Slovo soudce na leden
JUDr. Jaroslav Mádr, 1. viceprezident SU ČR
Vážené kolegyně, vážení kolegové,
webové unijní stránky jsou sice od samého počátku poznamenány nevysokou publikační či alespoň komunikační aktivitou členů, nicméně doposud přinášely vždy jednu jistotu – že se měsíc co měsíc setkáme s novým slovem prezidenta. Tato jistota však nyní bere za své, letos se budou v měsíčních úvodnících střídat jednotliví členové Republikové soudcovské rady. O nezáviděníhodný úkol učinit první krok a pokusit se navázat na dosavadní přívětivá, povzbuzující i inspirující slova Mira Jirsy jsem se přihlásil sám. Nejen abych to měl rychle za sebou, ale poněkud vypočítavě i proto, že se jedná o slovo novoroční. Lze se tak vracet k uplynulému roku, pokoušet se nahlížet do budoucnosti, vše je v tuto chvíli aktuální.
Rád bych této možnosti využil k odčinění určitého dluhu, který cítím od poloviny loňského roku. Je jím poznámka, kterou jsem si po odstoupení JUDr. Karla Čermáka z funkce ministra spravedlnosti připravoval pro unijní časopis či webové stránky tak dlouho, až se zdála být v návalu událostí dalších neaktuální.
Ačkoliv rozhodně nemohu říci, že bych souhlasil se všemi kroky bývalého ministra, přesto považuji jeho poměrně krátké působení za přelomové. Především proto, že jako prvý nejen chápal potřebu spolupráce ministra se soudci a státními zástupci při řízení justice, ale zřízením justičního grémia také učinil první krok k tomu, aby tato spolupráce dostala určitý řád. Justiční grémium, jehož členové jsou do jednoho jmenováni ministrem, jistě ani vzdáleně nepřipomíná Nejvyšší radu soudnictví, není ani jejím předstupněm, ale právě pouze tím, za co je prohlášeno ve svém statutu – tedy poradním orgánem ministra. V dosavadní mizérii se mi však zdá poznání JUDr. Čermáka, že je třeba, aby se ministr při správě soudnictví programově radil se soudci i jejich profesní organizací, natolik významným, že si by za ně podle mého zasloužil nejen poděkování, ale i pamětní desku při vstupu na ministerstvo spravedlnosti. Už proto, aby všichni další ministři měli toto poznání na paměti a dále je rozvíjeli.
Politická reprezentace se bojí Nejvyšší rady soudnictví jako čert kříže a úporně brání jejímu zřízení v jakékoliv podobě (naše soudnictví řízené výlučně mocí výkonnou zřejmě bude za chvíli v Evropě ojedinělým zjevem). Soudcovská unie proto v dohledné době zůstane stále jediným subjektem, který zastupuje zájmy soudců všech stupňů. Lze tedy očekávat, že i v nastávajícím roce bude prostor pro aktivity Unie více než široký. Ať již současný ministr naváže na práci ministra předchozího (a charakter práce Unie tak bude moci být více tvůrčí), ale i v případě, že se tak nestane a ministerstvo se bude snažit bez spolupráce se soudci prosadit opatření, které již nyní vyvolávají pochybnosti, jako rozšíření majetkové odpovědnosti nebo přezkušování soudců či opětovné zmražení platů (a Unii nezbude, než se vrátit k činnosti veskrze obranné). Jestliže se dál budou rozvíjet i dříve započaté aktivity, je zřejmé, že prostor pro smysluplnou realizaci bude moci najít skutečně každý, kdo o to bude mít zájem. Má-li však někdo stále pocit, že Unie je málo aktivní, pak mohu jen doporučit, ať někde v koutě nehudruje a sám přiloží ruku k dílu. Prostor má každý takový, jaký si ho vytvoří.
Abych však pro samé nepříliš optimistické vyhlídky či rozhořčení nad jalovou lamentací některých kolegů neskončil příliš pesimisticky - přeji vám všem, ať se vám daří v osobním i profesním životě jak nejlépe to bude možné, ať se nenecháte otrávit. Ať nám novoroční úsměv vydrží co možná nejdéle.