Slovo soudce na duben
Mgr. Miroslava Šebelová, členka Republikové soudcovské rady SU ČR
Vážené kolegyně a kolegové,
jak spokojená na svém soudě jsem, jaké máme skvělé podmínky pro svou práci, jak se nemusíme zabývat administrativní agendou, jak já i všichni kolegové cítíme podporu státní správy, která nad námi bdí, zejména jak o nás pečuje naše ministerstvo, jak s námi konzultuje všechny předpisy týkající si naší práce, jak nám je šije na míru. Znalí poměrů, tedy kolegové, si asi nyní pomyslí co za blázna má tento měsíc příspěvek do rubriky Slovo soudce, ostatní náhodní čtenáři musí závidět. Jak ráda bych něco v podobném duchu napsala a zejména četla v našem časopise a na našich webových stránkách. Bohužel, pokud jsem si pročítala v rámci hledání inspirace poslední příspěvky kolegů, nebyly vesměs příliš pozitivní a vesměs, rámcově řečeno, alespoň pokud jsem vše dobře pochopila, se výtky týkají našich ne příliš ideálních podmínek k práci.
Já se ve svém příspěvku budu snažit nebýt pouze negativní, spíš jde o názor k zamyšlení a o podělení se s vámi se svými pocity. Chtěla bych se dotknout tématu, který se snad některým může zdát okrajový, ale věřím, že aktuální může být pro mnohé kolegyně na mateřské dovolené či kolegyně s malými dětmi. Již dlouho si kladu otázku jak nejlépe skloubit roli matky a soudkyně, zda je to vůbec možné. Jsem z těch, kteří zastávají názor, že velmi malé dítě, tak do čtyř let života by mělo trávit co nejvíce času s rodiči. Zase si ale nemyslím, že by matka měla s dítětem trávit veškerý čas, že je dobré, aby si zvykalo i na ostatní členy rodiny a aby se matka mohla realizovat způsobem, který jí bude vyhovovat a povede k pohodě v celé rodině. Situaci jsem osobně řešila tak, že ve dvou a půl letech věku syna jsem nastoupila do zaměstnání na půl úvazku, kdy mi v této věci náš soud vyšel vstříc a toho si cením. Nicméně pouze do doby tří let věku dítěte, max. jeden měsíc navíc v rámci zvykání na školku. Nyní se „bohužel“ blíží doba třetích narozenin syna a symbolicky je v čase tohoto mého příspěvku. Proto toto téma. Můj čerstvě tříletý syn má jít tedy na osm hodin denně do školky za situace, kdy dosud většinu času trávil se mnou, s manželem či prarodiči. A já řeším, zda je to správné. Samozřejmě, můžete namítnout, co je na tom divného, to je normální vývoj, tak to chodí. Ano, pokud bych ale již při nástupu na půl úvazku (na civilní oddělení) nedostala 150 spisů, z toho 128 starších 1 roku – 105 jedna až tříletek a 21 spisů starších tří let s tím, že po přechodu na plný úvazek se mi zůstatek dorovná přibližně na 300 spisů. Poloviční úvazek se dal za podpory manžela a prarodičů celkem příjemně zvládnout, čas trávený se synem i v práci se mi zdál naprosto vyvážený. Po nástupu na plný úvazek to ale spíše bude tak, že místo pravidelného vyzvedávání syna ze školky ve čtyři odpoledne budu shánět buď babičku, nebo paní na hlídání, která se synem bude trávit odpoledne. A já budu pracovat na starých spisech, protože po zkušenostech z doby před mateřskou dovolenou, kdy byla situace obdobná vím, že se takový senát těžko zvládá za osm hodin práce denně. Proto považuji za ideální mít možnost pracovat na částečný úvazek alespoň do 4 let věku dítěte, kdy myslím, že dítě už je samostatnější a odloučení od rodiny po většinu dne lépe zvládne. Ale to povoleno nemám, a to s celkem rozumnými argumenty. Bylo by to na úkor kolegů, kteří jsou na plný úvazek a kteří by řešili o to větší počet věcí. Je bez diskuse, že i ostatní kolegové mají senáty v podobě jak jsem naznačila výše a že starých věcí je stále příliš. Z pohledu našeho vedení tedy jejich postup samozřejmě chápu a na jejich místě bych pravděpodobně postupovala stejně, ale z pohledu matky?..... Ani rozhodnutí Nejvyššího soudu z léta minulého roku na téma částečných úvazků mnoho neřeší, neboť věc ponechává v podstatně na rozhodnutí vedení soudu a povolení kratšího úvazku je možné, pokud bude zajištěn řádný výkon soudnictví na tom kterém soudě. Za jakých podmínek je zajištěn řádný výkon soudnictví? Pohled každého předsedy může být naprosto odlišný.
Myslím si, že možnost využívání zkrácených úvazků pro soudkyně s malými dětmi by měla být větší. S vedením našeho soudu se však přít nemůžu, neboť je zřejmé, že situace u nás je skutečně špatná, že vůči kolegům by to nebylo fér. Ale bohužel už teď cítím dluh vůči své rodině, zejména synovi, kdy vím, že od příštího měsíce mu budu věnovat minimum času. Na druhou stranu vím, že za pár let bude mít syn své zájmy a nebude mě zdaleka tolik potřebovat. Nebude to trvat věčnost a jeho nároky na můj volný čas budou minimální a já budu šťastná, že mám svou práci, která mě baví a naplňuje. Do té doby se alespoň budu snažit nenosit si domů plnou hlavu spisů, zažloutlé pětiletky k nastudování po večerech, myšlenky na možné průtahy a postihy s tím spojené a budu závidět kolegům a zejména kolegyním, které na plný úvazek mají tolik spisů, kolik na některých soudech na úvazek poloviční. Což je téma na některý z příštích příspěvků – proč se naše ministerstvo nezabývá nevyváženou zatížeností jednotlivých soudů? Proč soudci některých soudů mají v senátě až několikanásobný počet spisů? Pokud vím, naše vedení soudu o přidělení posil průběžně žádá, ale průběžně je nám sdělováno, že náš stav je plný a na posily nárok nemáme.
Myslím si, že hledání cesty ke skloubení role rodiče a soudce je individuální, u každého svým způsobem odlišné. Pokusila jsem se jen nastínit problémy, které trápí mě i další mé kolegyně. A stále jsem přesvědčena, že hledání této cesty smysl má a že obě role zvládnout lze.
Závěrem děkuji čtenářům za pozornost a přeji všem krásné prožití jarních měsíců.