O volbách našich i o těch celostátních. A samozřejmě i o tom, jaké souvislosti výsledky obou voleb přinášejí.
 
Letošní volby prezidenta Soudcovské unie byly napjatější a emotivnější než kdykoliv předtím. Dokonce si myslím, že nebylo nezbytně nutné, aby byl předvolební boj tak razantní. Tím spíše, že oba kandidáti vystupovali vůči sobě s dostatečnou mírou tolerance a úcty a do volebního boje spíš vstoupili jejich podporovatelé. Přestože jsme si zachovali potřebnou míru vkusu, je škoda, že jsme se nevyhnuli osobním útokům. To nikdo z kandidátů neměl zapotřebí. Cenné na tom všem je, že se po vyhlášení výsledků atmosféra zklidnila, oba kandidáti si dokázali popřát a poděkovat. Roman Fiala nesl druhé místo ve volbách s noblesou a grácií. Píšu o druhém místu, nikoliv o prohře, protože i tento výsledek je pro Romana Fialu svým způsobem vítězný.
 
Zajímavé je, že oproti celostátním volbám v těch našich zvítězila tradice. Jako vždy v naší historii prezidentka obhájila svůj mandát a bude pokračovat i ve druhém volebním období. Poprvé jsme zaznamenali situaci, kdy se tak stát nemuselo.  Možná je dobře, že v dnešní rozkolísané době jsou jistoty, které se nemění. Možná to dobře není ze stejných důvodů. To ukáží příští měsíce.
 
V těch celostátních volbách jde o moc. A podle toho to taky vypadalo před volbami a vypadá to tak i po volbách. Předvolební debaty, jinými slovy též hádky v přímém přenosu, stejně jako samotné volební programy, které nikdo nebyl schopen představit, protože na to pro malichernosti neměl čas, ukázaly, že justice jako taková je na úplném okraji zájmu všech stran, které ve volbách uspěly.
 
Pokud jsem měl možnost do volebních programů nahlédnout, žádná ze stran ucelenou koncepci dalšího směřování justice nemá. A protože na rozdíl od našich voleb tradice nezvítězila, bude muset Soudcovská unie znovu a od začátku vysvětlovat všem, co je to princip dělby moci, jak důležitá je v dělbě moci ta soudní a jak je naivní si myslet, že se soudci dají hodnotit, známkovat podle dosud nejasných kritérií.
 
Když už jsme u představ zejména nových politických stran ohledně reformy justice, tak je dobré, že si tyto strany uvědomují nutnost smysluplné elektronizace a vytvoření elektronického spisu či zřízení Nejvyšší rady soudnictví. Na druhou stranu představa osobní karty soudce jak ji prezentuje Pirátská strana je výrazem naprostého nepochopení a neznalosti soudní práce jako takové. Byl bych vděčen za vysvětlení, jak míní Pirátská strana rozlišovat složité věci od jednoduchých, jak dokáže posoudit, zda je rozhodnutí odvolacího soudu objektivně správné, jak míní hodnotit předvídatelnost rozhodnutí a podobně. Pokud si myslí, že lze nějakým způsobem soudní rozhodnutí a osobnost každého soudce přeprogramovat do jedniček a nul, pak všem co mají zájem a chuť kariérně povýšit mohu doporučit soudit pouze rozvody a banalitní hromadné žaloby. Poté postačí se na účastníky se jen usmívat, aby bylo 100% za chování k účastníkům a kariérní postup je zajištěn. A ti, kteří budou mít specializaci na ochranu osobnosti či pracovní právo v justici bezpochyby brzy skončí. Protože účastníci budou s jejich prací pochopitelně nespokojeni. A to nejméně z 50%.
 
Je třeba také připomenout, že na okresních soudech nesoudí hloupější a méně vzdělaní soudci. Na okresních soudech se soudí v první linii a odvádí se ta nejtěžší práce. Mluví-li tedy někdo o hodnocení soudců, měl by hovořit i o tom, jak míní zajistit, aby zejména okresní soudci nevyhořeli pod neustálým tlakem, pod kterým pracují, aby nebyli zahlceni spoustou formálních úkonů, kterými nenalézají právo, ale suplují práci ostatního soudního personálu, a aby nebyli nuceni strojově rozhodovat o formálních žalobách.
 
A protože vše souvisí se vším, tak se v krátké době ukáže, zda-li naše volba v Ostravě byla správná, a zda nové vedení unie bude schopno se vypořádat s tím, co je popsáno výše. Nám všem přeji, aby se naše volba ukázala správnou. A vzkaz paní prezidentce: Mnoho štěstí, Danielo.