Slovo kandidátky na prezidentku SU ČR
JUDr. Markéta Čermínová
První říjnový víkend jsem strávila velmi pracovně. Vyměňovali mi na chalupě okna. Kdo to zažil, ví o čem hovořím. Sotva už jsem pletla nohama, když jsem si po celodenním maratónu na chvilku sedla k televizi a pustila teletext, abych zachytila nejnovější dění. Okamžitě na mne vybafla zpráva, kterak pan premiér navštívil plzeňskou právnickou fakultu a při diskusi se studenty ostře napadl české soudce. Podle té teletextové zprávy upozornil zejména na to, že soudci mají absolutní moc v určitém čase, že na ně neplatí přísná měřítka, často jsou považováni za symbol morálky a i jejich sebepodivnější rozhodnutí nebývá podrobeno kritice. Konstatoval, že „při známé soudcovské solidaritě“ soudní moc vystupuje jako nerozbitný monolit, v čemž spatřuje vychylování rovnováhy mezi mocemi ve státě. K dotazu jednoho studenta po možnostech nápravy pak pan premiér údajně odpověděl, že politika nemůže justici napravit. Zajímavé je, že sám pan premiér označil tento svůj příspěvek jako kontroverzní a přiznal, že jím vyslovené názory jsou čistě subjektivní. Samozřejmě jsem se neúčastnila přednášky samotné. Ale i z té krátké teletextové zprávy mi připadalo, jako by ani pan premiér tak úplně nevěřil tomu, co říká. Jako by o tom, co říká, nejvíce přesvědčoval sám sebe. Proto si už předem, tím označením svého příspěvku za kontroverzní, raději vytvořil jakési self-promotion, reklamu sobě samému. Přesto mne však tento „kontroverzní“ příspěvek přinutil zamyslet se nad rolí soudce v naší (české) současnosti. Je třeba položit si otázku, kde jsou ty mantinely mezi uťápnutým soudcem poloúřednického typu, který tak lehce podléhá tlaku dogmat či paradigmat aktuální politiky a politiků zvláště (vzpomeňme na soudce vychované v demokracii první republiky, kteří o pár let později bez problémů posílali politické vězně na doživotí do komunistických lágrů) a jakýmsi neotřesitelným polobohem své doby, který si přisvojuje výhradní pravomoc rozhodovat o tom, co je dobré a co je zlé. Žádný z takových lidských extrémů nemůže, nebo lépe řečeno nemá být ve slušné společnosti soudcem. Připouštím, že v krátkodobém horizontu se nějaký takový exces může v justici vyskytnout, avšak jsem hluboce přesvědčená, že z hlediska dlouhodobého se takový člověk v justici neudrží. Jako soudkyně totiž rozhodně nemám zájem, aby soudcovský stav prezentovali opilci či neschopní právníci a vždy budu volat po justiční hygieně, která by se takových lidí dokázala zbavit. Naproti tomu nemohu přijmout tezi, že kárně postižen může být soudce, který objektivně, pro množství a složitost projednávaných kauz, vyřizuje méně spisů, než mu napadá a dochází u něho k „průtahům“. Neznám kolegyni či kolegu, kteří by se zastali kupř. bývalého kolegy Nagye ve věci jím přijatého úplatku. Mám za to, že případ výtky udělené (a posléze zrušené) kolegovi Novákovi za odůvodnění rozsudku pro svou absurditu vstoupí do dějin české justice a bytostně dokládá oprávněnost našeho (dlouhodobě neslyšeného a nevyslyšeného) volání po soudcovské samosprávě. Tak v čem v současnosti spatřuje pan premiér onu pověstnou soudcovskou solidaritu a absolutní soudcovskou moc? V tom, že soudy nerozhodují na politickou objednávku? V tom, že soudí nezávisle i když „hrozí pád vlády“ a nezanedbávají objektivní spravedlnost? V tom, že soudcovská rozhodnutí jsou přezkoumatelná soudci a nikoli politiky či vládnoucí stranou? A protože jsou soudy takto nezávislé, tak se vychyluje rovnováha mezi třemi státními mocemi? A není ono to poněkud jinak? Nemýlí se náhodou pan premiér? Dnešní soudce není ani úředníkem podléhajícím politické lobby, ani bohem postaveným nad ostatní lidstvo. Dokladem jeho nezávislosti je skutečnost, že i když rozhoduje tak, že se to politikům nelíbí, nemohou s tím nic dělat (ostatně při každém rozhodnutí soudu je přinejmenším jedna strana nespokojená). Soudce je správcem spravedlnosti, které musí sloužit a hájit ji, aby se jí nezmocnila diktatura, aby se nemohla stát předmětem politických zájmů a machinací. Mimochodem, na rozdíl od pana premiéra se domnívám, že možností průběžného zlepšování práce, fungování a úrovně justice je mnoho, avšak nemůže se tak dít prostřednictvím „politiky“. Politika opravdu nesmí dostat (pravo)moc „napravovat“ justici. V tomto smyslu měl pan premiér pravdu. Moc si přeji, aby měl pan premiér pravdu i v tvrzení, že soudci jsou považováni za symbol morálky. Bude-li to tak, bude dobře v české justici.