Slovo soudce na duben
Mgr. Jiří Rajm, člen Republikové soudcovské rady SU ČR
Milé kolegyně, milí kolegové,
pomalu nám začíná podle mě nejkrásnější roční období a i když to tak ještě před nedávnem nevypadalo, i letos sluníčko konečně převzalo vládu nad téměř nekonečnou zimou, provázenou vydatnými příděly sněhu. Na jaro obvyklé zvyšování teploty přírody je však v tomto roce doprovázeno i zvyšováním teploty, ba přímo hicováním, v soudcovském stavu, zvláště pak v jeho mládím se zelenajícím předstupni, v řadách našich justičních čekatelů. Před několika týdny se rozhořel pro mnohé justiční čekatele existenční spor ohledně jejich jmenování do funkcí soudců. Pan prezident odmítl jmenovat 32 našich budoucích kolegů, kteří se řadu let poctivě připravovali na výkon funkce soudce, a to s poukazem na jejich nízký věk, který pan prezident automaticky spojuje s malými životními zkušenostmi. Není pochyb, že soudce by měl být osobou vyzrálou, po odborné i lidské stránce připravenou naplňovat toto náročné poslání. Domnívám se však, že cesta, kterou prezident zvolil, není tou, která nás může přivést k bezvadně fungující justici. Spíše svědčí o neseznámení se se skutečnými potřebami justice. Pan prezident volá po kvalitě, ale neuvědomuje si, že tou kvalitou jsou právě mladí justiční čekatelé, kteří jsou nezatíženi zkušeností z minulého režimu, po mnohaletém studiu obdařeni odbornými i jazykovými znalostmi, které jsou u mnohých z nich upevněny studijními pobyty v zahraničí.
Může se snad člověk, který je dostatečně obeznámen s chodem justice, domnívat, že by takto erudovaní mladí justiční čekatelé své další životní zkušenosti nabyli tím, že stráví v průměru dva roky mimo justici, případně budou vykonávat víceméně administrativní úkony v justici samotné? Myslím, že tomu tak není. Prezidentem zvolený postup, pokud přehlédneme jeho „neférovost“ k čekatelům samotným, nelze nazvat jinak než plýtváním. Plýtváním lidským potenciálem, ale i plýtváním finančním. Ministerstvem spravedlnosti navržení a prezidentem odmítnutí justiční čekatelé jsou totiž ti, které si soudci sami vychovali, kteří se několik let v justici pohybovali, podrobně se seznámili s náplní činnosti soudce a u nichž lze po jejich jmenování předpokládat „rychlý nástup“ vyřizování jím přidělených věcí. To vše za situace, kdy soudy nejsou obsazeny a není výjimkou, že jeden soudce řeší současně několik set rozpracovaných věcí.
Nezpochybňuji právo prezidenta republiky určit, koho z navržených kandidátů na funkci soudce jmenovat bude a koho nikoli, nicméně tento výběr by měl být prováděn krajně individuálně a nikoli podle jediného a navíc zjevně zákonem nepodloženého (na dané justiční čekatele se nevztahuje novela zákona o soudech a soudcích určující věk soudce 30 let) kritéria. Nelze než doufat, že nám naši mladí kolegové zachovají přízeň, překonají pro ně nelehkou situaci a justici (za předpokladu vytvoření podmínek pro prodloužení jejich pracovních smluv novou zákonnou úpravou navrženou ministerstvem spravedlnosti a v neposlední řadě i za předpokladu pro ně příznivějšího finančního ohodnocení) neopustí.
Zdálo by se, že na vzniklé situaci nelze najít nic pozitivního. Již moje babička mi však říkala, ať na všem špatném se snažím něco dobrého přeci jen najít. Myslím, že to dobré lze v daném případě spatřovat v reakci Soudcovské unie na vzniklou situaci. Nebo se snad domníváte, že by dané téma bylo takto mohutně veřejně prezentováno, pokud by této reakce nebylo? Spíše lze usuzovat, že by se veřejnost o vzniklém problému ani nedozvěděla. A my bychom se naopak nedozvěděli pro nás v převážné většině pozitivní reakce veřejnosti (zvláště odborné). Na druhou stranu mě některé reakce skutečně pobavily. Za zvlášť „povedený a inspirující“ považuji článek v deníku Právo ze dne 21. 3. 2005 „Čekání na soudce“. Autor článku zde doslova píše: „Soudní čekatel. Umíte si představit termín prezidentský čekatel, ministerský čekatel, poslanecký či senátorský čekatel? Ale to byste měli. Podle některých soudních čekatelů přece po splnění čekací lhůty má čekající právo na ústavní funkci…“. Myslím, že daný článek je opravdu přínosný. Možná, pokud by čekatelé na další ústavní funkce byli vybíráni obdobně, jako tomu je u čekatelů justičních, bychom se dočkali kvalitnějších a stabilnějších zákonů a snad bychom ani nemuseli být svědky nejrůznějších politických kauz, které nás dennodenně obklopují.
S přáním krásného jara
Váš Jiří Rajm