Právě jsem usedl na svoji oblíbenou letní terasu, abych si užil poledního slunce, dobře poobědval a napsal slovo soudce. Od okolních stolů ke mně doléhají přátelské nebo lehce pracovní hovory hostů, žádná pře na dohled, ideální čas odlehčit pracovní části své duše.
 
Jednoho zimního večera jsem vedl zajímavý hovor s počítačovými experty na téma možností elektronické analýzy rozhodovací činnosti soudů. Na všechny mé sebezapeklitější otázky, z mého pohledu až ze sci-fi světa, bylo jednoduše odpovězeno: „Ano, to bychom zvládli udělat, systém by to bez větších problémů dokázal.” Když jsme se s prohlubující se nocí dostali k možnostem realizace prodiskutovaného, dozvěděl jsem se, že realizace něčeho podobného byla před nějakým časem zavržena. Samozřejmě jsem se zeptal proč a dostalo se mi zajímavé odpovědi: „Protože si chceme zachovat možnost obalamutit soudce třeba iracionálními argumenty, abychom namísto 10 let dostali 7.” Na otázku, zda uvažovali o tom, že by mohla nastat i opačná situace, tedy že by i přes racionální argumenty dostali namísto 10 let 13, odpověděli: „Ne.”
 
Nu a teď k tomu, o čem chci napsat nejvíce. O svých dvou zkušenostech se soudy, ve kterých jsem vystupoval jako žalobce, tj. jakožto klient justice.
 
Příběh první „Spor o doplatek do trojnásobku”.
 
Nepodepsal jsem platovou dohodu.
 
Proč jsem tak učinil, jsem uvedl v ústavní stížnosti: „Stěžovateli je známo, že „dohodu o narovnání platů za léta 2012 až 2014 podepsali všichni soudci Nejvyššího soudu (NS). Právě verdikt NS o nesprávně vypočítaných soudcovských mzdách je prvotním podnětem ke kompromisní dohodě, jež má státu ušetřit až čtyři miliardy korun. Všichni soudci NS na dohodu podle čtvrtečního vyjádření mluvčího Petra Knötiga přistoupili při vědomí své společenské zodpovědnosti a v zájmu zachování důvěry veřejnosti v soudní moc.“ Stěžovatel zcela respektuje pohnutku, kterou byla naprostá většina soudců při podpisu předmětných „dohod o narovnání platů“ vedena. Touto dohodou došlo k zániku jejich nároku na doplacení dlužné výše mzdy, resp. platu. Stěžovatel pouze na tomto místě upozorňuje na to, že pokud by neexistoval nárok soudce na doplacení dlužné výše mzdy, resp. platu, nejednalo by se o dohodu, jež by „státu ušetřila až čtyři miliardy korun“, nýbrž o dohodu, kterou by došlo k vyplacení celé výše dlužné mzdy těchto soudců. Slova o hodnotách jako „společenská zodpovědnost a zájem na zachování důvěry veřejnosti v soudní moc“, by nebyla vůbec na místě, neboť soudci by se nevzdali vůbec ničeho. Stěžovatel však „dohodu o narovnání platů“ nepodepsal. Jeho nárok na doplacení dlužné výše mzdy, resp. platu, tak nezanikl. Stěžovatel má jiný než většinový názor na uplatňování svého nároku. Má za to, že v rozhodném období odvedl pro stát kvalitní práci, za kterou má nárok na plat ve výši neponížené v důsledku neústavních kroků státu. Nad rámec uvedeného stěžovatel vnímal veřejná vyjádření tehdejší ministryně spravedlnosti Válkové. Například: „Válková věří, že apel čelných představitelů justice na to, aby soudci a státní zástupci na dohodu přistoupili, bude mít 80- nebo 90procentní úspěšnost. „Jistotu nemáte nikdy, nicméně po jednání, které probíhalo v pátek, zaznělo, že bude tak silný morální a etický apel, že ten, kdo bude dál žalovat, tak by ztratil tvář jak mezi svými kolegy, tak u veřejnosti“, řekla ministryně novinářům během pondělního jednání vlády.“ Nebo: „Válková věří, že apel čelních představitelů justice na to, aby soudci a státní zástupci na dohodu přistoupili, bude mít 80 nebo 90procentní úspěšnost. Z justice podle ní zaznělo, že ten, kdo dohodu nepodepíše, by ztratil tvář mezi svými kolegy i u veřejnosti.“ Nebo: „Ministryně spravedlnosti Helena Válková (ANO) je naopak přesvědčena, že dohoda je natolik silná, že kdyby na ni někdo nepřistoupil, ztratil by veškerý kredit. „Tím vyšle signál: Nám nejde vůbec o to, že jsme lépe placení a ještě chceme maximum nároků do budoucnosti. Jde nám jenom o to, abychom na tom vydělali co nejvíce,“ je ministryně přesvědčena. Očekává proto, že soudci stáhnou 80 až 90 procent žalob.“ Stěžovatel má za to, že soudce dokládá „společenskou zodpovědnost“ a zvyšuje či udržuje „důvěru veřejnosti v soudní moc“ kvalitně odvedenou prací a nikoli tím, že pod „hrozbou ztráty tváře“, ať už zazní od politika nebo přímo z justice, se vzdá svých nároků. Vzpomeňme ústavní zásadu zakotvenou v ustanovení čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle které nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod. “Hrozby ztrátou tváře” v souvislosti s pokračováním v soudním řízení tak nejsou vůbec namístě. Soudce nemůže být manipulovatelný. Jak stanoví zákon o soudech a soudcích v zájmu záruk nezávislosti a nestrannosti výkonu soudcovské funkce se soudce nesmí při výkonu své funkce nechat ovlivnit zájmy politických stran, veřejným míněním a sdělovacími prostředky. Stěžovatel má za to, že nepostupuje-li soudce v souladu s těmito pravidly při ochraně svých práv, stěží může vzbuzovat důvěru v to, že při ochraně práv jiných se zachová v obdobné situaci jinak. Ať je ten či onen veden tou či onou pohnutkou, nikdy nemůže dojít k tomu, že se jedna z těchto pohnutek stane důvodem pro zamítnutí nároku druhého.”
 
Ústavní stížnost jsem opřel o jednoduché argumenty, že „že v důsledku protiprávního činu zaměstnavatele stěžovatele, tj. státu, se přijetím neústavní právní úpravy navýšila jeho majetková podstata, a to na úkor neoprávněně zkráceného zaměstnance, tj. stěžovatele. Byl tedy navozen stav, který je v přímém rozporu s nyní již výslovně zakotveným základním pravidlem, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Ač se tohoto pravidla může u soudů dovolávat každý, tj. každý zaměstnanec bez ohledu na to, že zda je zaměstnancem soukromého zaměstnavatele nebo zaměstnancem státu, žalobci bylo toto právo upřeno.” a že „v demokratickém právním státě má povinnost k náhradě škody způsobené porušením zákonné povinnosti každý škůdce. Bez ohledu na to zda, je fyzickou osobou, právnickou osobou či státem. Demokratický právní stát nezná privilegovaných subjektů bez odpovědnosti za způsobenou škodu. V demokratickém právním státě platí zákon pro každého. Zaměstnavatel stěžovatele, tj. stát, zneužil své zákonodárné pravomoci k přijetí neústavní právní úpravy, aby neoprávněné ponížil plat stěžovatele. Porušil tak svoji povinnost nepřijímat neústavní právní předpisy. Pokud by jakýkoli jiný zaměstnavatel neoprávněně ponížil plat svého zaměstnance, byl by povinen tuto škodu odčinit. Musí tak tedy učinit i stát.”
 
Výsledek řízení o ústavní stížnosti: „Odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost”.
 
Příběh druhý „Spor s Českým statistickým úřadem o zveřejňování průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře”.
 
Český statistický úřad přestal od 1.1.2017 sledovat a zveřejňovat údaj o průměrné nominální měsíční mzdě fyzických osob v nepodnikatelské sféře, který je nezbytný pro výpočet platů soudců.
 
Jakožto člověk jednoduchých úvah, jsem měl za to, že pracuje-li zákon o platu s určitým údajem, který dlouhodobě sleduje a zveřejňuje jeden ze státních orgánů, nemůže tento státní orgán s takovou činnosti jednostranně přestat.
 
Podal jsem tedy specifickou žalobu ve správním soudnictvi, tj. žalobu proti nezákonnému zásahu. Žalobou jsem se domáhal, aby Českému statistickému úřadu bylo uloženo pokračovat ve sledování a zveřejňování průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře. Žaloba byla podána 28.2.2017. Ze zákona se jednalo o žalobu, o které je soud povinen rozhodnout v přednostním režimu. Například u Krajského soudu v Plzni je o takových žalobách rozhodováno do tří měsíců od jejich nápadu. Současně jsem jako osoby zúčastněné na řízení, tj. osoby, kterých se spor týká a které je soud povinen vyzvat, zda se nechtějí řízení účastnit, označil všechny osoby, jimž je plat vyplácen podle zákona o platu.
 
Městský soud v Praze nařídil jednání na počátek června 2017. Vzhledem k tomu, že přes opakované upozornění neoslovil žádnou z osob potenciálně zúčastněných na řízení, přihlásilo se do řízení, jakožto osoby zúčastněné na řízení, deset kolegů. Městský soud v Praze s ohledem na tuto skutečnost odvolal jednání a jedním usnesením, jímž všem deseti vzájemně sdělil adresy jejich bydliště, rozhodl, že nejsou osobami zúčastněnými na řízení, neboť v tomto typu řízení osoby zúčastněné na řízení nepřicházejí v úvahu.
 
Vzhledem k tomu, že Městský soud v Praze vycházel z právního názoru, který byl již před několika lety překonán obecně známou judikaturou Nejvyššího správního soudu, podala jedna z kolegyň proti usnesení Městského soudu v Praze kasační stížnost a zaplatila soudní poplatek 5000 Kč.
 
Poté, kdy Nejvyšší správní soud usnesení Městského soudu v Praze zrušil, Městský soud v Praze na Mikuláše 6.12.2017 žalobu bez jednání od stolu odmítl. A to hned ze tří důvodů. Že jsem osobou zjevně neoprávněnou k podání žaloby, že jsem ji podal předčasně a že jsem ji podal opožděně. O kolegyni se nijak nezmínil, o jejím nároku na náhradu nákladů řízení nerozhodl, žádnou z osob potenciálně zúčastněných na řízení neoslovil.
 
Vzhledem k tomu, že podle mého názoru bylo nezbytné i podle judikatury Nejvyššího správního soudu o věci rozhodnout věcně a nikoli procesně a to, aby byla žaloba současně předčasná a opožděná, je objektivně nemožné, podal jsem proti rozhodnutí Městského soudu v Praze kasační stížnost. Ta u Nejvyššího správního soudu napadla 21.12.2017. 
 
V mezidobí Česky statistický úřad veřejně prohlásil, že ve sledování a zveřejňování údaje bude pokračovat, a vláda vyhlásila nařízení o vymezení nepodnikatelské sféry pro účely stanovení platové základny. Soudní spor tak pozbyl svého smyslu, a proto jsem vzal kasační stížnost 1.7.2018 zpět. Jistou satisfakcí mi budiž přiznání nevratitelné části zaplaceného soudního poplatku pro pozdější chování žalovaného. Současně mě zřejmě čeká zápis do Guinessovy knihy rekordů za to, že jsem prvním místopředsedou krajského soudu pro úsek správního soudnictví, kterému se podařilo podat předčasně opožděnou žalobu, která se ho vůbec netýkala.
 
Rozhřešení.
 
Člověk asi nemůže změnit moc věcí. Pokud ale cítí, že by se něco změnit mělo, měl by se o to alespoň pokusit. I když to zabere spoustu času, stojí nějaké peníze a výsledek se třeba nakonec vůbec nedostaví. To, co jsem ale schopen ovlivnit, je kvalita mnou odváděné práce. Její výsledky vypovídají o soudci - člověku nejvíce. A tu bych měl odvádět tak, abych na ni mohl být pyšný, nemusel se za ní stydět já ani kdokoli jiný.
 
Soudnictví paradoxně nějak funguje a fungovalo v demokratických státech tak i státech totalitních. Změny k horšímu mohou být rychlé, ale i nenápadně plíživé. V Informaci o stavu lidských práv v Turecku jsem se dočetl, že v něm dochází k „odklonu od systému parlamentní demokracie kautoritativnímu prezidentskému systému bez nezbytných „checks and balances” a pokud jde o soudnictví: „Zdá se, že soudci a žalobci stále častěji sami aplikují cenzuru v souvislosti s vědomím, že rozhodnutí nepopulární u exekutivy se mohou negativně odrazit na jejich kariéře. V červnu 2017 byl např. odsouzen soudce „Mechanismu OSN pro mezinárodní trestní tribunály“ Aydın Sefa Akay k 7,5 letům vězení (kvůli vazbám na FETÖ). Od vyhlášení výjimečného stavu do konce roku 2017 bylo uvězněno také 570 právníků a více než 1400 je jich souzeno.”
 
Je nezbytné si uvědomit, že lpění na principech je v totalitním režimu hrdinstvím, v demokracii však musí být standardem.
 
Obědové posezení je u konce, slunce stále svítí a já odcházím s myšlenkou na odpověď na jednu z otázek, kterou jsem onoho zimního večera položil: „Zvládl by systém vystopovat rozhodnutí, kde principy dostaly na frak?”