.jpg)
JUDr. Tomáš Novosad, zástupce SU ČR v Evropské asociaci soudců (EAJ)
a Mezinárodní asociaci soudců (IAJ/UIM)
Je těžké vymyslet v těchto dnech nějaký duchaplný nebo alespoň smysluplný příspěvek do diskuse a vyhnout se při tom myšlenkám na válku v Ukrajině. Mimochodem – jak jsem teď slyšel, i ta předložka „v“ má svůj zvláštní politický obsah, neboť lépe než obvyklé „na“ vystihuje, že Ukrajina je samostatný, nezávislý státní útvar. Každé jiné téma mi dnes připadá banální. Je mi nepatřičné psát o našich platech a o připravovaných žalobách na republiku (ty by zrovna teď myslím měly počkat), o tom, zda by měla být zrušena věková hranice výkonu soudcovské funkce (doufám, že k tomu nedojde), o výroku ministra, že soudci vždy mysleli jen na své platy a za příjmy soudní administrativy se nebrali (není to pravda a snad nám pan ministr sám předvede, jak zvýšení příjmů pracovníků na soudech konečně prosadí). To všechno bledne vedle neuvěřitelné agrese na jedné straně a statečné obrany života a svobody na straně druhé, které v podobě boje Davida s Goliášem sledujeme ne tak daleko za našimi hranicemi.
Každý ví, už jen s ohledem na průběh celého minulého století, že se ta válka bezprostředně týká také nás, naší svobody a údělu. Zaujalo mě v té souvislosti upozorňování ze strany některých členů české vlády i sdělovacích prostředků, že případná účast našich občanů v ozbrojených silách Ukrajiny v nynějších bojích by byla trestným činem. Říkám si – je vůbec možné, aby se někdo mohl podle zákonů normální demokratické země dopustit trestného činu, pokud se rozhodne pomoci bezdůvodně a tvrdě napadené zemi v boji proti jasné přesile? Může být podle zákona protiprávní to, co veřejnost zároveň vnímá jako projev nesmírné statečnosti a osobní oběti?
Z historie známe různé takové příběhy, a to nemyslím na mnohem častější případy odporu a porušování zákonů přijatých nedemokratickými, autoritářskými či tyranskými režimy. V rozporu se zákony své neutrální země například švédský diplomat Raoul Wallenberg vydával ke konci druhé světové války v Budapešti ochranné pasy židovským obyvatelům a podařilo se mu v průběhu několika měsíců zachránit na sto tisíc lidských životů. Čeští interbrigadisté se tajně rekrutovali do španělské občanské války do boje proti španělským fašistům a zpět domů se po letech vraceli jako hrdinové.
Tyto příběhy nám ukazují, že i zákon přijatý demokratickým způsobem ve svobodné zemi může být nikoli tím pověstným minimem morálky, avšak za jistých okolností naprostým jejím opakem. My soudci zákony chráníme a vlastně na nich stavíme celou svou profesní existenci; nakonec jsme to také slíbili. Výjimečně stojí ale právo, spravedlnost a život na opačné straně než zákon, je mezi nimi příliš hluboký příkop. To je právě ten okamžik, kdy na nás lidé nejvíce spoléhají a kdy můžeme ukázat, že jsme na svém místě. To platí nejen v dobách krizových, ale i pro klidné a ospalé roky a desetiletí, v nichž ovšem nejvíce hrozí provozní slepota a rutinérství.