Vážení kolegové,
když jsem před rokem končil své srpnové slovo tím, že jednou z podmínek nezávislé justice je i to, aby postavení soudců bylo ve společnosti upevněno i po stránce ekonomické nezávislosti s jasně danými neměnnými pravidly pro dlouhodobé odměňování, bez nutnosti svádět s exekutivou každoroční boj (nebo, aby bylo v této otázce zachováno minimálně status quo), jen matně jsem tušil, že by toto téma mohlo být i po roce aktuální.
Jak můj kolega z Rady Mgr. Findejs již minulý měsíc správně odhadl, bude náš první kontakt s mocí výkonnou pravděpodobně na půdě Ústavního soudu. I proto, bez jakéhokoliv předjímání případného rozhodování Ústavního soudu potěší nedávná připomínka Ústavního soudu k návrhu zákona o výši platu a některých náhrad výdajů představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců v roce 2011 a o výši platů státních zástupců v roce 2011. Připomínka, která je formulována jako zásadní, navrhuje, aby s ohledem na dosavadní nálezy ÚS byli soudci z připravovaného opatření vyňati, když argumentuje, že již v minulosti bylo ÚS řečeno, že trvalé zmrazení platů soudců (nemluvě o jejich snížení !!!) by bylo nepochybně posuzováno jako krok ústavně nepřípustný i pro neproporcionální zatížení našeho stavu. Stanovisko oprávněně kritizuje neblahou praxi „mimořádných“, ale přitom zcela pravidelných opatření moci výkonné v oblasti odměňování soudců v letech 1997 – 2004, která, jak je patrno z předloženého návrhu vlády, má pokračovat i v roce 2011. Ústavní soud konstatuje , že důvodová zpráva k návrhu zákona je opřena o argumenty, které vytrhují dosavadní závěry ÚS z celkového kontextu, popřípadě jiné zásadní argumenty zamlčují.
Jedním z těch argumentů přitom může být již sama skutečnost, že jsme si svých platů tak, jak je navrhl zákonodárce, užívali vlastně jenom v prvním roce platnosti zákona 236/1995 Sb. V roce 1997 přišly na Moravu povodně a soudci přišli o 14. plat. Budiž, i soudci sami, nebo alespoň Soudcovská unie, s tím souhlasila, každý pomáhal, jak mohl, proč ne takhle. Pohříchu se ale rok na to příroda podobně projevila ve východočeském regionu a naše 14. platy opět uplavaly. Že potom vysublimovaly ze zákona a peněženek úplně bylo už v podstatě jen logickým vyústěním uvedeného, byť naprostá většina těch, kterým byl tento plat trnem v oku pobírala totožnou odměnu bez uzardění nadále. No a když jsem pak viděl v televizi přívaly rozběsněné Vltavy v roce 2002, bylo jasné, že naše solidarita bude pokračovat. Ostatně proč ne, přeci soudci už mlčeli několikrát, budou dozajista mlčet znovu. Nadto státu to pár korun ušetří a představitelům zbylých dvou státních mocí nějaký ten voličský hlas přihraje. V té době jsme si nějak navykli raději moc nekřičet, protože jsme to, minimálně jako Unie, někdy neshledávali taktické, argumentujíce především sami sobě, že jednak teď zrovna je stát v nesnázích a co by tomu řekli lidé. Musíme si uvědomit, chtěl bych napsat konečně uvědomit, že na rozdíl od poslanců a senátorů a ministrů nejsme voleni. Nemusíme, ba přímo nemůžeme hrát na city veřejnosti. Nehrajeme na ně při svém každodenním rozhodování, není důvodu, aby tomu bylo jindy jinak. Že nás občané nemají příliš rádi je vlastně přirozené, protože jsme se vydali na cestu, která popularitu právě neskýtá. Trestní soudce logicky nemá rád skoro nikdo, snad vyjma státních zástupců a ty civilní z logiky věci bytostně nesnáší přesně 50% účastníků, neb vyhrát může vždy jen jedna strana. Takže prosím, nezaštiťujme se nadále jakýmsi strachem z reakcí veřejnosti. Ty vůči nám nebudou pozitivní nikdy a myslím si, že, vyjma pravidelných konzumentů bulváru, zajímá běžnou a soudnou veřejnost spíš rychlost řízení, předvídatelnost rozhodnutí, sjednocená a konzistentní judikatura, než pár tisíc korun na našich účtech. Ale takhle se musíme začít chápat především my sami, pak nás tak třeba začnou chápat ostatní.
Laická veřejnost totiž zatím, a do jisté míry pochopitelně, chápe snahu o úpravu našich platů pouze nominálně. Je evidentní, že pokud náš průměrný plat několikrát převyšuje průměrný plat v republice, veřejnost, i s ohledem na specifika našeho povolání a rozhodování, nechce příliš chápat náš boj o princip, a to jak o princip kontinuity materiálního zabezpečení, který zde byl mnohokrát rozebírán, tak princip, že zákony nelze měnit pravidelně – každoročně „mimořádným“ opatřením. Pokud si někdo z Vás někdy přečetl diskuse laické veřejnosti pod články o našich platech na internetu, jistě ví, o čem píši. Snaha moci výkonné vrátit soudce zpět mezi státní úředníky je evidentní i z vyjádření představitelů státní moci ve sdělovacích prostředcích, někteří politici ani nepostřehli, že patříme mezi ústavní činitele. Vládou stále opakované, padni komu padni, ve smyslu, že je nutno snižovat platy všem stejně, bez rozdílu naznačuje, že pravděpodobně nebudeme z připravovaného zákona vyňati a bude rozehráno další dějství této již téměř nekonečné platové tragikomedie před Ústavním soudem ČR.
V této souvislosti nás alespoň může těšit skutečnost, že nyní jsme vidět, nerezignujeme, bojujeme a četné články ve sdělovacích prostředcích věnující se této problematice naznačují, že podobný názor na odměňování soudců má nejen Soudcovská Unie ČR, ale i ostatní orgány soudní moci.
A tak snad i doufám, že až někdy příště dostanu možnost v tomto ročním období napsat slovo soudce, ponese se spíše na vlně optimismu, odpočinku a dovolené.