Slovo soudce na únor. Nad hmotnými statky...
Mgr. Jana Jurečková, členka Republikové soudcovské rady SU ČR
Měsíc únor nás, vážení a milí kolegové, zdraví vzdáleným, již však slyšitelným zvoněním jara a blízkým, hmatatelným zvoněním zvýšených platů.
Zvýšením?! Nu, zda-li! Namítnou jistě ti z vás, kteří si nenechají nic namluvit a ihned po hlasování a uveřejnění usedli s kalkulačkou, tužkou a ozbrojeni vrozenou, povoláním zbytnělou nedůvěrou, přepočítali kolik stojí ten mediální humbuk.
Vy skeptici, již víte a nezbývá než pokazit radost i vám, optimistům: nazvat platovou úpravu razantním zvýšením je přehnané, ba nemístné a předchozích čtrnáct zákonem přiznaných platů v roční sumě sotva převyšující.
A kolegové, kteří přemýšlejí a k tomu i dobře počítají, odhalili, že zodpovědní činitelé, kterým nechci podsouvat zlý úmysl, nás na platech nepěkně zkrátili.
Snad ne všichni, ale jistě mnozí z nás se pohoršují: naše reálné mzdy klesají. Dříve, to jistě šlo o nemalý peníz, ale dnes - podívejte se, berou asistentky ředitele a skladníci v Delvitě to, co my.
Stoici jako já, když převzali platové opatření, zjistili si nejprve, kolik spolkne stát na všechny ty odvody, platby a zálohy, které vydává za nezbytné a s povzdechem: ,,Bůh dal, Bůh vzal“, se smířili s tím, že okruh věcí, které si snad můžeme koupit, ale nemůžeme si je dovolit, se neustále rozšiřuje. Ale stejně jako času i peněz nám bude stačit vždycky jen tolik, kolik budeme právě mít.
Jak se však smířit s tím, že jednoho i druhého se naprosto nedostává lidem v jihovýchodní Asii, kterým neúprosná přírodní síla v okamžiku zničila minulost a nenávratně poznamenala budoucnost. Věřím, že pro většinu z nás je takové pomyšlení nesnesitelné, nemůžeme zůstat lhostejnými ke všemu utrpení, které nám media zprostředkovávají. Věřím, že většina z nás neváhala a z platů tak pohoršlivě nízkých, neprávem okleštěných a nezákonně spočtených přispěla těm, kterým chybí i voda k pití, kteří netuší, kde jsou jejich nejbližší, jen aby je mohli pohřbít, kteří sotva naleznou byť třísky a suť svých domovů.
Proč soudcovská unie, tak rychlá a jednotná při formulaci našich požadavků, nevyzvala své členy k dobročinné sbírce? Či lépe sama ji nezorganizovala a nevyužila možnost zalíbit se veřejnosti?
Snad, že příspěvek, k němuž jsme nuceni vědomím, že se od nás očekává je sotva projevem skutečného soucítění. Co jiného než dobročinnost by mělo být věcí výsostně soukromou? Soudci nejsou, a v zájmu této společnosti nesmějí, být armádou nádeníků, kteří na povel vyřizují věci namísto nalézání práva a spravedlnosti a na stejný povel odešlou částku určenou na dobré skutky.
Znám své kolegy, znám je velmi dobře i s jejich chybami, neboť se jich sama často dopouštím. Vím bezpečně, že nejsme vyprahlí a bezcitní, že svou práci děláme za peníze, ale ne pro prachy, že nejsme lhostejní k velkému utrpení ve vzdálené zemi, stejně jako k sebemenší křivdě, která se dostane na náš stůl.
Skutečný soucit nežádá gesta. Unie udělala správně, pokud ponechala každému ze svých členů, koho a kde pokládá za nejvíc potřebného a jakou částkou chce přispět, aby nezvratné bylo přeci odvráceno. K tomu není zapotřebí svědků žádných jiných, než našeho svědomí.
Jsem o tom pevně přesvědčena.
Jana Jurečková