Vážení kolegové,
srpnové letní slovo se většinou neslo na vlně optimismu, odpočinku, krásného počasí a zasloužené dovolené. Po oprávněně rozhořčeném červencovém komentáři kolegy Mgr. France ohledně divokosti zavádění nových procesních předpisů týkajících se doručování (když po měsíci mu můžeme s kolegy dát více než za pravdu), jsem měl i já v úmyslu nás letně povzbudit a optimisticky naladit.
Nový populistický návrh mířící do vlády na zmražení, ale fakticky snížení platů ústavních činitelů mě však bohužel rychle vrátil na zem. Nechci se nijak podrobně zabývat argumentací proti tomuto návrhu, ta je již erudovaně zpracována jinými kolegy, ale neodpustím si pár postřehů, neboť možná na tyto stránky občas zabrousí i někdo z řad laické veřejnosti, byť z pouhé zvědavosti. Pokud si dobře vzpomínám, a jsem členem Soudcovské unie někdy od roku 1993, argumentace ekonomickou situací ohledně našeho finančního zabezpečení byla používána mocí výkonnou skoro vždy, bez ohledu na to, zda byla ekonomika na vzestupu či v krizi, zda byly povodně či sucha. Zmrazování platů ústavních činitelů je od okamžiku přijetí zákona 236/1995Sb. prakticky nepřetržité, v současné době jsou platy na úrovni platů dosažených ke konci roku 2007. To vše za situace, kdy neustále, a za poslední tři roky rapidně, vzrostl objem nově podaných žalob k soudům prvního stupně, protože vzrostl objem nesplácených úvěrů, dlužníků energií a nájemného, o aritmeticky se zvyšujícím nápadu návrhů na nařízení exekucí ani nemluvě. „Plody“ v podobě žalob z důvodů právě probíhající krize, a z toho plynoucí další vlny platební neschopnosti, k soudům ještě ani nestačily dorazit.
Zdravému selskému rozumu je přitom zřejmé, že v době krize soudy mají a budou mít naopak více práce. Chápu fiskální politiku státu, který má snahu šetřit finanční prostředky státního rozpočtu pro další rozpočtové období, i skutečnost, že každý se snaží, aby prostředky na další období nebyly zkráceny, nechápu to však za situace objektivně předražených různých veřejných zakázek a létajících miliard, které se vždy nakonec našly. K tomu všemu je nutné se čas od času, v rámci snahy o odbřemenění justice, bránit plíživé, nenápadné snaze moci výkonné, přilepit soudům další oblast působnosti, jako například v poslední době proklamované rozhodování o výši nájmu mezi nájemníky a vlastníky domů po deregulaci nájemného v roce 2012. Jedná se dle odhadu Ministerstva pro místní rozvoj o 700.000 nájemních vztahů, a nechci odhadovat, kolik potencionálních sporů budou v blízké budoucnosti řešit soudy. Jedná se o typický příklad, kdy ve většině jiných evropských zemích je nastaven mechanismus mimo justici, protože k tomu byly historické předpoklady nebo vůle moci výkonné, která u nás z různých důvodů v nájemním bydlení skoro dvacet let chybí a stát jedná ne příliš koncepčně teprve pod tlakem žalob ve Štrasburku. A takových možných nových oblastí působnosti by bylo možné najít určitě více.
Je nutné, aby si výkonná moc uvědomila, že na rozdíl od ostatních ústavních činitelů, jsou soudci odkázáni výlučně na plat, neboť nesmějí podnikat, mít jinou výdělečnou činnost s výjimkou správy vlastního majetku a činnosti vědecké, pedagogické, literární, publicistické a umělecké a činnosti v poradních orgánech ministerstva, vlády a v orgánech komor Parlamentu, a to za předpokladu, že taková činnost nenarušuje důstojnost soudcovské funkce nebo neohrožuje důvěru v nezávislost a nestrannost soudnictví. Nemáme například žádné další příjmy za členství v dozorčích radách a představenstvech společností, na rozdíl od zákonodárců. Pokud tedy chce stát silnou justici, je jednou z podmínek i to, aby postavení soudců bylo upevněno ve společnosti po stránce ekonomické nezávislosti s jasně danými neměnnými pravidly pro dlouhodobé odměňování, bez nutnosti svádět s exekutivou každoroční boj, aby byl v rovině našeho materiálního zabezpečení zachován alespoň status quo.
Přeji Vám hezký zbytek léta.
Mgr. Jiří Kalík