Zvolený název článku a právě probíhající letní období mne svádí k popisování milostných kejklí Vikomta de Valmont a Markýzy de Merteuil, nebo alespoň ke sledování skvěle herecky obsazeného stejnojmenného filmu Stephena Frearse, kde si vedle sebe zahráli krom Johna Malkoviche a Glenn Close třeba Michelle Pfeiffer, Uma Thurman a Keanu Reeves.

                Přesto odolám svůdným pokušením a ponořím se na chvíli do světa justičního. A abych se nevzdálil příliš, pomohu si jistou časovou a obsahovou paralelou.

                Předlohou Frearsova filmu byl, jak jinak, než stejnojmenný román Choderlose de Laclose, který vyšel již v roce 1782. Tento spisovatel se ve Francii čistě teoreticky jako dítě mohl potkat s jistým panem Charles Louis de Secondat, baronem de La Brède et de Montesquieu.
               
                 A tento pán pronesl tyto věty: „Není svobody, jestliže není moc soudní oddělena od moci zákonodárné a výkonné. Kdyby byla moc soudní spojena s mocí zákonodárnou, byla by moc nad životem a svobodou občanů pouhou libovůlí, protože soudce by byl zároveň zákonodárcem. Kdyby byla moc soudní spojena s mocí výkonnou, soudce by mohl být zároveň tyranem.”

                  Všimněme si, že v pronesených větách není ani zmínka o tom, že by soudce mohl současně tvořit zákony a současně podle nich soudit, nebo například navrhovat vládě uzavření platových dohod, nedej bůh se slibem apelu, že „kdo dohodu nepodepíše, ztratí tvář mezi svými kolegy i u veřejnosti“.

                  Že by v prvním případě snad šlo o náznak libovůle? A ve druhém o náznak tyranie?

                  Ne, nebudu na tyto otázky odpovídat, nechť si uctivý čtenář odpoví sám.

                   Namísto toho odpovím na otázku: „Co je možné považovat za nebezpečné známosti v justici?“

                   Jsou jimi milostné kejkle s politikou. Nezvladatelné nutkání býti soudcem a současně politikem. Spojit nespojitelné. 

                    Nebezpečných známostí v justici se dotkl Ústavní soud hned ve dvou svých nálezech. V nálezu ze dne 18.6.2002, sp.zn. Pl. ÚS 7/02, uvedl, že „imanentním rysem soudcovské funkce je její kontinuálnost. Členství v poradních orgánech ministerstva, vlády i obou komor Parlamentu pak jistě zahrnuje i relevantní plnění úkolů těchto odlišných složek státní moci a působení soudců v uvedených orgánech je tak v rozporu s principem dělby moci, nehledě k tomu, že osobní a mimosoudní vazby, k nimž při takové činnosti dochází, nevyhnutelně zvyšují pravděpodobnost možného střetu zájmů a činí tak nestrannost v podobě nepodjatosti soudců zpochybnitelnou“. V nálezu ze dne 6.10.2010, sp.zn. Pl. ÚS 39/08, uvedl, že „nadále považuje přidělování soudců k plnění úkolů v rámci jiné větve státní moci za činnost odporující čl. 82 odst. 3 Ústavy, a vzhledem k tomu, že tento právní názor Ústavní soud již jednou vyslovil (nález sp. zn. Pl. ÚS 7/02), tak i čl. 89 odst. 2 Ústavy; v tomto ohledu se rovněž ztotožňuje s připomenutím navrhovatele ohledně požadavku zachování tzv. vnější či objektivní nezávislosti soudce, který by se takovým způsobem měl účastníkům řízení, ale i veřejnosti jevit“.

                   První ze zmíněných nálezů Ústavního soudu byl vydán k návrhu prezidenta republiky Václava Havla a současně zrušil ustanovení týkající se Rady pro odbornou způsobilost soudců a přezkušování soudců. Dlužno doplit, že neústavní právní úprava zdaleka nepocházela z čistě politické dílny.

                  Asi je vhodné si uvědomit, že soudnictví není politikou, bojem o společenské uspořádání ani světem politických kompromisů. Kdo na tento fakt nedbá, činí soudnictví medvědí službu.

                   Je naivní se domnívat, že k dosažení jakéhokoli cíle vede jen jedna cesta. V justičním světě například, že existuje jen jedna správná podoba civilního práva hmotného, civilního procesu, trestního práva hmotného či trestního procesu či jakéhokoli jiného právního předpisu. Pokud by tomu tak totiž bylo, taková cesta by byla už dávno někým prošlapána.

                   Domnívat se, že objevení této cesty čeká právě na soudce, který bude dočasně přidělen k Ministerstvu spravedlnosti nebo který se stane členem jakéhokoli orgánu pro rekodifikaci čehokoli, je tak trochu úsměvné. Stejně úsměvně na mě působí samozvaní justiční mesiáši, když vyprávějí o tom, že mají „to správné řešení pro justici a pro soudce“. Představa „správného řešení“ je totiž jen pouhou iluzí.

                   Povinností soudce je v zájmu záruk nezávislosti a nestrannosti výkonu soudcovské funkce prosazovat a obhajovat nezávislost soudnictví a jeho dobrou pověst. Nikoli prosazovat politická řešení. Je-li nezávislost soudnictví a jeho dobrá pověst narušena, je soudce povinen tyto hodnoty aktivně bránit. A pokud někdo stojí pasivně opodál, nesluší se, aby po vyhrané bitvě prohlašoval politická klišé typu: „O platy jsem se nesoudil z etických důvodů“. Neplnění povinnosti jen stěží může být etické.
 
                    A v čem tkví medvědí služba soudce koketujícího s politikou?

                   V tom, že vyvolává konflikty tam, kde je soudce vyvolávat nemá. Tedy tam, kde nezávislost soudnictví a jeho dobrá pověst narušena není. V případě, kdy konflikt vzniká pouze z toho důvodu, že se soudce domnívá, že je znalcem té jediné správné cesty, kterou pak prosazuje v neprospěch soudcovského stavu nebo v konfliktu s představami politiků.

                   V nálezu ze dne 15.11.2010, sp.zn. I. ÚS 517/10, Ústavní soud vyzval k diskuzi nad otázkou členství soudců v KSČ ke dni 17.11.1989.

                  Neméně významným je pokusit se najít odpovědi na otázky, zda se soudci mají stávat lidé s politickou minulostí ve smyslu shora zmíněných dvou rozhodnutí Ústavního soudu, proč při existenci ustanovení čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle kterého občané mají za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím, se nekonají otevřená výběrová řízení na obsazení míst nejvyšších soudních funkcionářů, a proč významné posty v justici zastávají mnohdy lidé se zásadní politickou minulostí a nikoli lidé bez ní.
 
                  Po vydání Etických mezí působení soudce na sociálních sítích jsou soudcům „ve veřejných projevech“ zapovězeny „satirické projevy a ironické kritizování všech a všeho“. Proto zakončím svůj článek touto větou: „Jsem bytostně přesvědčen o tom, že naprostá většina soudců nemá žádné nebezpečné známosti, nevěnují se milostným kejklím s politikou, dělají skvěle svoji práci a já si jich nesmírně vážím“.