Slovo soudce
Nedávno jsem si přečetl „Program emancipace soudnictví v České republice“ Kolegia předsedů krajských soudů a Městského soudu v Praze. Kromě jiných bodů, se kterými lze souhlasit a je zbytečné je podrobněji rozvádět, nalézá se tu však pasáž pod bodem 13) nazvaná „Kárná odpovědnost a odborná způsobilost soudců“, která si pozornost zaslouží. Uvádí se v ní, že před zákonodárcem stojí „obrovský“ úkol vyřešit situaci „špatných“ soudců, kteří jsou zde blíže charakterizováni jako ti, kteří jsou „čestní a pracovití, ale z různých například osobnostních nebo profesionálních důvodů na svou práci nestačí“ a přitom „na ně z těchto důvodů nedopadá zákon o kárné odpovědnosti soudců.“ Jako řešení se uvádí úvaha o větší kárné pravomoci předsedů soudů, přičemž vedle dosavadní možnosti udělit výtku se tu výslovně uvádí možnost odvolání soudce z funkce předsedy senátu.
Když nejstarší parlament na světě Althing rozhodoval roku 1000 našeho letopočtu o tom, zda Island bude křesťanskou zemí, vypadalo to na občanskou válku. Na jedné straně stály šiky těch, pro něž byl už jen jediný Bůh, na druhé straně přibližně stejný počet pohanských válečníků ve vikingských přilbách. Parlament se nemohl dohodnout. Nakonec udělal zvláštní rozhodnutí. Pověřil hlavního pohanského náčelníka, aby rozhodl. Dal mu jednu noc na rozmyšlení. Je to zvláštní, ale ten pohanský náčelník druhý den ráno řekl, že Island bude křesťanský stát. Jeho pohané se nevzbouřili. Zahodili zbroj a hromadně se nechávali křtít. V okolních teplých vřídlech, samozřejmě.
Skončily prázdniny a práce neubylo. Pro mne osobně byl vždy nejhorší počátek nového roku a počátek září. Předchází jim totiž období, kdy si tak nějak myslíme, že se spousta věcí asi vyřídí sama. „Podívám se na to po Novém roce (prázdninách)“, „Uděláme to po Novém roce (prázdninách)“ apod. Tyto věty známe všichni velmi dobře. Jenže přijde Nový rok, skončí prázdniny a my zjišťujeme, že se nezměnilo nic, jen máme zase méně času. S narůstajícím věkem se pozvolna stávám apatickým (může za to i mnoho neúspěchů v bojích, do nichž jsem se nadšeně vrhal) a tak už se ani na konec prázdnin a počátek nového roku netěším. Tím nechci nikoho odradit od toho, aby i nadále byl optimista.
Vážené a milé čtenářky a čtenáři,
rád bych se s vámi v tento letní čas podělil o jistou úvahu týkající se té skutečnosti, se kterou se dříve či později každý z nás v blízké budoucnosti setká. V poslední době jsou opakovaně na stránkách odborného tisku, v médiích a koneckonců částečně již i v zákonné úpravě zdůrazňována určitá témata, jimiž se má česká justice nadále ubírat. V tomto ohledu mám na mysli zejména asistenty soudců, vyšší soudní úředníky a administrativní aparát tj. všechny subjekty, které mají tvořit tzv. tým soudce, který bude pro soudce vytvářet potřebný servis, tým, jenž by měl soudce řídit.
Tak máme po volbách, ve kterých jsme rozhodli tak nějak po česku, tedy aby se nikdo moc nerozčílil, což se nám tak nějak nepovedlo, neboť se někdo přece jen trošku rozčílil a tak trošku nám vynadal, že jsme volili tak, jak jsme chtěli. Nevím jak Vám, ale mě osobně je jaksi jedno, co se vytahuje týden před volbami, ale jedno mi není, jak se to několik let před nimi vede. Za své pětileté působení u soudu jsem zažil pět ministrů a to mi přijde dost. Poté, co byl pan ministr Němec přivítán na smetišti dějin (čímž nemyslím Českou advokátní komoru, kam poslední dobou propadnuvší politici míří) jen trnu, co nás potká příště. Služebně starší kolegové totiž tvrdí, že vyjma JUDr. Motejla to šlo od deseti k pěti a po posledním panu ministrovi už skutečně nevím, kdo by ho mohl ještě překonat.
Od okamžiku, kdy jsem na sebe vzala úkol napsat sloupek „slovo soudce“, jsem přemýšlela o tom, jaké téma si vybrat, když je jich nekonečná řada a jedno aktuálnější než druhé. Až ve Stráži pod Ralskem, kde probíhalo další setkání účastníků semináře na téma „práce s lidskými zdroji“, mne téma sloupku napadlo. Při diskuzi o tom, s jakými lidmi by měla justice pracovat, nám přednášející zdůraznil, že důležitý pro jakýkoliv záměr, a tedy i pro výběr lidských zdrojů, je cíl. Tedy přesné, jasné a stručné vymezení záměrů, kterých chce ten který subjekt dosáhnout. Subjektem je v tomto případě nutno rozumět každou jednotku, ve které dochází k ekonomickému, personálnímu či vůbec k jakémukoliv pohybu.
Muselo mi být připomenuto, že jsem na řadě a mám psát slovo soudce na květen, a protože jsem zapomněl, nevěděl jsem hned o čem. Tedy přesněji - co z toho, co jednomu táhne hlavou, stojí za hlubší zamyšlení – věděl jsem jen, že určitě není nikdo zvědavý na mé povídání o rozkvetlých stromech, ty si jistě každý vychutná sám nebo ještě lépe ve dvou.
Témat by se jistě našlo dost. Přemýšlel jsem, jestli státní zastupitelství nechá prověřit všechny oslavy narozenin všech soudců, o tom, jak si Mgr. Radek Pokorný (pražský advokát) představuje nápravu justice pomocí obhajování rozsudků soudci před veřejností, i o kauze předsedkyně NS ČR (k té jsem se už vyjádřil: rozhodně odmítám názor, že jde o ostudu justice, jde o ostudu řízení justice a důsledek nerespektování principu dělby moci). A samozřejmě vděčným tématem je zvýšená předvolební aktivita.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, připadl mi čestný úkol (samozřejmě příjemný) oslovit Vás v době, kdy se konečně příroda umoudřila a ukázala nám svou vlídnější tvář. To se však bohužel nedá obecně říci o situaci v naší zemi jako takové a především ne o té, která ovlivňuje, či by velmi ráda ovlivnila, justiční prostředí. Paradoxně to ve mně vyvolává vzpomínky na dobu před pěti roky. Tehdy jsem po několikaletém působení odcházela do justice z jiné instituce, mající značnou úroveň prestiže, která mi poskytovala co nejlepší pracovní podmínky, a tuto změnu jsem nadšeně vítala s pevným přesvědčením, že funkce soudce je to pravé a jediné, čemu se chci ve svém profesním životě věnovat.
Vážené kolegyně, vážení kolegové,
bylo mi 26 let, když jsem se koncem roku 1993 stala soudkyní Obvodního soudu pro Prahu 8. Snadno si tedy spočítáte, že jsem byla dítětem tuhého komunismu. A co ve mně z té doby zůstalo? Mimo jiné poměrně silný odpor k tomu být někde organizována. Jak jsem se tak ale probírala hromadami spisů, četla mnohdy urážlivá odvolání proti mým rozhodnutím, sledovala neustávající mediální kampaň proti soudcovskému stavu a líbivá gesta politiků, spočívající v ukrajování našich výhod a házení špíny na naší práci všude, kde se jim to hodilo k získávání politických bodů, pochopila jsem, že nikdo jiný, než sami soudci prestiž soudcovského stavu nevybudují.
Vážení a milí kolegové, když jsem před rokem psala na naše stránky únorové zamyšlení, nikdy bych si ani nepomyslela, že letos je budu psát znovu a ještě jako první viceprezidentka Soudcovské unie. Věřte, že využít této příležitosti mi je velkou ctí a také potěšením.
O našem shromáždění v Brně a o výsledku voleb, jak víte, informovala řada médií. Proto mě nijak nepřekvapilo, když mi volala má dlouholetá přítelkyně, aby mi blahopřála a zároveň se vyptávala, co přesně moje nová funkce obnáší, protože, když už to říkali i v televizi, nemůže jít o nic bezvýznamného. Hluboce jsem se zamyslela, jak nejlépe odpovědět a co nejpřesněji popsat, co mi nejspíš můj post v Unii přinese a pak jsem jí řekla, že je to především hromada práce navíc.