Listopadové zamyšlení
Mgr. Olga Houžvičková, členka Republikové rady SU ČR
Vážené kolegyně, vážení kolegové,
na letošním sjezdu Soudcovské unie se jedna z pracovních skupin zabývala tématem nazvaným etika. Pod toto téma bylo mimo jiné zahrnuto i chování soudce. Dovolte mi, abych se ve svém zamyšlení k tomuto tématu ještě jednou vrátila.
Jistě mezi námi nebude sporu o tom, že jednou z podstatných charakterových vlastností soudce by měla být věcnost a úcta k ostatním. Ve své praxi se však již poměrně dlouhou dobu setkávám s naší arogancí vůči účastníkům řízení, jejich zástupcům a dokonce i k samotným kolegům soudcům.
Nikoliv výjimečně se setkávám s pseudohumorným chvástáním některých kolegů, kteří nevybíravým a někdy až urážejícím způsobem reagují na účastníky řízení, resp. na své kolegy z řad advokátů. Byla nám svěřena moc rozhodovat o druhých, měli bychom tak však činit s respektem a s vědomím, že nejsme nadřazeni ani vyvoleni, že jsme stejně chybující a zranitelní jako ti, kteří před námi v průběhu naší práce defilují. A že ti, kteří po naší straně sedí, se jen těžko mohou naší povýšenosti a aroganci bránit, neboť jejich osud je v našich rukou. Zkrátka mají strach z odplaty, které by se jim mohlo dostat. A tohoto strachu bychom zcela jistě neměli zneužívat.
Stejně tak mám poměrně často možnost seznámit se s rozhodnutími některých odvolacích soudů, které velmi znevažujícím způsobem dehonestují činnost soudců z prvních stupňů. Na vlastní kůži jsem se setkala s kolegou, který mi ukazoval spis vrácený odvolacím soudem, do kterého senát odvolacího soudu činil nevybíravým způsobem poznámky o práci onoho soudce.
Nebo taková rozhodnutí týkající se tzv.nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudů prvních stupňů. Množství takových rozhodnutí je zřejmě tak vysoké, že k tomu musel zaujmout stanovisko i Nejvyšší soud, který (zcela logicky) poukázal na to, že naopak téměř většina rozhodnutí (až na alarmující výjimky) přezkoumatelná je a že četnost takovýchto rozhodnutí je dána pouze neochotou odvolacích senátů rozhodnout, popř. přehnaným formalismem či naopak nepochopením práva ze stran některých odvolacích senátů. Bohužel, obrana proti těmto typům rozhodnutí není.
Překvapující na tom všem přitom je, jak přecitlivěle reagujeme na situace, kdy někdo zvnějšku ponižuje nás. A nesetkáváme se s tím přece zase tak ojediněle. Vzpomeňme jen, kolikrát jsme bezdůvodně a urážejícím způsobem byli vzati na pranýř exekutivou, zákonodárci či médii. A jaký pocit z takovéhoto zacházení zažíváme.
Člověk se naučí být odolný. Ona odolnost by se však neměla jako zlost obracet proti jiným, zejména ne proti těm, kteří se stěží mohou bránit, a to jen z pocitu naší nadřazenosti či z pozice moci. Asi bychom neměli být determinováni tím, co jsme si prožili, ale naopak, naše poznání by mělo být východiskem pro to, snažit se být lepším.
Krásný listopadový čas vám přeje
Olga Houžvičková