Slovo soudce
Vážené kolegyně a kolegové,
jak spokojená na svém soudě jsem, jaké máme skvělé podmínky pro svou práci, jak se nemusíme zabývat administrativní agendou, jak já i všichni kolegové cítíme podporu státní správy, která nad námi bdí, zejména jak o nás pečuje naše ministerstvo, jak s námi konzultuje všechny předpisy týkající si naší práce, jak nám je šije na míru. Znalí poměrů, tedy kolegové, si asi nyní pomyslí co za blázna má tento měsíc příspěvek do rubriky Slovo soudce, ostatní náhodní čtenáři musí závidět. Jak ráda bych něco v podobném duchu napsala a zejména četla v našem časopise a na našich webových stránkách. Bohužel, pokud jsem si pročítala v rámci hledání inspirace poslední příspěvky kolegů, nebyly vesměs příliš pozitivní a vesměs, rámcově řečeno, alespoň pokud jsem vše dobře pochopila, se výtky týkají našich ne příliš ideálních podmínek k práci.
Vážené kolegyně, vážení kolegové,
využívám příležitosti, které se mi dostalo a chci se pár slovy věnovat často velmi opomíjeným, ale velmi důležitým osobám působícím v justici, kterými jsou přísedící. Tito soudci mne provázejí po celou dobu výkonu soudcovského povolání, neboť již 17 let soudím v I. instanci na trestním úseku, nejprve na okresním, nyní krajském soudu. Mohu říci, že za tuto poměrně dlouhou dobu jsem poznala řadu moudrých, uvážlivých a velmi pracovitých lidí. Přestože s nimi justice neustále počítá, jsou dle mého názoru na samém okraji zájmů. Je pochopitelné, že si především řešíme problémy, které se nás osobně dotýkají, na druhou stranu, jestliže chceme mít u každého soudu kvalitní sbor přísedících, měli bychom se věnovat i jejich postavení v justici. Zcela naivní je představa, že každý zaměstnavatel si bude považovat, jestliže jeho zaměstnanec vykonává funkci přísedícího. Opak je pravdou, celá řada mých přísedících musela (i přes mé intervence) opustit náš soud, neboť by prostě přišli o práci.
Vážené kolegyně, vážení kolegové,
Především dovolte, abych Vám popřál vše nejlepší v novém roce. Zdraví, osobní štěstí a pohodu, ale také maximum nadhledu a pochopení pro „naše“ účastníky. Myslím, že většina z nich by soudy neotravovala, kdyby nemusela (což platí nejen pro nás trestní soudce).
Tak jsem vám tuhle seděl na Žofíně a poslouchal pana ministra a jeho náměstky. Představovali celou řadu novinek, kterými chtějí justici zjednodušit, zrychlit, zkvalitnit. A já si připadal jak v předchozích měsících, kdy náš prezident (jasně, že myslím Jirsu) navrhoval zhruba totéž. Nicméně v průběhu celé konference, či spíše prezentace výrobků, jsem měl čím dál nepříjemnější pocit, že mi na těch novotách něco schází. Přitom názvy výrobků - elektronizace, odplevelení, zjednodušení procesních předpisů, jako by vypadly z mého justičního snáře. Došlo mi to až ve chvíli, kdy se jen kuse a nahodile zmiňoval návrh novely Zákona o soudech a soudcích. Došlo mi, jak málo jsou zpracovány argumenty pro nutnost změn, jak ministerstvu bez ohledu na osobu v jeho čele chybí jednotící představa cílového stavu soudnictví a jeho priorit. A podle mého názoru chybí i soudcům.
Vážené kolegyně, vážení kolegové.
Dříve, než jsem začal pracovat na svém příspěvku, za účelem inspirace jsem si znovu přečetl některé příspěvky svých předchůdců v této rubrice. S jistou dávkou závisti se musím přiznat k pochybnostem o správnosti nápadu do rubriky také přispět. Avšak když už jsem se rozhodl, pokusím se zhostit záměru s nejlepším vědomím a svědomím.
Tož se kochejte.
Vážené kolegyně, vážení kolegové,
v průběhu předcházejících týdnů, když jsem uvažoval, jak přispět do této rubriky, mě napadlo několik témat. Ovšem každé jsem zavrhl v okamžiku, když se objevilo téma nové, o kterém jsem si myslel, že by bylo dobré podělit se o ně s vámi. Nakonec moji mysl zcela ovládla událost poslední, a to má osobní opakující se zkušenost s výběrovým řízením na funkci soudce u jednoho okresního soudu.
Vážené kolegyně, vážení kolegové,
dovolil jsem si uvést slovo soudce věnované měsíci září verši mé oblíbené básně, které mi vždy se zářím vytanou na mysli. Tedy téměř každý rok, čím víc se cítím starší.
Ona to vlastně nejsou slova básně, nýbrž písně Mikyho Ryvoly „Září“, kterou do svého repertoáru zařadili folkoví Nezmaři. Ale takhle bez hudby to jako báseň zní.
Vážené kolegyně a vážení kolegové,
dovolte mi v polovině léta, kdy tento článek píši, a kdy má asi většina z Vás myšlenky spíše letně odpočinkové, zamyšlení nad jedním článkem, který ve virulentní podobě napadá paušálně soudcovský stav, nad článkem, jehož smysl jsem snad jen dobře nepochopil – nad článkem otištěným na tzv. komentářové straně deníku Mladá fronta Dnes dne 29. května 2007 pod titulkem „Bohové chodí v taláru“. Jeho autorem je komentátor Pavel Páral označený v tiráži jako vedoucí rubriky „Názory“ – takto se ostatně nazývá celá zmíněná strana. Dříve bývalo na této straně upozornění, že: tyto komentáře vyjadřují názory listu, což necituji, ale parafrázuji, protože je to již poměrně dlouho, co toto upozornění list vypustil. Nevím tedy, zda ještě komentáře zde otištěné vyjadřují názory listu či nikoli, ale myslím si, že možná někteří čtenáři (sebe k nim počítám), tuto komentářovou potažmo názorovou stranu jako stanovisko vnímají. Navíc si myslím, že takto čtený deník má i působnost názorotvornou. Sám jsem si často po přečtení četných komentářů říkal, že s tímto názorem se dá souhlasit, že je opřen o slušnou, logickou a korektní argumentaci.
Když jsem byl požádán o napsání slova soudce, měl jsem dost velký problém vybrat si zajímavé a přitom aktuální téma. A byla dost velká shoda okolností, že jsem narazil hned na dvě, která za zajímavá považuji.
Prvním z nich je vzdělávání soudců. Přišlo mi na mysl, když jsem se před pár týdny zúčastnil semináře na téma „Etika v právu“. Sám jsem na tento seminář hlásil málem půl roku dopředu, protože jsem předpokládal, že plánovaná kapacita bude nedostatečná a zájemců bude mnohonásobně více.
Po avizovaném probuzení přírody a společenství justičního je zde prý nejkrásnější měsíc roku – květen. Moji kolegové se v úvodních slovech vyjadřovali k různým závažným tématům ve vztahu k justici a jejím problémům, k ministerstvu, ve vztahu k nám samotným – soudcům. Snad právě ten měsíc květen mi zabrnkal na strunu spíše lidskou než pracovní a rozezněl chorál mateřství. Juj, to je to vzletné, ale nebojte se, nebude to óda na plození potomků za účelem vylepšení finanční situace rodiny. Již dlouhou dobu mimo jinou agendu soudím také mladistvé a od roku 2004 i nezletilé. Není to agenda oddychová, i když se používá jen necelá stovka paragrafů. Je to spíše útok na psychiku a občas má člověk pocit, že se zamotává do přediva života, že je dostáván do kolen.
Vážené kolegyně a kolegové,
ačkoliv jsem si vědom, že s počínajícím jarem se může dostavit též jarní únava, doufám, že těch několik málo řádků Vám nepřitíží.
Nastupující roční období bývá vzletně označováno časem nových nadějí a zdá se, že to snad může platit též pro soudcovský stav a SU ČR. Po měsících nejistoty "kdo přijde" je v čele resortu spravedlnosti ministr, jehož vize se v mnohém překrývají s dlouhodobými představami Soudcovské unie o fungování justice. Samozřejmě, teprve čas ukáže míru tohoto souznění, věřím však, že se nevrátí doba, kdy byl ministr vnímán soudci podle toho, do jaké míry alespoň neškodil.
Nicméně je zcestná iluze, že jen ministr, byť by byl sebelepší, vyřeší vše k naší spokojenosti, vždyť je zde nevyzpytatelný parlament a další ...