Mgr. Petr Černý, viceprezident SU ČR

Když se za ním dne 20. ledna 1942 zavřela brána koncentračního tábora, byl velmi studený den. Kdyby měl teploměr, zjistil by, že je – 18°C. To však bylo häftlingovi č. 14653 celkem jedno. Ještě když večer usínal, nevěděl, že jeho 794. noc od zatčení na koleji na Letné bude v táboře ta poslední, a teď se těšil, že své brzké narozeniny stráví se svými nejbližšími. Možná si vzpomněl na 18. leden 1940, kdy celý tábor, asi 10 000 vězňů, stál při sčítání v třicetistupňovém mrazu v pozoru na apelplatzu, dokud se nenašel pološílený starý vězeň, kterému se jen nechtělo do zimy. Když byl po několika nekonečných hodinách objeven ve sklepě na brambory, všichni si mysleli, že už budou moci jít alespoň do nevytápěných baráků. Nemohli. Během toho dne a následující noci zemřelo 1 500 vězňů, spousta přeživších měla omrzliny, mnohé postihl zápal plic. I häftlinga č. 14653. Možná se ještě ohlédl a při pohledu na nápis o práci a svobodě si řekl, že o tom, co prožil, nikdy nebude mluvit. Možná si to řekl jindy, ale v každém případě to dodržel. Neřekl nic manželce, dětem, ani mně. I když jsem ho o to prosil…

V téže době se několik desítek kilometrů od brány koncentračního tábora Sachsenhausen, jenž můj děda právě opouštěl, konala v luxusní vile u jezera porada těch, kteří měli co říci k projednávanému tématu. Svolal ji muž, který den předtím, po mnohých ponížených žádostech státního prezidenta Háchy, jež adresoval už říšskému protektorovi von Neurathovi, rozhodl o propuštění většiny ze zadržovaných studentů. Ten člověk se jmenoval Reinhard Heidrich. To jezero se jmenovalo Wannsee a tématem porady bylo konečné řešení tzv. židovské otázky.
 
Letos si budeme připomínat kulaté výročí posledních okamžiků státu, jehož sté narozeniny jsme loni slavili. Ačkoli už 80 let neexistuje, stále jej považujeme za stát svůj. Možná pro nedostatek důvodů hrdosti na náš stát současný, vypomáháme si dávno uplynulými ději, v nichž nalézáme hrdiny, zbabělce i zrádce. Chováme v sobě naději, že dnes by se něco podobného jako za druhé světové války nemohlo stát, ale mýlíme se. Člověk jako živočišný druh se za těch pár desetiletí nemohl změnit. I dnes jsou na světě lidé jako Adolf Hitler, Adolf Eichmann, Heinrich Himmler, Roland Freisler, Josif Visarionovič Džugašvili, Lavrentij Pavlovič Berija, Mao Ce Tung, Pol Pot, Karel Vaš. Jen se jmenují jinak. Ti ostatní mají povinnost zabránit jim v tom, aby se jejich patologické osobnosti mohly realizovat. Ale stále na to nejsme dost zralí a zkušení. Stále se necháváme balamutit sliby, uplácet výhodami, mást polopravdami. Stále znovu a znovu vytváříme podmínky pro to, aby se objevovali noví hrdinové, zbabělci a zrádci. A jako společnost a stát si dost koledujeme.
 
Já na začátku roku 2019 vzpomínám na mého dědu, na jeho kamarády, patřící mezi 1500 nešťastníků z dlouhého dne a noci, kteří před očima těch silnějších či šťastnějších, kteří jim ani nemohli pomoci, pokud nechtěli být zastřeleni, padali na zem, kde umrzli. Budu myslet i na těch 6 milionů příslušníků prastarého národa, které na smrt poslalo pár desítek lidí v oné vile a Vůdce, který měl plná ústa řečí o vyvoleném árijském národě, ačkoli byl vším, jen ne Árijcem. Vůdce, který se k moci dostal v celkem demokratických volbách. Vůdce, kterému se kombinací lží, bludů o nadřazené rase, snížením nezaměstnanosti, sliby lepšího života a definováním nepřítele podařilo tento vzdělaný, kulturní a pracovitý národ stáhnout do propasti. A to ani nebyl Němcem…
 
Jako právníci jsme vedeni k tomu, abychom rozeznali příčinu a následek, zjistili mezi nimi kauzální nexus a vyvodili své závěry. Jsem rád, že z množiny všech příčin vedoucích k právně relevantnímu následku používáme jen ty v čase zpravidla poslední, určující, bez nichž by se následek nestal nebo by se nestal zjištěným způsobem. Kdyby tomu tak nebylo, musel bych si připustit, že za mou existenci může i Reinhard Heidrich, který mého dědu propustil z koncentračního tábora dříve, než se zase nějaký další pološílený vězeň v extrémních mrazech zimy 1941 – 1942 schoval do sklepa na brambory. A to je věru představa děsivá. Na druhou stranu, nebýt úsilí prezidenta Emila Háchy, k propuštění studentů by nedošlo. A to je pro mne představa podstatně milejší. Navíc mám pocit, jako kdybych ho trochu znal. On Jihočech, já napůl, on soudce, já taky, on prezident, já viceprezident… . Dělám si legraci, ale stejně mě zarazilo, že jsem se narodil na den přesně sto let po něm…
 
Proč to všechno píšu? Přál bych sobě i ctěnému čtenáři, abychom si nejen na začátku roku 2019, ale při každém svém rozhodování uvědomili, že jsme součástí řetězce příčin a následků, že je často jen na nás, jak se bude někomu neznámému za půl století žít, že jsme to my, kteří ovládají výhybky na nádraží života těch, kteří o to vesměs moc nestojí. Tak ať jsme si toho vždycky vědomi, ať jsme hrdiny, třebaže se leckomu v ten okamžik můžeme zdát zbabělci, a ať jsme věrní státu, svému stavu, povolání a hlavně sami sobě. Ne jejich zrádci.
 
Bez zdraví, štěstí, zdravého a funkčního sociálního ukotvení i síly a odvahy to ale nepůjde. Tak ať je na ně rok 2019 bohatý!
 
Petr Černý