Slovo soudce
Vážené a milé kolegyně, milí kolegové,
březen je měsíc, který mám z celého roku asi nejraději. Příroda se pomalu probouzí ze zimního spánku a řada z nás se těší na novou energii, která se někdy v zimě načerpává obtížněji. Odkládáme kabáty a teplé oblečení a těšíme se na novou aktivitu, kterou s sebou jaro přináší. Březen také vždy býval tradičně měsícem knihy a v současné době též měsícem internetu a nových informačních technologií a tak je příležitostí sáhnout po knize a třeba se chvíli zastavit a rozjímat. Mám ráda knihy Antoine de Saint Exuperyho a často se k nim vracím. Snad každá z jeho knih nás přiměje k zamyšlení, obsahuje hlubokou moudrost a troufám si říci, že Exuperyho knihy můžeme číst znovu a znovu a pokaždé najdeme nový úhel pohledu téhož, nový směr, kterým můžeme o témže problému přemýšlet a uvažovat.
Milé kolegyně, milí kolegové,
po nějaké době opět nastal čas k tomu, abych Vás oslovila. Tentokrát si dovolím neotevřít žádné ze závažných a z pohledu justičního stavu zásadních témat, ale zkusím se „podívat výš“. Od začátku tohoto roku jsme se, myslím, brodili sněhem, blátem a i jiným, než tímto přírodním, marastem už dost a dost. Pozvedněte proto prosím se mnou oči k obloze, ke hvězdám.........
Vážené kolegyně, vážení kolegové,
své slovo soudce na leden jsem si dovolil uvést citací milé a vážené prezidentky stavovského sdružení slovenských soudců JUDr. Sopkové Maximové, neboť její slova přednesená na samý závěr poutavého projevu na výročním zasedání Združenia sudcov Slovenska ve mně dosud rezonují v mnoha ozvěnách.
Ze zasedání slovenských soudců, jež se konalo v polovině prosince roku 2008, a které jsme spolu s unijním prezidentem Tomášem Lichovníkem a viceprezidentkou Šárkou Hájkovou navštívili, jsem si přivezl cenné zkušenosti a postřehy. Rád bych se o ně s Vámi teď podělil.
První říjnový víkend jsem strávila velmi pracovně. Vyměňovali mi na chalupě okna. Kdo to zažil, ví o čem hovořím. Sotva už jsem pletla nohama, když jsem si po celodenním maratónu na chvilku sedla k televizi a pustila teletext, abych zachytila nejnovější dění. Okamžitě na mne vybafla zpráva, kterak pan premiér navštívil plzeňskou právnickou fakultu a při diskusi se studenty ostře napadl české soudce. Podle té teletextové zprávy upozornil zejména na to, že soudci mají absolutní moc v určitém čase, že na ně neplatí přísná měřítka, často jsou považováni za symbol morálky a i jejich sebepodivnější rozhodnutí nebývá podrobeno kritice. Konstatoval, že „při známé soudcovské solidaritě“ soudní moc vystupuje jako nerozbitný monolit, v čemž spatřuje vychylování rovnováhy mezi mocemi ve státě.
Milé kolegyně, vážení kolegové,
před necelým měsícem přednesl premiér české vlády Mirek Topolánek na půdě Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni projev na téma „Reforma české justice“. S obsahem nemohu souhlasit. V reakci na tento projev jsem napsal článek, který jsem chtěl na tomto místě prezentovat. Výsledek však byl poněkud chmurný. A protože byl určen soudcovské veřejnosti, zřejmě bych přesvědčoval přesvědčené. Přečetl jsem si projev znovu a nalezl v něm pozitivní myšlenky. Na ty bych nyní rád navázal.
Na posledním zasedání republikové rady jsem byl pověřen, poté, co jsem se po krátké debatě s Martou Fiřtíkovou svobodně a dobře rozhodl, k napsání pár řádek do této rubriky.
Je to pro mě poněkud symbolická příležitost, protože se jedná o poslední nepředvolební text, neboť dále dostanou na tomto místě slovo kandidáti na unijního prezidenta, aby prezentovali své vize a představy dalšího vývoje a směřování naší stavovské organizace.
Září je měsícem začátku školního roku, měsícem, kdy si možná nejvíce připomínáme svá „předsevzetí“ o tom, co začneme studovat, jaký jazykový kurz budeme navštěvovat, v čem se zdokonalíme….Je zcela nepochybné, že pro úspěšnou kariéru soudce, pro kvalitu rozhodování náročných kauz a zvyšování odborné profesní úrovně našeho povolání je celoživotní vzdělávání více než nezbytné. Jakkoli je však vzdělávání neopominutelné, samo o sobě nestačí k tomu, aby ze vzdělaného právníka byl kvalitní, spravedlivý a moudrý soudce. Rozhodovat o osudech jiných, aplikovat právní normy do životních příběhů, vyžaduje cosi více než pouhou, byť velmi podrobnou znalost právních norem našich i zahraničních, cizích jazyků, počítačových trendů a podobně.
Milí kolegové,
prázdninové Slovo soudce si dovolím začít vtipem:
„Sedí dvě holčičky na zídce, jedna je hodná a druhá zlá
a obě plivají na lidi, co chodí dole pod nimi.
Zlá holčička se trefila 2x a hodná holčička se trefila 3x ...
... a tak zase jednou dobro zvítězilo nad zlem ... a to je dobře“ J.
Propuklo léto a já ve své rozpálené kanceláři přemýšlím o slovu soudce na nastupující měsíc červenec. Různé myšlenky mi přicházejí na mysl. Všechny však mají něco společného s probíhajícím teplým ročním obdobím. Mimo nejvíce neodbytného ,,KLIMATIZACE!“, se mi často vrací představa jakékoliv varianty soudních prázdnin. To zejména, když sleduji obtížnost mého počínání při zajišťování potřebné nezbytné účasti mých milých mladistvých obžalovaných u hlavního líčení.
Sedím v Petrohradu na břehu Něvy a přemýšlím. O tom, co už během „pouze“ třísetleté historie Petrohradu viděla.
Dřinu více než 40.000 lidí budujících z rozkazu cara na bažině nové město. Řada z těch „bezejmenných“ pak v základech města našla svůj hrob. Viděla však i vraždy carů či těch, kteří se cary měli teprve stát. Včera jsi carevič, dnes vězeň a zítra ... ? Zítra nebudeš vůbec. A řeka klidně plyne dál. Přímo na svém břehu vidí povstání Děkabristů, jejich porážku i kruté potrestání. I krvavá neděle se odehrála jen pár kroků od jejího břehu. Tehdy se ještě mrtví počítají „jen“ na desítky. Brzy bude hůř.