Vážení kolegové,
 
ačkoliv se nabízí, aby se i srpnové slovo soudce neslo v duchu zasloužené dovolené a letního odpočinku, začnu z jiného konce. Oprášil jsem ze zajímavosti své 14 let staré Slovo soudce na srpen z roku 2009. Zkuste uhádnout, co se tehdy neustále řešilo. Ano, znovu a opakovaně naše platy.   
 
Do vlády mířil v roce 2009 nový populistický návrh na jejich zmrazení, ale fakticky na snížení platů ústavních činitelů, vůči kterému jsme se vymezili.  Nelíbilo se nám, že prakticky nepřetržitě od přijetí zákona č. 236/1995 Sb.  o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu probíhalo zmrazování platů, státem vždy odůvodněné jeho fiskální politikou pod záminkou ušetřit výdajovou stránku státního rozpočtu nebo odůvodněné solidaritou s ostatními z důvodu přírodních katastrof.  Toto se týkalo nejen roku 2009. Mladším kolegům jen připomenu, že když v roce 1997 přišly na Moravu povodně, soudci byli solidární a neobdrželi 14. plat, o rok později v souvislosti s povodněmi ve východočeském regionu 14. platy rovněž uplavaly. Tato solidarita pokračovala i po povodních v roce 2002.  Toto se dělo za situace, kdy výrazně rostl objem nově podaných žalob k soudům, a to i z důvodu začínající ekonomické krize.
 
Jak je vidno, tak se situace ani po 14 letech prakticky nezměnila, jako stav zažíváme opět v přímém přenosu stejně populistické chování politické reprezentace, bez ohledu na to, zda zrovna vládne pravice či levice.  Předchozí snaha dát výpočtu platů ústavních činitelů, tedy i soudců, jasná pravidla, se opět rozplývá v politickém kouzlení s koeficienty i základnou pro jeho výpočet. Je to nedůstojné a zase o tom bude rozhodovat Ústavní soud.  Pokolikáté už?
 
Ale pojďme k dalšímu tématu. Protože naše letošní 33. Shromáždění delegátů SU ČR v Přerově bude shromážděním volebním, byla by škoda, aby se jen problematika týkající se našich platů stala stěžejním tématem. Svým kolegům jsem tedy položil otázku, co je trápí, na co by se měla do budoucna unie zaměřit, co by se měla snažit co nejdříve prosadit. Mimo neustálého tématu nerovnoměrného vytížení jednotlivých soudů, které bohužel nemá fakticky v současných podmínkách řešení, se zejména ti služebně starší jednoznačně shodli na tom, že bychom se měli zaměřit na takové programy, které by pomohly zabránit vzniku syndromu vyhoření soudců. Co se týká tohoto tématu, tak již nemohu být originální, protože ho podrobně rozebrala má kolegyně z Republikové rady SU ČR Mgr. Lenka Eliášová (viz Slovo soudce 9/2019) a stojí za to si ho i po letech znovu přečíst.  Již před 4 lety poukazovala na to, že by bylo vhodné vyvolat debatu o justičním (třeba i studijním) volnu pro soudce po určitém počtu odsouzených let. Pisateli tohoto slova je samozřejmě známo, že se v následujících letech Soudcovská unie tomuto tématu podrobně věnovala, vypracovala návrh Základních parametrů pro realizaci preventivních opatření vůči syndromu vyhoření u soudců s doporučením, aby se vytvořily legislativní nástroje, které by působily  proti tomuto riziku, když se zabývala zejména instituty studijního volna či možnostmi ozdravných pobytů pro soudce. Na řečnickou otázku kolegů, jak dlouho bude prosazení shora uvedených institutů trvat a zda se toho vůbec dočkají, jsem nedovedl odpovědět. Proč o tom znovu píši? Téma otevírám zejména z toho důvodu, že ho aktuálně „nakousl“ i kárný senát Nejvyššího správního soudu ČR, který v červnu 2023 v rámci konkrétní kauzy obecně konstatoval, že naše justice postrádá systém preventivních opatření proti vyhoření, se soudci se v tomto směru nijak nepracuje, nenabízí soudcům supervizi a psychologickou podporu, když se jedná zejména o problém samosoudců. Soudci nemají možnost načerpat síly a „vyčistit si hlavu“ například poskytnutím dostatečně dlouhého období po čtvrtstoletí služby a dosažení určitého věku. Vím, že prosazování těchto preventivních opatření ve smyslu studijního volna a ozdravných pobytů pro soudce má své limity, ale myslím si, že by stálo za to, dát tomuto tématu určitou prioritu. Týká se to mnoha z nás.  
 
 
P.S. Přece jen nakonec dokončím svůj příspěvek v duchu zasloužené dovolené a letního odpočinku. Kdybyste náhodou měli cestu na Istrii, zkuste ji autem neprofrčet jen tak po dálnici do cílové destinace Vaší cesty, ale pokuste se udělat i ze své cesty cíl, zastavte se v Lublani a Terstu, ani si moc nezajedete. Užijte si místní atmosféru, gastronomii a památky, a třeba se podívejte i na staré soudní budovy, které jsou monumentální a něčím podobné soudům u nás.  Přece jen jsme byli jedno Rakousko-Uhersko. Doporučuji.
 
 
Přeji Vám hezký srpnový zbytek dovolené, sluníčka a teplého léta.