Mgr. Petr Hoček, člen Republikové rady SU ČR
Tak skončilo hokejové mistrovství světa a naši hokejisté v něm neskončili na medailové pozici. Samozřejmě to lze považovat za sportovní neúspěch. Zda oprávněně nebo ne nechme na posouzení odborníků, až opadnou prvé vášně a zklamání, koho že měl či neměl „Růža“ nominovat. Ostatně jak trefně poznamenal již na počátku šampionátu Jaromír Jágr, v Čechách je deset milionů trenérů. Samozřejmě i já patřím k těm smutnějším fanouškům. Na druhou stranu, zkusme si představit situaci, že bychom dopadli jinak a třeba nejen přešli přes super výběr Kanady, ale dokonce uspěli i ve finálovém klání. Davy vřískajících dívek by ječely, že ten či onen je Bůh a v alkoholem znavených fanoušcích by vítězství vzedmulo nacionalistické vášně a každý by byl „...hrdý, že je Čech“. A kladu si otázku – bylo by na co?? Jsou vítězství hokejistů, fotbalistů nebo biatlonistek důvodem k těmto výkřikům? Já si myslím, že ne. Respektive že to spolu nikterak nesouvisí. Co se v těchto dnech děje krom hokeje… sledujeme takřka on-line přenos ze soudního jednání v kauze bývalého hejtmana, vnímáme opatrné komentáře ze strany spojenců v NATO k cestě prezidenta republiky slavit konec války s Vladimírem Vladimirovičem Putinem, čteme si v novinách celé statě odposlechů o tom, jak První milenka vládla předsedovi vlády a potažmo celé zemi. Nevím, ale obávám se, že na případných pár minut slávy a úspěchu sportovních bohatýrů, ale přesně takovéhle detaily každodenního života jsou tím etalonem, jímž bychom měli posuzovat hrdost na svoje češství. Ne sportovní kolbiště, ale způsob jednání a života lidí v čele našeho státu je vizitkou země, na kterou bychom samozřejmě měli být hrdi bez ohledu na cinkot medailí. Ale přiznám se, že právě v intencích těch mimosportovních výsledků to není tak úplně snadné. Stejné je to s nedůstojným handrkováním se politiků stran výše případně přijatých uprchlíků. Samozřejmě zcela chápu obavy z infiltrace naší dosud prakticky monokulturní země různými nám nepochopitelnými –ismy, ale na druhou stranu jsme jednou členy nějakého vyššího uskupení, a tak jako bychom asi měli jednotně vystupovat směrem k Rusku a jeho velmocenským ambicím sovětského typu, bylo by asi vhodné vystupovat v nějaké přiměřené shodě i s unijní politikou imigrační. Takže z tohoto pohledu opravdu nevím, nevím, zda by hokejisté mohli nějak zlepšit tuhle moji skepsi. Na druhou stranu se lze dočíst, kolik že zase milionů poputuje do himálajské země stižené nedávným zemětřesením. Zde se ovšem jedná nikoli o iniciativu vlády, ale jednotlivých lidí, obyvatel republiky, kteří mají nějakou zvláštní schopnost vysypat kapsy v případě podobných pohrom a katastrof, ať jde o povodeň ve vedlejší vesnici nebo jiný atak živlů v jakési Tramtárii. Z tohohle úhlu pohledu je pak zase ta národní hrdost o něčem trochu jiném a dostává poněkud příznivější rozměr. Nezbývá než doufat, že těch pozitivních důvodů k národní hrdosti bude čím dál více bez ohledu na úspěchy či neúspěchy našich sportovců.
A jeden sportovní na závěr:
Vede otec synka k hale na hokejové utkání:
„Tak a teď Ti synku ukážu něco, co mě předtím ukázal Tvůj dědeček a jemu předtím Tvůj pradědeček…“
„A co to bude, tati…??“
„Jaromír Jágr“