V době, kdy píšu tyto řádky, kulminuje letošní podzimní soutěž politických stran. A v době, kdy je čtete, už možná víte, jak to dopadlo. Výsledky soutěže budou komentovány především soutěžiteli samotnými, těmi, kteří zrovna nesoutěžili, ale na výsledku jim záleželo, mnoha pozorovateli, novináři, politology a v neposlední řadě oněmi pověstnými „strejci u piva“. Uvidíme, jestli soutěž proběhla „slušně a poctivě“, jak výslovně říká zákon, který ji reguluje, ovšem bez navazujících pravidel, která by účinně stanovila, co dělat, když tomu tak nebylo. Jestli v paměti nás aktivních nebo pasivních diváků zůstane slavnostní pocit z onoho férového klání konaného periodicky za několik let v den, který někteří označují za svátek demokracie, či pachuť připomínající pozření zkaženého jídla.
Protože nikdo zřejmě nebude nezpochybnitelným absolutním vítězem soutěže, většina soutěžitelů si bude libovat, jak slušný výsledek dosáhla, bude děkovat za projevenou důvěru voličům a intenzivně přemýšlet, jak se dostat aspoň ke kousku koláče, který se bude vzápětí rozdělovat. Jinak řečeno, s kým se spojit, aby se dalo společně zasednout ke stolu a dělit se o co?
O odpovědnost za správu věcí veřejných, o možnost podílet se na formulování dlouhodobých programů, prosazení idejí, o řešení nahromaděných problémů, o zajištění dobré budoucnosti pro všechny? Jistěže ne, půjde o dělení podílů na moci, o přístupu ke zdrojům peněz, informací, pravomocí k zajištění sledovaných vlastních cílů, to je to, oč tu běží.
Kde zůstane Ústava, ta základní společenská smlouva, a v ní napsaný slib, kteří skládají protagonisté ujímající se ústavních funkcí, o věrnosti republice, o zachovávání tohoto základního zákona a zákonů dalších, o cti při výkonu veřejné funkce v zájmu všeho lidu a podle nejlepšího vědomí a svědomí? Bude překážet, nebo prostě nebude brána vážně? Budou se vítězové vzájemně sečítat, aby zjistili, jestli ta protivná a omezující ústavní pravidla mohou změnit?
Soutěž, o které je tu řeč, má ve svém základu zásadu poměrného zastoupení. Jde o moudré pravidlo, které vychází z rozmanitosti názorů, postojů, hodnot a idejí, a předpokládá, že vítěz soutěže zřejmě nikdy „nevezme vše“, aby se mu snadno vládlo. Také proto bylo v minulosti ostřelováno a zpochybňováno je dodnes. Přesto obstálo, stejně jako jeho „ústavní okolí“, i když různými kutily jsou stále sepisovány a předkládány další a další „zlepšovací návrhy“.
Vládnout má být složité, mají být hledány programové shody, společné jmenovatele vizí a idejí a respektovány různé cesty k jejich uskutečňování, byť ve věcném střetu k nalezení té nejlepší.
Ochota spolupracovat po skončení soutěže i s dosavadním protivníkem je přece předpokladem k tomu, aby věci veřejné byly spravovány z co nejširší společenské perspektivy vztahů, zájmů a hodnot. Aby právo každého občana podílet se na správě veřejných věcí nebylo vyprázdněno či zkonzumováno jednorázově účastí v soutěži vhozením lístku do urny, ale přetrvávajícím pocitem spolurozhodování o veřejných věcech i poté, stejně jako pocitem odpovědnosti ústavních činitelů za sliby, k jejichž splnění se v soutěži zavazovali, aby získali důvěru. Aby volební programy šířené všemi kanály do společnosti a přetavené posléze do programových prohlášení vlád vzešlých ze soutěže, nebyly jen „papírem na jedno použití“.
 
A co my soudci v tomto rozbouřeném čase horkého podzimu? Nic. Vykonávat své funkce v souladu se slibem, který každý z nás složil při svém jmenování a nikdy na něj nezapomínat. Občas je naše role v podmínkách státu zpochybňována pro údajný nedostatek legitimity. Neprocházíme prý „testem voleb a znovuzvolení“, obhajováním svých mandátů, neplatí pro nás „vláda na čas“ a cyklické střídání jako pro zbylé dvě politické moci. Ale tohle je přece výhoda. Nemusíme (ani nesmíme) nikomu nic slibovat, nikomu se podbízet, nikoho se bát, nikým se nedat zastrašit ani koupit. Přestože nesoutěžíme jako politici o důvěru projevenou odevzdáním hlasů, usilovat o získání a prohlubování důvěry v soudnictví je naším trvalým úkolem. Soudy bez důvěry jsou zbytečné. Děláme to jinak. Poskytujeme ochranu právům, jsme k tomu vybaveni nezávislostí, naší povinností je rozhodovat nestranně a spravedlivě. Neposloucháme tikot volebních hodin, obsah našich rozsudků, ani to, kdy je vyhlásíme, neovlivňuje, jestli jsou zrovna předvolební kampaně, volby, povolební vyjednávání, koaliční smlouvy, vládní krize, demise a všelijaké další „poruchy“ ústavního vehiklu. Jestli je něco kotvou v rozbouřeném moři, na kterou se lze i v čase zmíněných poruch spolehnout, je to soudní moc. Teď jen otázka, jestli každý děláme všechno pro to, aby právě popsané bylo takovou notorietou, že ji budou znát i oni „strejcové u piva“.  

Josef Baxa