Únorové zamyšlení nad výběrem soudců
JUDr. Tomáš Novosad, viceprezident SU ČR
Mnohé jistoty a dlouhými lety osvědčené postupy končí a na scénu se derou novinky podezřelé již jen tím, že jsou nové a neprověřené. Neradno se divit, že právě soudci se většinou staví zády k neutuchající produkci nápadů z ministerské či parlamentní dílny, neboť ty mají často jen jepičí život délky přímo úměrné délce volebního období, po jehož konci zas a znovu nové koště hbitě vymetá to vše nyní nemožné, co bylo ještě před měsícem revoluční. Přesto však je dobré se zamyslet, zda někdy přece jen by nová myšlenka nemohla být přínosná, byť nevzešla přímo od nás. Ministerstvo spravedlnosti nyní s takovou myšlenkou přišlo (i když je to spíš obnovená premiéra, avšak s novými herci i kulisami) a o ní bude mé únorové zamyšlení.
Nepochybně je pro nás zásadní, kdo se stává soudcem a za jakých podmínek. Každý stav či společenství si střeží koho pustí do svých řad. Chyba jediného soudce je veřejností okamžitě vztahována na soudce všechny, jeden úplatek znamená uplacenou justici a jedno nespravedlivé rozhodnutí svědčí tomu, že soudci jsou zlí a nelidští. Ta zkratka platila myslím vždy a v dnešní době mediální jistě dvojnásob. Navíc (nebo spíše v prvé řadě) jsou soudci i občané a je pro ně podstatné, kdo a jak bude posuzovat jejich spor či konání. Ze všech těch důvodů se právem zajímáme o to, kdo přijde mezi nás a jakým způsobem jsou noví soudci vybíráni.
Stav současného výběru nových soudců je stavem patovým. Jakási zvyková pravidla v minulosti platná padla a nová nejsou. Situace se změnila podstatně již v tom, že narozdíl od dob předešlých je volných soudcovských míst pomálu a naopak je mnoho těch, kteří by se rádi soudci stali. Na soudech čeká řada asistentů s justičními zkouškami na svou šanci a mnohý advokát či státní zástupce by rád vyměnil talár svůj za talár s fialovým lemem. Právnické fakulty chrlí každý rok stovky absolventů a začíná být těsno. Sám jsem nedávno zažil, že se na jedno asistentské místo u krajského soudu přihlásilo v průběhu tří týdnů téměř sedmdesát! uchazečů. V takových poměrech, kdy nabídka převyšuje poptávku v násobcích, je nutno se zamyslet, jak poptávku uspokojovat a zejména jak předejít protekci či přímo korupci. Doposud platí, že kandidáty na soudce ministerstvu předkládají předsedové krajských soudů a ministerstvo pak určuje, které z nich ke jmenování prezidentovi navrhne. Není už však vůbec zřejmé, jak tyto kandidáty vybírají na jednotlivých krajských soudech, proč některý asistent dostává přednost před jiným nebo proč se náhle objeví kandidát vně soudů, který předběhne asistenty všechny. Stejně tak není zřejmé, proč ministerstvo některé kandidáty neakceptuje nebo proč ještě samo nabízí a prosazuje kandidáty své, třeba ty, kteří u něj pracují. A to nechávám stranou, že už vůbec žádná pravidla nemá výběr a přijímání asistentů soudců, což je sice pochopitelné pro tuto funkci samotnou (každý soudce by si měl sám bez omezení vybrat s kým chce pracovat a za koho odpovídat), avšak nelze rozumně předpokládat, že každý takto nahodile vybraný asistent bude přímou cestou směřovat k funkci soudcovské.
Jak z této džungle ven? Jedinou cestou jsou výběrová řízení. Podstatné samozřejmě je, kdo a jak bude tato řízení konat. Zde se zjevně nabízí Nejvyšší rada soudnictví, po které toužíme. Její ustavení je však zatím bohužel v nedohlednu, a proto musíme přistoupit k řešení alespoň přechodnému, přičemž není vyloučeno, že půjde o řešení dlouhodobé vzhledem k tomu, jak nadšeně politici zřízení Nejvyšší rady soudnictví podporují. Proto tedy berme vrabce v hrsti okamžitého zprůhlednění výběru kandidátů na soudce a nečekejme, až k nám sletí ze střechy Nejvyšší rada soudnictví. Stále zůstává mnohé k diskuzi. Jak budou obsazeny výběrové komise, jak přesně bude výběr probíhat, zač bude bodů více, zač méně. To je, oč tu běží a kde je třeba vyjednávat a formulovat jasná stanoviska. Již teď se mi ale například jeví model smíšených komisí s centrální organizací výběru jako objektivnější, nežli výhradně soudcovské komise působící v rámci jednotlivých krajských soudů. Na základě nemálo poznatků za ta léta v justici nastřádaných už mě totiž opustila iluze, že sami soudci (či soudní funkcionáři), vždy spravedlivě a bez ohledu na různé přátelské nebo rodinné vztahy či uzavřené dohody, vyberou toho nejlepšího kandidáta, ať už na soudce nebo soudního funkcionáře. Stejně tak mě apriori nepohoršuje ani ta myšlenka, že by v rámci výběrových řízení kandidáti řešili i odborné otázky. Proč ne? Argument, že všichni přeci mají justiční či jiné obdobné zkoušky, mi připadá lichý v okamžiku, kdy právě počet uchazečů s těmito všemi zkouškami řádově převyšuje počet soudcovských míst. A navíc jmenovitě toto hledisko bude k dobru právě našim asistentům (nebo čekatelům), protože každý chytrý asistent po několikaleté praxi na soudě strčí se svými znalostmi do kapsy valnou většinu ostatních kandidátů. O tom jsem přesvědčený. A jestli se přesto objeví schopnější advokát, pak ho berme, bude nám jako soudcům i jako občanům ku prospěchu.
Vážené soudkyně a soudci, členové i nečlenové Soudcovské unie, neodmítejme ze zásady zavedení formálních výběrových řízení na funkci soudce. Myšlenka sice nevzešla od nás, ale je nosná, má své rozumné důvody a budoucnost. Zaměřme se raději na to, jak se ta myšlenka rozvine a naplní, a nepočítejme přitom tolik, jak velký díl z koláče moci si ukrojí sami soudci. Nakonec by nám ten koláč mohl zaskočit v krku.
Štěstí, zdraví a jasnou mysl také v měsíci únoru tohoto roku Vám přeje Tomáš Novosad.
Copyright © SOUDCOVSKÁ UNIE ČR 2011