Mgr. Zuzana Břízová, členka Republikové rady SU ČR
Řadu let jsem nepochybovala o tom, že Soudcovskou unii si soudci vytvořili, aby slušně a poctivě říkali „nesoudcům“, ale i sobě navzájem, co si myslí a co považují za správné. Aby svobodně a s úctou k názorům druhých společně hledali cestu budování státu, ve kterém právo a spravedlnost je nezpochybnitelnou hodnotou. Poslední měsíce si však stále častěji kladu otázku, zda tato víra má ještě reálný základ.
Hodně jsme toho v posledních týdnech slyšeli i řekli, četli i vzájemně si napsali o platech. Asi stále ještě občas přemýšlíme o tom, co se stalo i nestalo na podzimním Sněmu. Váháme nad odpověďmi na otázky, které nám jsou „vrchností“ v dotaznících kladeny. Především však se asi snažíme rozhodnout, zda stále ještě jsme aktivními účastníky všeho dění nebo již jen objekty politické manipulace.
Schválně jsem si nalistovala v knize „Jistě, pane premiére“ pasáž, ve které stálý tajemník vlády Sir Humphrey Appleby vysvětluje mladšímu kolegovi technologii konstruování dotazníků. S děsivou snadností mu prokáže, že záleží výhradně na formulaci otázek a na „správném“ pořadí jejich pokládání. Pak účastník ankety – aniž si to uvědomuje – odpovídá přesně tak, jak si autor otázek přeje.
Chci doufat, že nelehké období, které teď justice i Soudcovská unie prožívá, skončí dobře pro všechny. Že Soudcovská unie se nestane nástrojem realizace politických zájmů a že najde i jiná, než sebestředná témata platů a samosprávy. Že veřejnost uvěří slovům soudců i jejich nesobeckosti a poctivosti. Že naším heslem nebude „Kdo neskáče, není v Soudcovské unii!“ Abychom se časem s posměchem nedočkali výzvy „Hic Rhodus, hic salta“.