Slovo soudce na září

JUDr. Vratislav Pospíšil, člen Republikové soudcovské rady SU ČR

Milé a půvabné kolegyně, vážení kolegové!
Připadlo mi autorství jednoho dílu našeho seriálu s názvem Slovo soudce a vzhledem k době prázdnin, k době, kdy i činnost soudů je poznamenána dovolenými jak soudních osob, abych použil terminologii právních předpisů, především instrukce o důstojnosti soudního jednání, tak účastníků soudních řízení a tomu odpovídající atmosféře vládnoucí v soudních kancelářích, představoval jsem si, když na mě připadl právě tento díl, že stvořím odlehčené a pokud možno vtipné povídání o ničem, tedy něco objevného, jako že v létě bývá horko nebo naopak, že se léto nepovedlo. Druhou možností bylo zvolit téma zejména v době letní často omílané, a to téma soudních prázdnin, zavzpomínat na c. k. rakouské soudnictví a dovozovat prospěšnost takového institutu za jaký jsou soudní prázdniny považovány.

Vzhledem k tomu, že jsem v době prázdnin také čerpal dovolenou, letos převážně tuzemskou, popřípadě na dnešní cizině na Slovensku, a že přece jenom za léta strávená v justici jsem do určité míry poznamenán, a tak při prohlídce cizích měst mojí zvýšenou pozornost zaujímají soudní budovy, a dokonce i do nich někdy vcházím. V letošním létě to nebylo z toho důvodu, že bych hledal stín, ale že jsem si řekl, že si udělám malý vlastní soukromý průzkum o tom, co je pravdy na velkém množství nelichotivého hodnocení vystupování nás soudců v soudních síních nebo v soudních budovách.

Mohu říci, že má zjištění byla dosti tristní. Sama atmosféra soudních budov není pro člověka, který v nich nenalézá zajišťování své obživy, nic příjemného, stejně tak jako mě osobně není příjemné mám-li jít vyřizovat nějakou záležitost na ať již Magistrát nebo nedej bože na policii. Nepřívětivost soudního prostředí se dále ještě zvyšuje tím, s čím jsem se právě setkával, a to je ne zřídka, se stále více se vyskytující povýšeností, malou ochotou k případným dotazům, někdy spíše značnou neochotou. To nemám na mysli dotazy týkající se jakékoli projednávané věci, ale třeba dotaz na něco tak závažného, jako je pomoc při nalezení určité kanceláře nebo WC. Bylo by zapotřebí, aby ti z nás, kteří se cítí mnohem výše než jsou účastníci, si uvědomili, že soudce, byť je ústavní činitel, je osobou, která pro občany zajišťuje výkon jednoho ze základních práv, a to je práva na to, aby jeho spory a z nich vyplývající obtíže nalezly vyřešení, popřípadě aby ten, kdo se dopustí nějakého zavrženíhodného jednání byl za to po zásluze potrestán. Jde tedy o určitou službu, kterou zajišťujeme za stát, jménem státu, ale pro občany. Vím, někdy bývá dosti těžké zachovat klid, ale těch případů notorických kverulantů, kteří komplikují každou záležitost, a tedy i soudní řízení ve kterém jsou účastni, není zase tolik, abychom na každého, kdo jde k soudu hledat právo a spravedlnost, pohlíželi jako na někoho, kdo zneužívá soudu a přidělává nám práci, nebo jako na toho, kdo je naprostý hlupák a musí být podle toho poučován.

Zaplaťpánbůh většina případů, které jsem poznal, nepatřila k tomuto stylu jednání, ale plně postačuje, jestliže na okresním soudě s dvaceti soudci je jeden z nich takový a již tím vytváří podklady pro nepříznivý dojem tohoto soudu a následně soudů jako celku. Každý z nás byl zajisté někdy zastaven příslušníky policie při silniční kontrole a měl možnost porovnávat jejich chování. Uvádím je zde záměrně, neboť jde o muže, či stále se častěji objevující i ženy v uniformě, která určitý vrchnostenský nadhled ještě zdůrazňuje, a téměř každý z nás měl možnost hodnotit slušné a neslušné vystupování jednotlivých příslušníků, a ruku na srdce, mnohem více si pamatujeme právě to jiné chování než to slušné, neboť u slušných lidí je naprosto logickým a přirozeným předpokladem, že počítají s tím, že když jsou sami slušní, že i jejich okolí bude slušné také. Z toho vybočující hulvátství si potom pamatují mnohem více než předpokládanou normu slušnosti. Bylo by třeba, abychom k některým projevům kolegů, kteří svým postojem fakticky snižují vážnost soudu jako morální autority, byli sami náročnější a dali jim najevo pro co tak dávají půdu.

Nyní si uvědomuji, že jsem se vlastně dostal ke značnému moralizování a říkám si, zda mám k tomu skutečně potřebné atributy. Nevím. Ohlédnu-li se zpět za mojí více než třicetiletou dobou strávenou v taláru, rozhodně naleznu okamžiky, které si za rámeček dát nemohu. Myslím ale, že právě poznání těchto okamžiků je nezbytným předpokladem pro jejich odstranění, a proto prosím vás, všechny kolegyně a kolegy, kteří jste dočetli až sem, o zamyšlení a o takové sáhnutí na srdce.

 

Přeji vám krásné podzimní dny.