Vážené kolegyně, vážení kolegové,
žijeme a pracujeme v době, kdy z úst politiků ve vztahu k základním zásadám právního státu zaznívají prohlášení, ze kterých jde mráz po zádech. Tolik slov o tom, co je ve veřejném zájmu, že jedinou možnou a správnou cestou je to, pro co zvedne ruku většina poslanců, je slyšet snad jen v totalitních režimech. Neméně zarážející jsou projevy některých kolegů právníků, kteří zarytě dokáží tvrdit, že je-li cokoli schváleno třípětinovou většinou všech poslanců a senátorů, je něčím snad více než písmem svatým. Přijdu si, jakoby od pádu komunistického režimu uplynuly stovky let a všichni jaksi zapomněli na hrůzy vlády ve jménu lidu a tvrzené většiny. Ztráta paměti však podle mého názoru za tím, co neblahého se děje, nestojí. Pravým důvodem je nevzdělanost, zahleděnost do sebe sama, pocit jedinečnosti a krátkozrakost v hlavách těch, kteří bezcílně tápou hnáni pouze snahou po osobním prospěchu.
Mám osobní pojem pro to, co se v současném zákonodárství děje. Tímto pojmem je ad hoc legislativa. Vyskytne-li se jakýkoli problém, vyřešme jej zákonem. Nemysleme na důsledky tohoto zákona, jen když vyřešíme onu konkrétní problémovou situaci. Jsou-li úředníci neschopni odůvodnit rozhodnutí o zákazu shromáždění neonacistů, zpřísněme zákon o shromažďování. Přece nebudeme úředníky školit, když lze změnit třeba jen jednu větu zákona. Nejde nám odůvodnit rozhodnutí o vyvlastnění? Nevadí. Upravíme zákon o vyvlastnění tak, aby se vlastník pozemku ničeho nedomohl, a pokud ano, aby alespoň v dobu, kdy se tak stane, silnice stála. Vadí nám, když novináři náhodou zveřejní okolnosti tutlané trestní kauzy nějakého politika? A nepřestanou se ve věci hned tak šťourat. Vytvořme zákon, kterým to novinářům zakážeme. Ústava umožňuje vyhlášení předčasných voleb teprve po trojím neúspěšném sestavení vlády? Složité. Lze ji přeci jednoduše ústavním zákonem obejít. Máme předražené veřejné zakázky, emisní povolenky zdarma, benevolentní sociální systém, nepromyšlenou daňovou a rozpočtovou politiku, prohrané mezinárodní arbitráže, peníze utíkající z veřejných dotací, problémy s korupcí? Chybí z toho důvodu peníze? Snižme platy soudcům.
Jsem přesvědčen o tom, že zákony zde nejsou k řešení individuálních kauz. Možná vyřeší individuální problém. Díky své obecnosti však uškodí tisíckrát v oblastech, na které zaslepený řešitel individuálního případu ani nepomyslel. Jsem nesmírně rád, že ad hoc legislativě zdvihl Ústavní soud výstražný prst v nálezu ze dne 10.9.2009, sp.zn. Pl.ÚS 27/09 (dostupný na www.concourt.cz), kterým došlo ke zrušení „ústavního zákona“ o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny. Ústavní soud ji totiž nepovažuje za zákonodárství, nýbrž za holý individuální právní akt, ke kterému nemá zákonodárná moc pravomoc.
Pojednávám-li o platech soudců, nalézám toliko jedinou právní normu, která naplňuje znak obecnosti, a to zákon č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu. Tento zákon nemohl být suspendován ani zmražením platu soudců na rok 2008 až 2010 ani snížením jejich platů o 4% pro rok 2010. Důvody neústavnosti těchto kroků zákonodárné moci nebudu blíže rozebírat. Zcela postačí konstatovat, že zákonodárci se nijak nenamáhali s tím, aby své kroky jakkoli v důvodových zprávách blíže odůvodnili, tudíž již tím podle mého soudu jejich osud dopředu zpečetili.
Zákon o platu stanoví standard materiálního, resp. platového zabezpečení soudců. Je nutné si uvědomit, že tento standard stojí na dvou základních principech, které je nutné bezpodmínečně ctít, neboť nejsou ničím nahodilým a nesmyslným.
Princip první: Plat soudce je odvozen od trojnásobku průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře.
Tento princip odráží náročnost a společenskou prestiž funkce soudce. Zároveň je jednou ze záruk nezávislosti soudní moci. Je pojistkou proti neustálým snahám zákonodárné a výkonné moci zasahovat do výše platu soudců.
Princip druhý: Soudce se podílí na ekonomické prosperitě a ekonomické krizi s dvouletým zpožděním.
Tento princip přispívá k zajištění důstojnosti funkce soudce. Soudci díky němu mají dostatek času k tomu, aby zareagovali uspořádáním svých životních záležitostí na případnou finanční krizi, aby se ze dne na den nedostali do neřešitelných finančních situací, které by otřásly základy jejich nezávislosti. Tento princip zároveň zajišťuje, že plat soudců nebude ponížen například z důvodů plánovaných úspor státu, ke kterým ve skutečnosti vůbec nedojde.
Padnou-li nastíněné principy za oběť populistickým a ničím neodůvodněným krokům výkonné a zákonodárné moci, není možné hovořit o nezávislosti justice na moci výkonné a zákonodárné, která je podstatou demokratického právního státu. Plat soudce se nemůže stát nevyzpytatelně pohyblivou položkou, jak je tomu v současnosti. Za dodržování zákona o platu je nutné bojovat. Tento boj není bojem o několik tisíc korun, nýbrž bojem za zachování fungujícího demokratického právního státu.