Jen málokdy se mi poštěstí, abych byl přímo účasten nějaké významné změny, natožpak abych se nachomýtl přímo k premiéře. Proto jsem poctěn, že můžu být u toho, kdy se dosud povětšinou pouze internetové Slovo soudce stává pravidelnou rubrikou tištěného časopisu. Doufám ovšem, že můj odlehčený až nevážný styl, který jsem i dříve volil k pobavení čtenářů těchto kratičkých úvah, nebude zároveň důvodem derniéry…
Když jsem v Slovu soudce na září předvídal horký politický podzim, ani jsem netušil, jak barvitý bude. Přenechám ale politickým komentátorům úvahy o tom, zda a kdy se historicky znemožní tradiční politické strany a zda a kdy pohasnou nově vzešlé Úsvity a ANO se změní v ÁNO AJ či NE. Nemohu si totiž nechat ujít příležitost podrobit zkoumání natolik pozoruhodný okamžik, jakým je první novoroční vteřina přinášející účinnost nového občanského zákoníku.  
           Vzpomínám si na něco obdobného ze Silvestra 1992, který jsme slavili s několika kolegy a se zatajeným dechem čekali, jak se projeví a zapůsobí na nás konec společného státu Čechů a Slováků. Ukázalo se, že každý to nakonec prožíval a nesl odlišně, a nejinak tomu jistě bylo i nyní. Na jedné straně tedy v prvních minutách roku 2014 jasně vidím právníky slavící šampaňským bujaře okamžik, kdy se konečně oprostili od stalinistického dědictví zcela nepoužitelného předpisu, zatímco jiným kapou do černočerného fernetu hořké slzy smutku a děsu z toho, jak nově sepsaný archaický kodex rozvrátí již tak křehké právní jistoty. Nepatříte-li k některé z vyhraněných skupin, a pokud jste si alespoň maně vzpomněli na nový občanský zákoník v těch slavnostních chvílích, kdy si s blízkými přejete hlavně zdraví a štěstí do dalšího roku, možná jste alespoň stejně jako já byli zvědavi, co to vlastně udělá.  
            Slovy cimrmanovského dobyvatele severního pólu bych řekl: „No, nic moc…“ Ani náš kocour, který se právě po právní stránce z věci přerodil ve smysly nadaného živého tvora (tuto jeho způsobilost jsme ostatně znali dávno a máme dokonce podezření, že v některých směrech je oproti předpokladům zákonodárce nadán i rozumem), neměl o svou novou identitu větší zájem a řešil pouze otázku, jak uniknout novoroční raketové kanonádě tak nelibé kocouřímu uchu. Ale i když to na první pohled nevnímáme, od prvního dne nového roku jistě potkáváme pachtýře (vida i textový editor se zatím vzpouzí ho přijmout a musím ho přesvědčit, že někdo takový skutečně existuje), výprosníky, vydlužitele, obmyšlené či ochuzené. Až se s předpisem ještě lépe sžijeme, zjistíme, že služebnost rozlivu neskýtá příležitost požít lahodný mok, a k sousedům budeme nahlížet přes rozhradu v obavě, zda naše včelstvo, až se na jaře probudí, neopustí naše vlastnictví tím, že vletí do cizího obsazeného úlu.
            A co teprve, až přijde (a k některým kolegům už přišla) kauza, která se novým zákoníkem bude řídit! Tady už jde legrace stranou, protože nového je příliš mnoho, vedle nepřeberného množství hmotněprávních změn tu jsou nová úskalí procesní a v centru toho všeho je účastník důvodně očekávající spravedlivé rozhodnutí. Věřím, že to zvládneme! Ono nám stejně ani nic jiného nezbývá. Zcela souhlasím s kolegyní Janou Jurečkovou, která v posledním netištěném Slovu soudce krásně vyložila, že budeme muset použít nejen naše postupně se tvořící znalosti nových právních norem, ale zejména svědomí a odpovědnost spojené s osobní odvahou rozhodovat tak, aby se nové právní prostředí vůbec mohlo vytvořit. Jestliže pak jako obětavá a pracovitá členka Soudcovské unie přislíbila, že nás v tom stavovská organizace nenechá osamocené, jsem potěšen a beru ji za slovo. A já jako soudce Nejvyššího soudu si dovolím tvrdit, že ani nejvyšší instance našeho obecného soudnictví nechce zůstat stranou a nebude celému ději pasivně přihlížet. Nebojme se tedy a pojďme do toho! Hodně štěstí.  
 
            Váš Petr Vojtek