Přeji všem hezký březen!
Mgr. Daniela Zemanová, I. viceprezidentka SU ČR
Lehkomyslně jsem si vybrala k napsání svého příspěvku právě tento měsíc. Zřejmě v tom sehrála svoji roli nostalgie, vzpomínky na školní léta a březnové nástěnky s velkými nápisy „Březen – měsíc knihy“. Zdálo se mi to přitažlivé a jednoduché. Ale jako vždy, když píšu cokoliv jiného než rozhodnutí, zastavuji se nad každým slovem, přemýšlím, jestli se nedá vyložit jinak, pro jistotu doplňuji a vysvětluji všechny možné varianty (výrazem nejvyššího stupně sebekázně je vynechání odkazů a poznámek pod čarou). Výsledkem je někdy snad solidní argumentace a vždy nulová čtivost takového textu. Ale zpět ke knihám. Čtení je mojí nejosvědčenější relaxací. Zní to banálně a jako klišé, ale je to tak. Neumím malovat, hrát na hudební nástroj, možná mi čtení tedy jen „zbylo“. To nemění nic na tom, že se z něho stala závislost, na kterou nemám nikdy dost času. Díky čtení jsem smířená s cestováním veřejnou dopravou, je to většinou jediný souvislý časový úsek, kdy se mohu "začíst".
Nedostatek času na vlastní zájmy patří k činnosti soudce v dnešní době stejně neodmyslitelně jako talár. Je mi ale jasné, že nejsme jediní. Měsíc knihy mi nemůže nepřipomenout mého bratra – majitele knihkupectví. Podařilo se mu vybudovat nejen výjimečný obchod s knihami, ale na menším městě i ojedinělý prostor pro autorská čtení, besedy s architekty a jinými umělci. Tráví v práci v průměru asi víc času než já a stejně tak jako u mě jsou i u něho činnosti, které ho baví a dělá je rád, spojené s mnoha dalšími, které už tak zajímavé nejsou, přesto jim musí věnovat nezanedbatelnou část jeho pracovního času a energie. V tom je naše práce podobná. V čem se vůbec nepodobá, je finanční ohodnocení. Nebudu to blíže rozebírat, ale přestože svoji práci dělá výborně a s obrovským nasazením, odhaduji, že jeho plat se jen v těch příznivých měsících blíží průměrné mzdě. V tomto ohledu jsou na tom soudci daleko lépe, což nám aspoň částečně může pomoci v boji s únavou a frustrací.
Od knih jsem se tak dostala k nesrovnatelně méně vznešené věci – k našim platům, o kterých se v těchto dnech mluví více než jindy. Očekává se rozhodnutí Ústavního soudu v této věci, mnoho kolegů podalo v únoru rozšíření svých platových žalob. O správnosti či vhodnosti domáhání se části našich platů soudní cestou bylo již řečeno a napsáno mnoho. Osobně jsem se poprvé k podání žalob připojila a jsem přesvědčená o tom, že pokud je soudci plat krácen způsobem, o kterém si myslí, že není v souladu se zákonem, měl by se ozvat – bez ohledu na to, zda je jeho plat vysoký nebo nízký. Ke své obraně by měl soudce vždy volit odpovídající a umírněné prostředky. Pokud je bezvýsledně vyčerpá, soudní cesta je namístě. Jsem tedy přesvědčená o správnosti vymáhání části našich platů prostřednictvím žalob. Ale uvědomuji si, že pro okolí se jedná o velmi těžko pochopitelnou situaci. Stačí si přečíst odůvodnění námi podávaných návrhů – je těžce srozumitelné nejen pro laiky, ale i pro právníky, kteří nejsou se situací blíže seznámeni. Umím si představit, že pro ty, kteří mají náročnou práci, ve které tráví většinu svého času (a na pracovní problémy myslí i doma), a jejich plat pravděpodobně nikdy nedosáhne výše našeho kráceného platu, je tento boj stěží pochopitelný. Považuji to za logické a měli bychom na to být připravení - neslevovat ze svých požadavků, snažit se je neustále a srozumitelně vysvětlovat, ale necítit se vnějším nepochopením zbytečně dotčení.
Přeji tedy nám všem, aby se nám podařilo dosáhnout nejen spravedlivého rozhodnutí o našich platech, ale abychom si dokázali uchovat i přes pracovní vytížení a jiné starosti schopnost sounáležitosti s okolím a uměli ji dávat najevo. A pokud by to vše náhodou nenastalo už v tomto březnu, doporučuji se začíst do nějaké krásné knihy.