Ne, nebude to „Slovo soudce“, které by připomínalo, že v březnu konečně končí kalendářní zima, je půlkulaté výročí smrti tyrana i jeho učedníka, 7. uplyne 168 let od narození TGM, následuje Mezinárodní den žen a 28. je Mezinárodní den učitelů. Že i seznam významných dnů připadajících na březen je vyjádřením toho, co svět posledních více než 100 let trápí, ale též naplňuje nadějí do budoucna.
Nebudu psát ani o Československé republice a jejím letošním výročí, protože by toho bylo mnoho a vesměs by to nebylo hezké čtení. Vybavím si totiž vždycky obraz českého stíhače působícího za II. světové války v RAF, jehož se jakýsi novinář při oslavách 50. výročí vylodění spojenců v Normandii ptal, jestli by do své anabáze s útěkem z okupovaného Československa a boji v Bitvě o Británii šel znovu. Důstojný starý pán v britské letecké uniformě řekl: „ Za vlast ano, ale za národ už ne.“
Tehdy jsem se jeho slovům divil. Vždyť jsme prokázali, že nejsme až tak špatní, když jsme byli schopni svrhnout totalitu bez jediného výstřelu. Liberální demokracie, právní stát, náprava starých křivd, skutečná ochrana přírody, právo každého svobodně se brát o své štěstí… To jsem myslel, že je teď už navěky. Byl jsem si jist, že si je nenechá tento národ vzít. Iluzi, že liberální demokracie je to nejlepší, co lidské bytosti ve správě věcí veřejných vymysleli a bude to už jen zvelebováno, jsem však nepodlehl jen já, tehdejší student právnické fakulty. Stejnou iluzi sdílel i Francis Fukuyama, když psal Konec historie. Teď už ale vím, že onen statečný letec měl před čtvrt stoletím pravdu.
Neumíme si vážit toho, co náš civilizační prostor z trosek světových válek vybudoval. Najednou je nám zatěžko diskuse, ochotně se atomizujeme na „bubliny“ osob se shodnými názory. Mluvíme sice na sebe, posloucháme se však pouze potud, pokud druhý souhlasí. Nerozumíme si a ani nechceme rozumět, jelikož diskuse je disciplínou náročnou. Vyžaduje si totiž argumenty a přemýšlení. Jejím výsledkem zpravidla bývá kompromis nebo posunutí problému do vyšší úrovně poznání. V každém případě je to však potvrzení toho, že jsem se mýlil, a to je nepříjemné. Nejsme si sami sebou jistí, ale odmítáme to byť i jen naznačit. V naší „bublině“ je to příjemnější, diskusi nepotřebujeme, máme dojem, že shodné názory ostatních ty naše legitimizují a o to silněji je vykřikujeme… Napadá mě paralela s Babylónskou věží.
Lidstvo se chová podobně jako její stavitelé. Všichni se předhánějí v tom, kdo postaví vyšší mrakodrap, zastřeší větší prostor, postaví mohutnější přehradu. Relativita, na které je svět založen, se uplatňuje jen tam, kde se dá něco změřit či zvážit. Ale v nemateriální rovině bylo nějak ztraceno základní měřítko, s kterým se vše může porovnávat. A tím je pravda. Mám pocit, že ve svobodném světě prakticky neexistuje nic, k čemu by se lidé ve své většině jako k vyššímu ideálu vztahovali. O čem by věděli, že je správné. S čím by mohli porovnávat své počínání nebo to zkrátka jen chtěli bránit pro sebe a své potomky. Mravní principy a svoboda dělat všechno to, co neškodí druhým. Kvůli tomu se bojovalo. Ale co je to nyní? Právo užít si? To asi nebude tou pravou univerzální hodnotou, jakkoli je univerzálně vzývané. Pravda přestala být cílem snažení, stává se pouhým označením bez faktického obsahu. Je v záplavě všelijakých sdělení neuchopitelná, snadno zaměnitelná za sdělení jiné. Pravda nevítězí. Vítězí její relativizace. Je to ale ještě svobodný svět?
Měla by se s touto nově nastalou situací justice vyrovnávat? Jistě. Ale je toho schopna? A my s ní? Snažíme se hledat pravdu, ale co když o ni nikdo nebude stát? Nebo ji nebude akceptovat? Rigidita, tradice a konzervatismus justice v této době není výhodou. Justice totiž přestává být ve stále se zrychlujícím běhu života, technických inovací, experimentů (a to i sociálních), pevným kamenem v tekutých píscích skutečnosti, protože zoufale nemoderně petrifikuje dávno minulé děje. Respekt k rozhodnutím soudů upadá a bude upadat tím více, čím více bude slábnout donucovací funkce státu. Tedy entity, která je vyjádřením společenské smlouvy obyvatel tohoto teritoriálně vymezeného prostoru. A tato funkce slábnout bude, o tom není žádných pochyb. Navzájem oddělené, ostře ohraničené a o své „pravdě“ přesvědčené „sociální bubliny“ přece žádnou smlouvu nejsou schopny uzavřít. Jako na té Babylónské věži si nerozumějí.
Soudci této země jsou vedeni k naplňování ideje demokratického právního státu s respektem k lidským právům. Ten však může být soudní mocí bráněn jen tehdy, bude-li takto nastaven v základním dokumentu státu a hlavně tehdy, bude-li respektován. Tento státní étos je však v současnosti opouštěn, protože se mnohým nezdá praktický. Pýcha a pocit vlastní neomylnosti kombinovaný s touhou po moci tak není přítomen jen ve většině z těch „sociálních bublin“, jež jsou často dány seznamem „přátel“ na facebooku, nýbrž také v „bublině“ tvořené formálně ustavenou elitou ve státě. Pak ovšem nemůže být divu, že se přerušuje vztah mnohých obyvatel ke své republice, k tomu, na čem je založena. Reprezentuje ji totiž vládnoucí elita, která svou činnost nepoměřuje žádnou univerzální hodnotou, nýbrž pouze náladou voličů. Tu marketingovými postupy analyzuje, aby ji jinými marketingovými postupy usměrňovala. Ve skutečnosti však voliči pohrdá, jinak by z nich nedělala kupující drogistického zboží, kteří se rozhodují podle obalu a nikoli účinnosti, v čem budou prát.
Co úloha justice nyní a v budoucnosti? Ze střednědobého hlediska je nesmírně důležitá, protože se může stát, že během krátké chvíle může být jedinou brzdou bránící rozpadu nastaveného modelu našeho státu, která může tento imaginární vůz udržet na silnici do té doby, než třeba opět vyjde Slunce a mraky se rozplynou. Potíž je však v tom, že je brzdou slabou a zranitelnou, protože nemá samostatný brzdový okruh. Je však jisté, že tato brzda nepomůže, pokud nebude vůz vybaven dalšími bezpečnostními systémy (nebo tyto přestanou fungovat).
Těmi jsou zejména Senát a Ústavní soud. Jsou to však také média sdílející stejné hodnoty jako ty, které jsou shrnuty do preambule Ústavy, média, která popisují a kontrolují další systémy vozidla, média, která se snaží svítit na cestu a udržet čelní sklo čisté. Jsou jimi však i lidé, kteří se angažují ve spolcích a obecně prospěšných společnostech, občané, kteří se neuzavírají ve svých bytech a nepíší nenávistné komentáře, ale jdou na trh se svými postoji a názory a snaží se podle svého nejlepšího přesvědčení něco pozitivně změnit. Ještě stále je jich dost. Mohu s nimi leckdy nesouhlasit, ale musí mít možnost své postoje sdělit. Jinak bych nemohl časem zjistit, kdo z nás měl pravdu.  
Domnívám se, že při vědomí úlohy každé z těchto oblastí veřejného života by bylo žádoucí navázat s nimi bližší spolupráci, protože to, co bylo řečeno o „sociálních bublinách“, do jisté míry platí i o nás, soudcích. 
Buďme sebevědomí, buďme v zásadním neoblomní, braňme právo mluvit a současně i naslouchat, užívejme kritického myšlení, dbejme o žádoucí dopad našeho počínání, to vše při zachování naší nezávislosti od politických procesů. Vystupme však z naší bubliny moci a přesvědčení mnohých o institucionální i mentální nadřazenosti, nabídněme svou ruku subjektům občanské společnosti, jejímž představitelem sui generis je i Soudcovská unie. Jsme spolek, který je od jiných odlišný jen tím, že sdružuje ústavní činitele. A nechme se inspirovat, poučit a navzájem se podpořme s těmi, kteří mají ambice pomáhat k nastolení žádoucích poměrů u adresátů soudcovské moci. Jde o odborné společnosti působící v oblastech, z nichž čerpáme znalecké posudky nutné pro naše rozhodování. Jde o spolky a obecně prospěšné společnosti zabývající se pomocí obětem trestné činnosti, či třeba ty, které se snaží pomáhat právě propuštěným z vězení nebo dětského domova. Ano, mějme i korektní vztahy s médii, ovšem ne za každou cenu. Musí být na principu vzájemnosti.  
Jako soudci bychom si měli neustále připomínat svou odpovědnost ke společnosti. Naše nezávislost je nezbytnou podmínkou řádného fungování justice, ale nesmí být překážkou pro reflexi dopadů našich rozhodnutí. Je to nezbytné. Postfaktický svět, ve kterém žijeme, působí na všechny, tedy i na nás, jako LSD. Vytváří halucinace, modifikuje skutečnost, činí ji tu barevnější, tu zábavnější, ale v zásadě vždy jednodušší. Řidič našeho vozu je nemocný, jeho tělo podléhá stále větší entropii. Kdo je takto disponovaný, nedbá na jeho technický stav, nejede rychlostí adekvátní stavu a povaze vozovky a myslí si o sobě, že je Ayrton Senna (když ještě žil). Ale dálnice do budoucnosti se během pár let změnila na klikatou okresku v horách…
Měli bychom si přát, ať moudrost a pokora zvítězí nad hloupostí a zpupností, ale spíš to dopadne jako s tou láskou a nenávistí (jako zatím vždy). Přesto by nám to ale nemělo bránit ve zvýraznění data 11. března v kalendáři. Naděje umírá naposled. Je to totiž Evropský den mozku.
 
Hezký březen roku 18!