JUDr. Pavlína Brzobohatá, členka Republikové rady SU ČR



Otázka jak z psychologického testu pro justiční čekatele, že? Ne, že by mě někdy napadlo přemýšlet, jakou barvu má justice, ale když jsem si přečetla, že architekt Dominique Perrault postavil budovy pro překladatele v areálu Soudního dvora Evropské unie v Lucemburku zlaté, protože právě takovou barvu podle něj justice má, hodně mě to zaujalo. Zejména proto, že zlatá by mě v souvislosti s justicí nikdy nenapadla. Po malém kvízu mezi kolegy jsem zjistila, že nejsem sama – zlatá nenapadla nikoho a všichni ji zároveň vyloučili. Jakou barvu má ale česká justice? Nemohla jsem se rozhodnout – nějakou světlou, optimistickou, nebo spíš tmavou, vyjadřující skepsi nad jejím dalším vývojem? Obojí by nepochybně bylo namístě.
Je mnoho soudců, kteří mají nejen široké znalosti v oblasti práva, ale nezapomínají ani na zdravý selský rozum, nebojí se rozhodnout, sledují judikaturu, stále se vzdělávají. Zajímají se o dění v justici, o její další směřování a vývoj, podílí se na zvyšování právního vědomí ve společnosti. Je nepochybně i mnoho soudních funkcionářů, kteří „své“ soudy řídí moudře, nechovají se jako feudál na svém panství, jehož hlas lidu nezajímá, nezapomínají, že jsou především soudci a nemají pocit, že po skončení svého funkčního období si „nezaslouží“ být jen řadovým soudcem a měli by být proto povýšeni na vyšší posty. Že by tedy barva justice měla být některý ze světlých odstínů?
Jsou ale také soudci, které souzení moc nebaví. Určitě nejsou hloupí, jen se jim nechce vzdělávat (a není podstatné jakou sofistikovanou výmluvu pro to mají), judikaturu moc nesledují, jejich cílem není nalézt věcné (a pokud možno správné) řešení problému, ale bezbolestně a co nejrychleji se „zbavit spisu“. Nestarají se ani tak o to, kam justice směřuje, jako spíš o to, jak mít co nejméně práce. A je také mnoho funkcionářů, kteří dávno zapomněli, že jsou jen první mezi rovnými, soudce považují za své podřízené, o jejich názory a rady nestojí, protože oni přeci nejlépe vědí, co je nejlepší, kritika je nepřípustná. Většinu vět začínají slovy „já“, oni jsou přeci ti vyvolení, jen oni to myslí se „svým“ soudem nejlépe a nikdo před nimi (a nejspíš ani po nich) už tolik dobrých věcí nevykoná. Káží vodu, pijí víno. Volají sice hlasitě po zřízení soudcovské samosprávy a tvrdí, že bez ní nemůže justice řádně fungovat, ale současně se „svojí“ soudcovskou radou komunikují v nezbytně nutném rozsahu, jen proto, že jim to ukládá zákon, ve spolupráci s radou nevidí žádný přínos, její stanovisko pro ně nemá žádný větší smysl. A radit se s ní o důležitých otázkách státní správy soudu? No to už vůbec ne, panebože kam by přišli?! Vždyť jsou to jen a jen oni, kdo za výkon správy soudu odpovídá, tak proč by se měli se soudci radit nebo znát jejich stanovisko ještě před svým rozhodnutím? A že soudcovské rady měly být zárodkem soudcovské samosprávy, a mohly by být takovou její předzvěstí? A že se právě na jejich (ne)fungování v praxi ukazuje, jaká by soudcovská samospráva taky mohla být? Rychle nám vysvětlí, že soudcovská samospráva je přeci něco úplně jiného, vznosnějšího, s vyšším cílem, než jsou nějaké soudcovské rady, které ačkoliv jsou jen poradním orgánem předsedy, chtěly by do všeho mluvit. Že by tedy barva justice měla mít některý z tmavých odstínů?
A jsou i soudci, kteří sice nemají široké znalosti, ale mají jich dost na to, aby jejich práce nevykazovala větší nedostatky, sledují alespoň právní věty zásadních judikátů, a i když se o dění v justici většinou aktivně nezajímají, mají-li za to, že situace nějakou činorodost vyžaduje, jsou ochotni se zapojit. Nedá se říct, že by pro ně souzení bylo životním posláním, chodí prostě do práce a nedělají ji špatně. Že by tedy barva justice měla mít některý z šedivých odstínů?
Myslím, že nejlépe to vystihl jeden můj kolega – justice má barvu fialovou. Proč? Je to barva, kterou nosí soudci obecné justice na svých talárech, je to jejich barva. A já si přeji, ať jsou to soudci lepší a nejlepší, hodně moudří, velmi lidští, trochu pochybující, málo chybující, nikdy nevlídní a vždycky nad věcí!
A mimochodem podle psychologie barev, kterou jsem našla na internetu, je fialová barva melancholická, osobitá, náročná, představuje skryté tajemství vyvolávající znepokojení, zdrženlivou střízlivost, pokoru, skromnost. To docela ujde, ne?