JUDr. Martina Radkova, Ph.D., viceprezidentka SU ČR, soudkyně Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc



Zdá se, že vše již bylo řečeno a napsáno, ale přesto mi dovolte pár slov.

Do Soudcovské unie jsem vstoupila krátce po jmenování a vysvětlení kolegů, že soudce (rozuměj v tomto textu i soudkyně) nikdo (dostatečně) nezastupuje a nebrání. Od roku 2009 jsem byla průběžně svědkem toho, co bych nazvala zajímavým a pozoruhodným fenoménem. Soudcovská unie je dobrovolný spolek, kterému fandí přispěním činnostmi i financemi daleko víc soudců, než je aktuálně členů. Na rozdíl od různých neziskových spolků má Soudcovská unie pouhé dvě zaměstnankyně, které mají zcela nezastupitelné poslání. Celý organismus pak funguje díky obětavé činnosti celé řady soudců. Je tu synergie, která nemá obdoby. Zákon žádnou profesní komoru soudců neustavil a ani se o ní moc nikdy neuvažovalo. Zvláštností České republiky nejen v Evropě je (spolu s Rakouskem a Německem, se kterými nejsme na 100 % srovnatelní), že nemá žádný sjednocující orgán soudní moci, žádnou nejvyšší soudcovskou radu. Přesto Soudcovská unie žije více než 30 let, rozvíjí se, má důvěru a sílu jako žádný jiný dobrovolný spolek, soudci i nesoudci se o ni velmi zajímají. Úsilí všech, kteří přivedli Soudcovskou unii na tuto pozici, je nedocenitelné. Tomáš Němeček s prezidenty a všemi manažery Soudcovské unie (včetně Evy Mrzenové, Marty Fiřtíkové a Jana Pelikána) to vše v publikaci o její historii poutavě shrnuli a popsali. Stejně jako i další autoři v článcích v časopise Soudce (nedávno např. David Kosař).
Přitom dobrovolnickou činnost pro Soudcovskou unii vykonávají pracovně značně vytížení soudci ve volném čase. Bez jakýchkoli nároků, jen z přesvědčení. Soudci, kteří nejsou stroje, mají svoje osobní a profesní životy, rodiny, zájmy. Soudci, kteří pracují pod neustálým tlakem. Pod tlakem odpovědnosti, společnosti, všech součástí státní správy soudů, novinářů, neskončených spisů, všeho a všech. Nemohou si nikam odskočit, do jiné profese, vzít si delší volno. Pracují mnohdy desítky let ve stejném prostředí, se stejnými lidmi. Tráví s nimi za život víc času než s blízkými. Není to specifikum poslání soudce. Ale takový tlak vede k tomu, že ne každý se soudcem chce stát, nebo jím být desítky let či dlouhou dobu a také ne každý objektivně a/nebo subjektivně vydrží celý profesní život své poslání naplňovat, se ctí a v souladu se všemi očekáváními. Kolika soudcům gentlemanům už nebylo umožněno dokončit své poslání…
I přes ztížené podmínky profese soudci dělají hodně pro bono, nejen pro Soudcovskou unii, ale i pro mnohé další. A neví se o tom. Prodávat se jim není vlastní. Nepatří to k nim. Přitom je mezi nimi tolik čestných, moudrých, výjimečných a obětavých lidí s citem pro dobro a férovost. Většina soudců vydrží, co málokdo. Zkušení říkají, že je to krásná práce, ale vybírá si krutou daň. Soudci mnohdy obětují své zdraví, značnou část života, opravdu hodně času, spánek, zájmy, vztahy. Nemají podmínky jako jinde (např. v Nizozemsku má každý soudce dva asistenty).
Je třeba a je důležité, aby soudci měli takové podmínky k naplnění většiny očekávání, aby mohli být sami hrdí na to, jakou službu veřejnosti vykonávají. Je to v zájmu všech zúčastněných. Soudci tu nejsou sami pro sebe. Naopak.
Je pozoruhodné, že i přes všechny systémové i konkrétní potíže celá justice funguje. Lépe než se někdy podsouvá. A to díky úplně všem zúčastněným. Soudců početně ubývá a složitosti věcí přibývá, zejména díky přebujelosti novel zákonů.

 

---