JUDr. František Kučera, člen Republikové rady SU ČR


Přečetl jsem si kdysi veskrze zajímavý rozhovor s profesorem Václavem Bělohradským, který v Lidových novinách (14. března 2015) vysvětloval důvody  své účasti na sjezdu jednoho z našich politických subjektů. Zaujala mne tam poměrně rozsáhlá pasáž, kde hodnotí současný stav naší společnosti a trochu se podivuje nad tím, jakou atmosféru vyvolal boj proti korupci. Vysvětluje, že v zájmu odstranění tohoto hojně rozšířeného nešvaru jsme vytvořili ovzduší vzájemné nedůvěry a podezírání, a zároveň i zákony a předpisy, ve kterých se pomalu nikdo nevyzná, takže i ti, kteří by se chtěli chovat „čistě“, je občas musí nedodržovat či obcházet, aby vůbec byli schopni něco dokázat. To paradoxně ve svých důsledcích leckdy vede k tomu, že se všeobecně uznává potřeba onoho nedodržování a obcházení, takže často ti, kdo takto postupují, nejsou (ani morálně) odsuzováni.
 
 Podle pana profesora problém boje s korupcí spočívá v tom, že korupce sama je produktem zákonů. Legalita by měla lidem život usnadňovat, nikoliv komplikovat, neboť  když ho komplikuje, generuje ilegalitu v různých podobách, z nichž jednou je korupce. Boj s korupcí je vždy nutně také bojem s džunglí hloupých zákonů, přičemž lidé by ale neměli mít dobré motivy k obejití zákonů. V globální společnosti je však legalita  nerozmotatelná  spleť zákonů, o jejichž správné aplikaci rozhodují stovky právníků. Řešení pak vidí v tom, hodně zjednodušeně řečeno, že  složitá a globální společnost by se měla sama snažit přeměnit se ve společnost přátelskou, kde složitost není zdrojem strachu a záminkou k vzájemnému ohrožování, lidé nejsou trestáni za omyly, kde rozdíl mezi omylem a zločinem je jasný a sdílené omyly jsou předpokladem efektivní nápravy.
 
            Ač byla slova Václava Bělohradského spíše míněna do oblasti trestního práva, platí vlastně stejně dobře v  oblasti práva civilního, hmotného i procesního (zejména sporného). Zákonodárné sbory chrlí jeden zákon za druhým, popřípadě jednu novelu za druhou, bez větší přípravy a rozboru, podle toho, jaká je zrovna společenská objednávka.
  
O nepromyšlenosti v přijímání zákonů svědčí například ustanovení §  174a zákona o soudech a soudcích, které, v úmyslu zabránit průtahům v řízení, umožňuje jeho účastníkům podávat návrhy na uložení lhůty k provedení příslušného procesního úkonu. Na tomto, jistě dobře míněném,  institutu  je vidět, že pustí-li se do světa polotovar, může to vést k opačnému výsledku, než autor zamýšlel. Když zákonodárce takto umožnil procesním stranám brojit proti nečinnosti soudce, asi netušil, co se s touto procesní hračkou dá dělat za vylomeniny, zejména v řízeních, která z povahy věci trvají přece jenom déle, než pár měsíců. Například v některých konkursních či insolvenčních řízeních jdou takové návrhy do stovek a soudy příslušných stupňů mají o zábavu postaráno. Proč ne, když je to dle poplatkového zákona zadarmo a řízení se tak hezky vleče, neboť odmítne-li soud vyhovět i sebehloupějšímu požadavku, musí věc se spisem předložit nadřízenému soudu.
 
Pěkný příklad toho, že tomu, kdo byl vybrán za předsedu soudu, zase tak moc nevěříme. Protože máme pochybnosti,  zda je schopen zabránit průtahům v řízení (tedy vlastně řádně vykonávat svou funkci), ale zároveň se nám ho nechce kontrolovat a za případné nedostatky  trestat, vyvlékneme se z odpovědnosti tím, že do systému vložíme nesystémový prvek - dalšího kontrolora.  
 
Společnost tedy jako by nevěřila řádu, který stvořila, ani lidem, které do něj dosadila. To se ale ukazuje  nejenom na tomto příkladu nedůvěry ve schopnosti soudních funkcionářů, ale prolíná se to vlastně celým civilním procesem, který se postupnými úpravami vyprofiloval jako poněkud těžkopádný a klopýtající, kde žalobce domáhající se u soudu ochrany svého práva musí počítat s tím, že, bude-li se právem žalovaný jen trochu fundovaně bránit, se mu jí fakticky dostane (úspěšným završením exekuce) ve standardním řízení až po několika letech od jeho zahájení.
 
Toto, o čem teď mluvím, je do procesních předpisů promítnutá obava z korupce, právě ta přehnaně vystavěná obrana proti nekalému jednání, která však leckdy brání i jednání kalému a žádoucímu a ve svých důsledcích často vede k tomu, že řízení (když se to umí) neběží prakticky vůbec, nebo hodně pomalu, takže jsme sice snad  eliminovali možnost páchat nepravosti, ovšem za cenu zdlouhavého řízení – tedy ten, kdo hledá u soudu ochranu, si musí na jeho konečný výsledek počkat.
 
Nedůvěra společnosti v soudní systém a jeho představitele se přitom týká nejenom prvostupňového či odvolacího řízení a soudců zde působících, nýbrž dosahuje až na samý vrchol soudní soustavy. Vždyť jak může Nejvyšší soud efektivně pracovat, když jsme z něj ve své podstatě udělali třetí soudní stupeň se vším, co k tomu náleží, neboť mu bylo uloženo nejenom sjednocovat výklad předpisů, ale ve stejné míře též napravovat již pravomocná rozhodnutí. Nejenže touto skrznaskrz širokou kontrolou, kde dovolání co mimořádný opravný prostředek vykazuje spíše znaky prostředku řádného, společnost vyjadřuje pochybnosti o soudech a soudcích nižších stupňů, ale zároveň je v jistém smyslu tím do určité míry zbavuje odpovědnosti za výsledky jejich činnosti (jsem přesvědčen o tom, že je v povaze člověka pracovat  jinak, když je v určitém procesu článkem středním, a jinak, když článkem posledním). Současně lze též říci, že společnost ani příliš nevěří svému výběru soudců nejvyšší instance, když ji  pověřil „kontrolou všeho rozhodování“ (nebo aby pěkně vysvětlila, proč nekontrolovala). Namísto toho, aby na Nejvyšším soudu bylo deset až patnáct moudrých soudců, kteří by si případy v režimu dovolacího řízení sami vybírali (ty, které jejich zkušené oko a bystrý rozum neuzná hodnými přezkumu, by se prostě bez odůvodnění odmítly), máme jich v Brně padesát a nutíme je, aby téměř každé dovoláním napadené rozhodnutí posoudili, zda je z hlediska zákona a ustálené judikatury správné.  Nestíhají a ani stíhat nemohou.
 
Rozdíl mezi oběma přístupy (dovolte mi tento krok stranou) je totiž ve svých důsledcích nebetyčný. Pokud by totiž skutečně platilo, že odvolání je opravným prostředkem řádným, zatímco dovolání mimořádným, pak by Nejvyšší soud mohl dovolání odmítnout, aniž by napadené rozhodnutí hodnotil – tedy nikdo by se nemohl odvolávat na to, že věc prošla dovolacím soudem a příslušné rozhodnutí je proto následováníhodné (tím by bylo jen silou své argumentace, tedy kvalitním zdůvodněním, a nikoliv posvěcením dovolacího soudu). Naopak punc návodnosti by Nejvyšší soud dával jen prostřednictvím svých rozhodnutí o dovoláních proti jím samým vybraným rozhodnutím, aniž by se musel zdržovat vysvětlováním, proč se jinými věcmi (dovoláními) nezabýval, neboť to plyne z povahy věci (strany se před dvěma soudními stupni soudily). Ale chce to jediné – přiznat si, že jsme soudce vybrali dobře, takže postačí zachovat jen jeden řádný opravný prostředek a ten mimořádný ponechat mimořádně kvalitním kolegům v Brně, v jejichž schopnosti máme důvěru – dokáží oddělit podstatné od nepodstatného a o tom podstatném včas kvalifikovaně rozhodnout.
 
Všichni však víme, že ani poté, kdy procesně úspěšný žalobce (a s ním i soudy prvostupňový a odvolací) prošel u soudu dovolacího, nemusí mít ještě vyhráno, neboť ho, je-li žalovaný dostatečně úporným, čeká (spolu se soudy věc dosud rozhodujícími) test ústavnosti. Aby mi bylo správně rozuměno, jsem zcela pro, aby Ústavní soud jako deus ex machina mohl zrušit jakékoli rozhodnutí obecných soudů, nicméně jistá zdrženlivost by byla leckdy namístě. Možná by úplně stačilo, kdyby se (bez nějakého legislativního zásahu zvenčí) sám ujednotil na tom, že tam, kde věc již prošla Nejvyšším soudem, bude příslušné rozhodnutí možné zrušit jen rozhodnutím pléna, které se kvalifikovanou většinou shodne na tom, že posuzované rozhodnutí je vskutku neúnosně protiústavní (odmítnout stížnost, či zastavit řízení by samozřejmě mohly jednotlivé senáty). Takové kasační rozhodnutí odrážející většinový názor Ústavního soudu by již z povahy věci vykazovalo větší prvky závaznosti, než rozhodnutí jednoho senátu, jehož závěry tu a tam část odborné veřejnosti odmítá přijmout, obvykle s jednoduchým argumentem, že jde o názor tří (někdy i jen dvou) ústavních soudců a nikde není záruka, že ho ve své další rozhodovací praxi Ústavní soud neopustí.
 
Je asi pravdou, že čím je společnost složitější, tím složitější jsou i pravidla, jimiž se řídí, nicméně se nemohu ubránit pocitu, že v mnohých oblastech jsou ona pravidla popsána zbytečně složitě a těžkopádně a že by přece jenom s tím šlo, alespoň v určitých mezích, něco dělat. A nemuselo by to být leckdy zase tak složité.