Slovo soudce, které čtete v lednovém čísle (nepřeskočíte-li raději hned na další stranu) píši v čase předvánočním. V době trochu hektické, v důsledku někdy až marných snah dokončit co možná nejvíce úkolů a restů z končícího roku, ale i v době občasných úvah o roce přicházejícím. Soudcovská unie má za sebou rok volební, do dalších tří let vstupuje se stejnou prezidentkou, avšak novými viceprezidenty, členy výboru i podstatně obměněnou radou. 
 
Na úvahy o minulosti zřejmě nebude již příliš času ani prostoru, neboť prakticky ihned přicházejí nové problémy, otázky a výzvy, na které bude třeba v rámci justice reagovat. V tomto příspěvku, slibuji, že tentokrát nepříliš  dlouhém, bych chtěl poukázat na některé z nich.
 
Aktuálně přináší rozpory v prvé řadě ministerská instrukce o přípravné službě a výběru soudců, zavádějící značné změny do praxe fungující u jednotlivých krajských soudů, ale i v celé justici, po řadu let. Na nutnost sjednocení pravidel pro výběr soudců upozorňuje Soudcovská unie dlouhodobě. Dovolím si ponechat stranou úvahy o způsobu, který byl pro tak zásadní otázku, jakou je výběr soudců a jejich odborná příprava, zvolen. Předpokládám totiž, že bude i nadále předmětem řady diskuzí. Pravidla a postupy instrukcí zavedené vzbuzují prozatím řadu emocí, kontroverzí a kritiky. Rozbor jednotlivých problematických částí zmíněné instrukce zcela přesahuje rozsah tohoto mého příspěvku a budeme se jimi jako unie zabývat patrně opakovaně a dlouhodobě.
 
Při úvahách o dalším směřování systému výběru a přípravy soudců se však nemohu zbavit dojmu jisté nepřipravenosti faktické stránky. Jednou věcí je sepsat pravidla, druhou jejich vlastní realizace. Instrukce sice již od ledna roku 2018 zavádí systém přípravy budoucích soudců v rámci justice i jejich nový způsob výběru, zatím ale není příliš jasné, jak po praktické stránce budou tyto změny realizovány. Kdo a podle jakých kritérií bude nové justiční čekatele či následně soudce vybírat, jak a kým vlastně budou školeni a jak bude jejich přípravná služba v rámci působení na soudech reálně probíhat. Zkušenosti máme z dosavadní přípravné služby justičních čekatelů, která však, zdá se, je instrukcí opuštěna. Zcela mimo zájem narychlo vydané instrukce je postavení asistentů, působících v rámci všech stupňů soudní soustavy, tedy početné skupiny, z níž řada asistentů již dnes splňuje veškeré zákonné předpoklady pro budoucí výkon soudcovské funkce. Jaké konkrétní plány má ministerstvo v tomto směru, lze bohužel zatím těžko odhadovat.
 
Další otázkou spojenou s fungováním soudnictví je ministerstvem představený věcný záměr nového procesního předpisu pro civilní soudní řízení, tedy nového občanského soudního řádu. Dle dosavadní prezentace věcného záměru se má jednat o velice ambiciózní projekt, kladoucí si za cíl přinést moderní úpravu civilního procesu a nahradit údajně zastaralý kodex z roku 1963. Zvolena byla opět cesta inspirace právními řády jiných zemí, jak už začíná být u nás zvykem. Tentokrát byl vzorem procesní civilní kodex rakouský, se snahou převést tuto právní úpravu do české justiční praxe. Od věcného záměru nového občanského soudního řádu k jeho vlastní realizaci je ještě velmi dlouhá cesta, ale již nyní se při jeho čtení nemohu zbavit dojmu, že opět vítězí snaha zavádět a měnit pravidla nad úvahou o jejich skutečné funkčnosti a potřebnosti. Procesní předpis představuje základ soudního řízení, jeho stabilita a pokud možno "nepřekvapivost" je pro účastníky řízení klíčová. Současný občanský soudní řád prošel řadou zásadních změn a novelizací, takže s trochou nadsázky se zákonu z roku 1963 podobá již jen číslem a jménem. Rozhodně se tak nejedná o zastaralý předpis, podle kterého by se, lidově řečeno nedalo soudit. Množství v minulosti problematických či sporných otázek je navíc již judikaturou vyšších soudů dávno vyřešeno. Z pozice soudce okresního soudu skutečně nemám dojem, že by to byl právě procesní předpis a jím stanovená pravidla, která by měla bránit rychlému či efektivnímu projednání a rozhodnutí sporu.
 
Věcný návrh nového občanského soudního řádu si klade za cíl modernizaci a zefektivnění soudního řízení, bohužel v něm ale nalezneme naopak snahy o návrat institutů, které byly již v minulosti pro svoji naprostou nefunkčnost opuštěny. V této souvislosti mě ihned napadá myšlenka dovolání jakožto řádného opravného prostředku a s tím spojený princip přípustnosti dovolání založeného na rozhodnutí odvolacího soudu, s promítnutím obdobného modelu i pro rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolací řízení. Jako další lze zmínit úvahy o snížení hranice tzv. bagatelních sporů.
 
Na závěr již jen krátké povzdechnutí, že i v tomto roce budeme muset věnovat své úsilí diskuzím a jednáním ohledně platů. Tentokrát ve vztahu ke způsobu výpočtu platové základny. Používám toto zjednodušující označení s nadějí, že kolegové zabývající se problematikou platů a jejich výpočtů detailněji mě vezmou na milost. Otázky výpočtu platů soudců se pravidelně vrací stále zpět, až občas možná působíme navenek dojmem, že neřešíme v podstatě nic jiného, než platy. Jak na jedné straně vyznívá můj příspěvek ohledně předchozích nastíněných témat značně kriticky, v tomto směru jsem nadále (možná naivním) optimistou, předpokládajícím, že technická stránka výpočtu platů nalezne své rozumné a schůdné řešení i za stávající právní úpravy a nastavených pravidel.
 
Těm, kteří vydrželi číst až do konce (nebo rovnou přeskočili na závěrečný nejkratší odstavec), přeji do dalšího roku pevné zdraví, pozitivní naladění a samé úspěchy. Zklamání a neúspěchů ať je co nejméně. Anebo pokud možno raději žádné.