu. To je alespoň trochu měřitelné, a tedy má okolí pocit, že tak lze ty soudce kontrolovat. Ano, jsou to ukazatelé důležité a potřebné. Jsou podstatou našeho povolání. Domnívám se, že justici netvoří jen základ, tedy kvalita a kvantita rozhodování, ale i osobnost soudce, respektive, jak se tato osobnost obráží v běžném životě. Soudci jsou obchodníci s důvěrou. Bez toho, aby účastníci a vlastně celá společnost, věřili, že rozhodneme řádně relativně rychle a spravedlivě, justice fungovat nemůže. Tu důvěru si musíme získávat dnes a denně zejména spravedlivým a relativně rychlým rozhodnutím. Ale i tím, jak ta rozhodnutí odůvodníme a jak jednáme s účastníky. Ale nejen s nimi, i s kolegy a spolupracovníky z řad administrativy soudu.
Nechci teď kopírovat výrazné a vždy naprosto výstižné texty jednoho ze shora uvedených Bondů Dr. Jirsy, ale na počátku této mé úvahy byl dotaz dcery, jestli bych jí neřekl něco o etice v právu. Byla to otázka v rámci práce do školy. Já jako starostlivý otec, dbalý o vzdělání dcer jsem začal povídat. Uvědomil jsem si, že lze mluvit o zásadách nepodjatosti, rovného zacházení s účastníky.  Tak jsem mluvil o těchto základních věcech. Uvědomil jsem si, že alespoň pro sebe musím sem zařadit i chování ke kolegům a spolupracovníkům. Druhým impulzem byla opět tato dcera, která mi při návštěvě u mě v práci položila tuto nepříjemnou otázku: „Ta paní, co tu tak křičí, to je asi nějaká uklízečka?“
Nepříjemnost nebyla v otázce, ale v odpovědi, která zněla, že kolegyně soudkyně jemně upozorňuje administrativní personál, že má udělat ne to, co říká referát, ale to, co by referát říkat měl. Bohužel to bylo slyšet přes dvě patra a některá „vybraná“ slova jsem ani já neznal. Zarazilo mě zpětně, že mi to nepřišlo ani nějak neobvyklé, kolegyně tak jedná s personálem (a nejen s ním, i s ostatními kolegy) často. To množství lidí kolem nás nejsou nástroje či stroje, ale lidé. Mohu vytýkat či nesouhlasit, ale mělo by to mít alespoň nějakou úroveň. Pak se vkrádá otázka, jak může takovýto soudce jednat s účastníky. Ne, nechci znát odpověď, chci mít chvilku iluzi, že tu křehkou iluzi obchodníků se spravedlností a důvěrou v ni nekácí a chová se naprosto profesionálně, když důvěru odborného personálu ve slušnost soudců už asi nadobro zničila. Já vím, že drtivá většina z nás je slušná a má úvaha má shodné parametry jako v rámci výuky na matematicko-fyzikální fakultě přednášet, že jedna a jedna jsou dvě. Ale jak už mnohý slyšel od vinařů: „Když se naleje do sudu močůvky lahev vína, vznikne z toho zase jen močůvka. Když se naleje do sudu vína lahev močůvky, vznikne z toho močůvka.“ I jeden špatný příklad zkazí obraz všem.
Samozřejmě v tuto chvíli vím, že je důležitější slyšet ty ostré žestě ve znělce bondovky, aby se James Bond justice zapojil v další justiční bondovce do boje za záchranu před záměry podrobit si, byť za pomoci vydírání penězi, justici. Ale zároveň hlasem, jak z jihoamerické či turecké telenovely, chci apelovat. Buďme na sebe lidi, ne stroje či nástroje. Přeji krásnou dovolenou.