Mgr. Roman Raab, člen Republikové rady a výboru SU ČR



Únor stojí už poněkud za prahem Nového Roku, pročež doplňování novoročních předsevzetí je v tomto měsíci už do jisté míry out of date. Přesto je rok 2015 ještě docela čerstvý k zamyšlení nad tím, co od něj můžeme očekávat a jak se k těmto událostem postavit či zda jim dokonce nevyjít vstříc.
Letošní rok je z pohledu soudců docela specifický. Po řadě let, kdy našim úvahám dominovalo téma kroucení, obcházení až porušování práva vyplývající z platových restrikcí, uplatňovaných našimi zákonodárci i exekutivou v rozporu s, za tu dobu ustálenou, judikaturou Ústavního soudu, můžeme mít letos docela silný pocit zadostiučinění. Zdá se, že se konečně podařilo docílit stavu, kdy obě výše zmíněné moci naznaly, že je třeba se řídit rozhodnutími soudů, jak se o tom každý z nás nepochybně právě v tomto měsíci přesvědčil. Nadto je dobrá naděje, že se pro výpočet platové základny bude nadále používat vzorec nikoli nejlevnější, ale spravedlivý, jak jej s podrobnou argumentací vyložil Nejvyšší soud. Rok tedy z našeho pohledu začíná optimisticky.
Přinejmenším potěšitelný je současný vývoj i v dalším leitmotivu soudcovských úvah posledních let, totiž v otázce soudcovské samosprávy. Zdá se, že léta opakované výzvy, podněty a teze konečně dolehly sluchu exekutivy. Zřízení ministerské komise i její personální složení  dává  záruky zodpovědného přístupu k vážení všech relevantních otázek, a doufejme, že i reálného přijetí takového řešení, které zvýší důvěru v justici a zefektivní její chod. Tak jak se první optimistická zpráva tohoto roku zdá býti alespoň pro tuto chvíli konečnou, tato druhá bude vyžadovat širokou diskusi a tříbení názorů vzešlých z různých úrovní soudcovského stavu tak, aby vytvořený systém mohl být stabilním a nevyžadoval téměř okamžité zásahy a změny, jak je u nás bohužel obvyklé.
 
Další události, na přelomu roku aktuální, už tak pozitivní nejsou. Přes nesporné snahy o transparentnost při obsazování míst soudních funkcionářů nese právě tato agenda v sobě jistou pachuť. Samozřejmě mám na mysli výběrová řízení se zpochybňovanými výsledky, podtržená mediálním zájmem o „beztak nekalé“ postupy v „tajemné“ justici, doprovázená i osobně dehonestujími komentáři na adresu některých kandidátů. V tomto světle rychlá a nekonfliktní výměna předsedy Nejvyššího soudu sice podobné útoky negeneruje, avšak ani ona nesvědčí o nezpochybnitelné kultuře výběru kandidátů na vedoucí místa v justici. Doufám, že koncept soudcovské samosprávy a její personální pravomoci budou v tomto ohledu výrazným krokem vpřed, ale zdá se mi, že i v této oblasti bude zavedení  nezpochybňované praxe vyžadovat delší čas.
 
Zatím stranou obecného zájmu pak doutná iniciativa spojená s tzv. insolvenční mafií. V dosud neskončených, živých věcech zneužívají někteří neúspěšní účastníci svého vlivu a konexí a namísto procesních nástrojů a opravných prostředků uplatňují bohužel částečně úspěšné snahy o vyvolání kárných řízení či mediální kompromitaci jednotlivých soudců. V této souvislosti se také z některých i kompetentních úst začaly objevovat úvahy o omezování soudcovských mandátů, novém systému kárných řízení a podobně.
 
Rozhodně si nemyslím, že bych obsáhl všechny oblasti, které se letos budou soudcovského stavu, a tedy každého z nás, týkat. Je ovšem nanejvýš žádoucí, aby se soudci mohli zapojit do diskusí a řešení těchto i dalších výzev, jak to už ostatně řadu let dělají, a například  v otázce platů sice po dlouhé době, ale přesto, nebo právě proto, slaví úspěch. Přiznám se, že kromě iniciativ předsedů soudů, nevidím žádný jiný subjekt, který by promlouval jménem soudců tak jako Soudcovská unie. Na rozdíl od předsedů, kteří jsou v mnoha ohledech novými přístupy a instituty sami dotčeni, nemá Unie sama žádné vlastní zájmy a zastupuje pouze zájmy soudců. Svým členům dopřává možnosti vznést své náměty, prodiskutovat je s kolegy a následně je schopna donést je k uším lidí kompetentních věci řešit. Je proto škoda, že podzimní konstatování paní ministryně, že Unie vyjadřuje názor pouze třetiny soudců, bylo pravdivé. Stojí za to se zamyslet, zda kdokoli z nás nemůže tento poměr trochu změnit. Čas na to je kdykoli, jen ten krok musí učinit každý sám!