Slovo soudce na říjen
JUDr. Hana Tichá, předsedkyně Komunikační komise Soudcovské unie ČR
Když tak už několik dní přemítám nad tím, co by mělo obsahovat moje „slovo soudce“ na říjen, honí se v mi v hlavě různé (většinou zmatené) myšlenky. O čem? O tom, jaké bylo léto a že už mám napracovanou dovolenou? Mám psát o tom, co si myslím o CzechTeku a o zásahu policie na něm a o politickém pozadí….? To ale se soudnictvím moc nesouvisí (zatím). Nebo o tom, že jsem si před týdnem na tenise natáhla lýtkový sval – nebyl to ale tenisový turnaj na Celostátních soudních hrách, a tak to také není k věci… Co ale k věci je? Tak mě napadá, že psát rozsudky (i když je většinou příliš ráda nepíšu) je mnohem snazší. Je jasné o čem a o kom, je jasný skutkový stav a vím i to, jak a proč jsme rozhodli… Prostě to už asi umím, zatímco psát úvahu na říjen neumím.
A pak jsem si dnes ráno pustila rádio a ve zprávách zaslechla: „Stát bude zase platit za dlouhotrvající soudní řízení“. Nevím, jestli jsem na to už tak citlivá, nebo jestli všem posluchačům se v tu chvíli automaticky vybaví – chyba je na soudech. Já alespoň takovou zprávu vnímám jako kritiku soudnictví, tedy jako něco, za co můžou jen soudy. Ale ono to tak úplně není. Nechci tvrdit, že některé spory u nás netrvají dlouho. To by rozhodně nebyla pravda. Je ale nutno si uvědomit, že jen některé, (převážná většina řízení se dlouho netáhne – alespoň taková je moje zkušenost civilního soudce odvolacího soudu ve Středočeském kraji). Pak je také nutné se zamyslet nad tím, proč se některé spory protahují. Jistě – může to být tím, že soudce věci nevěnuje dostatečnou pozornost, že není připraven na jednání, že nemá rozmyšleno, o co vlastně ve věci jde, a proto nevede řízení k cíli (rozhodnutí) prováděním relevantních důkazů. Také to může být tím, že se soudci do toho prostě nechce, protože je věc komplikovaná a on má rychleji rozhodnuté snazší věci a těmi snáze naplní kvótu svých měsíčních výkazů. Všechny tyto příčiny jistě mohou být.
Ale mohou zde být i jiné (nebo další) příčiny. Například, že soud dlouhou dobu nebyl dostatečně obsazen soudci, a tak se nahromadilo tolik soudních případů, že je nebylo možno zvládnout v přiměřeném čase. Pokud je příčina zde, pak za nepřiměřenou délku soudního řízení neodpovídají soudy (rozuměj soudci), ale stát tím, že nedokázal soud včas správně obsadit soudci, eventuálně vybavit technikou a personálem. Tuto mezi soudci notoricky známou věc ale veřejnost neví nebo si ji neuvědomuje. Jestliže ale stát nezajistil, aby soud měl podmínky pro včasné rozhodování, není pak správné, aby také stát za to nesl odpovědnost? V současné době je sice na většině soudů stav soudců naplněn, ale spory, o nichž se nyní hovoří jako o dlouhotrvajících, začaly logicky v minulosti, tedy právě v době, kdy soudy nebyly dostatečně obsazeny, a tak tento v minulosti vzniklý dluh se projevuje až nyní.
Další příčinou dlouhotrvajících řízení může být i špatná legislativa. Jistě, soudy jsou tu mimo jiné i od toho, aby právní předpisy vykládaly. Ale rozhodně je jiná situace ve státech, kde se právní řád příliš nemění, kde je k dispozici dlouholetá judikatura. V našem státě ale za posledních 15 let neustále dochází k četným a často poměrně zásadním změnám právních předpisů. Mně osobně tato situace zásadně nevadí. Nevadí mi totiž hledat výklad nedokonalých právních předpisů, považuji to za tvůrčí práci, při které se člověk opravdu nenudí, o rutině pak nemůže být řeči. Horší je to ale s dopadem na právní jistotu v našem státě. Například soud prvního stupně někdy v roce 1994 rozhodne (po dvou letech) složitou restituční věc po náročných úvahách, jak vyložit restituční předpis, s upřímným přesvědčením, že to udělal nejlépe, jak mohl. Odvolací soud dva roky na to věc posoudí trochu jinak (přece jen již měl k dispozici nějakou judikaturu). Po dalších dvou letech dovolací soud věc zruší se závěrem, že soud prvého stupně i odvolací soud rozhodl nesprávně (v mezidobí dospěla judikatura k dalším závěrům – odlišným od prvotních výkladů v době, kdy ještě nebyla žádná rozhodnutí) a máme tu šest let běžící soudní řízení, které je opět u první instance s možností odvolacího a dovolacího řízení (a tedy i s možností další dlouhé doby než bude definitivně rozhodnuto). A po celou tuto dobu účastník napjatě sleduje, kam se výklad práva obrátí, zda v souladu s jeho názorem, či nikoli.
Rozhodně tímto příkladem nechci říci, že se nemá hledat správný výklad práva a spravedlnost. Naopak, to je povinností a posláním soudců. Navíc to jinak při tak velkém objemu změn právních předpisů ani nejde a jedině tak časem dospějeme k větší právní jistotě. Ale v souvislosti s odpovědností za škodu, která státu vzniká (když musí platit účastníkům úspěšným ve Štrasburku), je nutno zdůraznit, že právě na dlouhotrvajících sporech mají svůj nemalý podíl i velké a časté změny právního řádu a nedokonalá legislativa, tedy opět sice stát, ale nikoli jen soudy.
Ze zamyšlení nad jednou větou z rozhlasových zpráv pro mě vyplývá závěr, že, nemohu-li ovlivnit ani legislativu, ani správu soudnictví, jediný způsob, jak mohu přispět k tomu, aby státu nevznikala škoda z důvodu dlouhotrvajících sporů, je snažit se rozhodovat včas, ale přitom na základě potřebných skutkových zjištění, při co nejpečlivější aplikaci právních předpisů a hlavně spravedlivě. O to se snažím, stejně jako většina mých kolegů. A doufám, že tato snaha bude někdy v budoucnu oceněna nejen naším dobrým pocitem, ale i veřejností.
Hana Tichá