Mgr. Daniela Zemanová, prezidentka Soudcovské unie ČR
Vážené kolegyně, vážení kolegové,
stalo se tradicí, že prezident SU před říjnovým Shromážděním hodnotí uplynulý rok, pokusím se o to tedy i já.
Při letošním bilancování nelze nezmínit, že si připomínáme výročí 25 let od založení Soudcovské unie. V roce 1990, kdy k tomu došlo, to byl jasný projev potřeby existence nepolitické profesní organizace. I po 25 letech můžeme potvrdit, že tato potřeba stále trvá. Soudcovská unie osvědčila, že dokáže formulovat a prosazovat velká témata, a zároveň napomáhat řešení drobných „provozních“ problémů soudců v České republice. Za tímto konstatováním přirozeně stojí velké úsilí a podpora členů Soudcovské unie. Jen díky nim, a nyní i Vám, současným členům, si Soudcovská unie vydobyla pozici respektovaného a důvěryhodného partnera doma i v zahraničí. Není to samozřejmostí. V bývalých totalitních státech je pevná a jednotná organizace soudců spíše výjimkou. Je důležité si to uvědomit, zejména v současné době poznamenané únavou, skepsí a zpochybňováním hodnot si dopřát pocit oprávněné hrdosti a uspokojení. Vtipná ironie a kritičnost vůči úspěchu se sice zdá být naší národní tradicí, ale je zdravé ji občas potlačit. Dovoluji si tedy prohlásit, že je mi ctí v tuto chvíli Soudcovskou unii reprezentovat a těším se, že si na Shromáždění připomeneme více z její úctyhodné historie.
Nyní tedy k událostem předešlého roku. Pokud bych chtěla projít rok chronologicky, musím začít přímo na loňském Shromáždění.
V jeho průběhu došlo k rozvinutí konfliktu mezi SU a MSp kvůli míře a způsobu hodnocení činnosti soudce ministryní spravedlnosti (MSp hlasitě kritizovalo v mediálně sledované věci postup soudce při změně ústavní formy ochranného léčení na ambulantní). Tato událost příznačně ukázala rozdílné pohledy obou institucí na postavení soudní moci a soudců vůči moci výkonné. Jednalo se o veřejnou kritiku rozhodovací činnosti soudce ze strany Ministerstva spravedlnosti, které, nejenže se nám ho nikdy nepodařilo přesvědčit o tom, že jde o nepřípustné zasahování do nezávislosti soudního rozhodnutí, ale setrvalo na svém přesvědčení, že postavení ústředního orgánu státní správy soudů mu dává povinnost i odpovědnost takto postupovat (jen pro úplnost lze konstatovat, že v řízeních o stížnosti pro porušení zákona i v kárném řízení byla prokázána též faktická nedůvodnost tvrzení MSp).
Při tomto incidentu se velmi jasně projevil postoj zástupců moci výkonné vůči moci soudní v České republice. Tento postoj určuje v současnosti (a kdykoliv v budoucnosti) meze spolupráce Ministerstva spravedlnosti se zástupci soudní moci. Pro tyto meze zůstává většina výstupů našich jednání a závěrů bez výsledku.
Jsem přesvědčená o tom, že jediným východiskem je pro Soudcovskou unii setrvalá podpora vzniku orgánu, který by soudnictví reprezentoval jako legitimní zástupce soudní moci, odborně a dlouhodobě by sledoval chod soudů, na základě toho dokázal vyhodnotit potřeby i nedostatky, navrhnout řešení, jednat o nich uvnitř soudnictví a dohodnutá opatření (personální, organizační, atd.) prosadit. Neusilujeme o vznik jakéhosi nového ministerstva spravedlnosti, pouze jinak složeného a nazvaného, ale o existenci subjektu, který by převzal určitou část činností nyní svěřených MSp, jež nelze vykonávat bez dobré, dlouhodobé a vlastní znalosti soudního prostředí a zákonitostí jeho chodu. Zjistili jsme na základě vlastní zkušenosti, že sebelépe shromážděné poznatky systemizační komisí nemají praktické využití, pokud je ministerstvo soustavně, s přesvědčením a odbornou argumentací neprosazuje. Důležité připomínky a podněty předsedů soudů či Soudcovské unie jsou podávány s nejlepším vědomím a úmyslem, ale mohou se od sebe lišit. Výkonná a zákonodárná moc si může vybrat, co nejlépe vyhovuje jejich záměru a vydávat to (a ne zcela lživě) za názor soudní moci. V současném systému je nemožné zajistit vždy koordinaci a společné prosazování názorů a připomínek – dokud k tomu není nikdo povolán a určen, nastane to pouze nahodile. Tyto koordinační činnosti by měly být důležitou součástí činnosti orgánu typu Nejvyšší rady soudnictví.
Dalších příkladů existuje přirozeně mnoho. Chtěla jsem tím zdůraznit, že existuje mnoho praktických oblastí týkajících se činnosti soudů, které jsou dlouhodobě zanedbávané, není těžké je pojmenovat, a právě zde musíme začít při formulování náplně činnosti Nejvyšší rady soudnictví. Předpokládám, že nebude těžké definovat činnosti, které nejsou v rámci soudnictví vykonávány dobře nebo vůbec. To považuji pro budoucí období za důležitý úkol, kterým bychom se měli zabývat. Nejdříve poté, kdy si ujasníme potřebné okruhy činnosti, můžeme začít diskutovat o tom, kdo by měl v takovém orgánu působit, aby vymezené úkoly dokázal plnit. Opačný směr diskusí, tj. začínat jeho složením a následně si ujasňovat svěřené pravomoci, považuji za nesprávný, zavádějící a neplodný.
Přestože současné vedení Ministerstva spravedlnosti tuto myšlenku nepodporuje a přípravné práce zastavilo, zdá se, že se k ní naopak nyní přiklánějí předsedové krajských a vyšších soudů. Podporu novému modelu správy soudnictví vyjádřili na první společné poradě svolané předsedou Nejvyššího soudu. Je to důležitý signál o shodě a funkční komunikaci uvnitř justice. V tomto směru velmi oceňuji přínos nového předsedy Nejvyššího soudu - spolu se stabilní aktivní podporou nového modelu správy soudnictví ze strany předsedy Nejvyššího správního soudu vzniká zajímavý a silný tandem na samé špičce soudnictví, který se snaží o spolupráci s ostatními předsedy i Soudcovskou unií. Je to jeden z optimistických jevů současnosti.
V oblasti legislativy bylo navrženo několik důležitých novel (občanský zákoník, zákon o státním zastupitelství, exekuční řízení, insolvenční zákon atd.), naopak, některé legislativní práce byly pozastaveny (např. občanský soudní řád). Společným jmenovatelem všech těchto návrhů je velmi problematická spolupráce s jejich předkladatelem, tj. Ministerstvem spravedlnosti, které ani u zákonů majících zásadní vliv na chod soudů nerespektují postavení soudů jakožto oficiálních připomínkových míst, případně, pokud jim je návrh zákona zaslán k připomínkám, nedochází k jejich projednání a vypořádání. V této souvislosti nemohu neporovnat tento přístup se sousedním Německem, ve kterém ministr spravedlnosti a ministerstvo jako instituce zcela přirozeně uznává autoritu soudů, přistupuje k jejich představitelům s úctou a v tamních podmínkách je nemyslitelné, aby byla jakákoliv rozhodnutí týkající se činnosti soudů navržena bez konzultace s nimi. Toto je jednoduchá odpověď na často pokládanou otázku, proč model ministerské správy soudů může v podmínkách historicky založeného a nezpochybněného vzájemného respektu fungovat tam, ale nikoliv u nás.
Neopominutelnými událostmi tohoto roku byla jednání o platových otázkách. Řečeno a napsáno už bylo v tomto ohledu vše, takže se omezím na vyjádření pevného přesvědčení, že se jedná o definitivní uzavření těchto sporů. Soudci obstáli v tomto testu morálních kvalit, prokázali, že jsou skutečně elitami v tom nejlepším slova smyslu. Ještě jednou bych Vám chtěla poděkovat a vyjádřit úctu za Váš postoj a velkorysost. Tu jste projevili i při zasílání příspěvků určených Soudcovské unii a na charitativní projekt Člověka v tísni. Tyto akce ještě nebyly oficiálně ukončeny, ale ujišťuji Vás, že vrcholně naplnily zamýšlený účel a vybrané prostředky významně pomohou tam, kde je to třeba.
Je objektivní přiznat, že ne vše se podařilo podle našich představ. Nenastal žádný pokrok ve sjednocení a přijetí smysluplné úpravy o výběru soudců, o přípravné službě, ani v prosazování tzv. "odklonů" či ve zlepšení odměňování odborného aparátu. Jak jsem zmínila v úvodu, některé věci v podmínkách současného modelu správní soudnictví bez součinnosti s ministerstvem nelze prosadit. Z toho si vyvozuji, že je nutné činnost SU zaměřit na oblasti, kde můžeme cíle definované v našich Stanovách rozvíjet v rozhodující míře vlastní aktivitou a kde výsledky nebudou závislé převážně na jiných subjektech vně SU. Velký potenciál spatřuji v odborném rozvoji osobnosti soudce, v prohloubení a využití jeho schopností a znalostí. Zde nám nikdo žádné nepřekonatelné meze neklade. Systém komisí, který vyhovoval a plnil svoji roli v počátečních stadiích existence Unie, se časem vyčerpal, to však nelze chápat jako signál k ukončení odborných aktivit členů Soudcovské unie.
Ráda bych proto podpořila vznik odborných kolegií, která jsou ve Stanovách SU od minulého roku a předpokládají sdružování soudců podle jejich specializací. Motiv je jednoduchý a naléhavý: Každý soudce při své činnosti naráží na problémy související se špatně nastavenými legislativními nebo organizačními pravidly. V současné době tu není (a dlouho nebude) žádný subjekt, který by prováděl analýzu problematických úprav, případně, který by byl schopen navrhnout řešení, která by nám vyhovovala. Pokud tuto úlohu Ministerstvo spravedlnosti v minulosti plnilo alespoň z části, nyní to vzhledem k jeho trvalé odborné krizi a absenci spolupráce očekávat nemůžeme. Soudci zákony aplikují denně, znají nejlépe jejich slabiny. Nezpochybňuji názor, že nemáme být zároveň legislativci. Ale jsme jako profesní skupina nejlépe způsobilá identifikovat potřebu změn a navrhnout jejich vhodnou podobu. Konkrétní tvorba zákonů nechť je svěřena odborníkům na legislativu, ale nevyužít ideový potenciál soudců v této oblasti je bezdůvodné a neefektivní. Nejedná se jen o legislativní změny, některé věci lze vyřešit organizačně, jen musí být pojmenovány a dobře odůvodněny.
K těmto aktivitám nebudeme zvnějšku vyzýváni. Pokud si je však dokážeme přesvědčivě osvojit, nikdo nám nemůže bránit naše závěry v této oblasti formulovat, zveřejňovat a prosazovat. To by měl být úkol odborných kolegií. Přitom činnost v nich by členy SU neměla nadměrně zatěžovat nad rámec jejich pracovních povinností, týkala by se v podstatě rozvíjení jejich odbornosti. Ve výsledku by vedla k pozitivním účinkům i na jejich soudní agendu. Činnost sdružení rodinněprávních a opatrovnických soudců dokládá, že tento směr nevede do slepé uličky a aktivita věnovaná odborné činnosti není zbytečná. Pevně doufám, že se nám podaří odborná kolegia probudit k životu a stanou se zajímavým prostorem pro kvalitní odbornou diskusi.
Svůj příspěvek jsem začala vzpomenutím výročí 25 let od založení Soudcovské unie. V jeho závěru bych ráda znovu zdůraznila význam, který Soudcovská unie po celou dobu při formování a udržování nových pravidel demokratického justičního života měla. Udržela si dobré jméno navenek a soudržnost uvnitř. Obojí je nesmírně těžké, odpracováno stovkami hodin dobrovolné práce. Unie by nemohla existovat bez aktivních a silných jedinců, bez stovek členů, kteří ji bez nároku na cokoliv podporují. Každému z Vás touto cestou děkuji a moc bych si přála, abyste letošní výročí cítili jako svůj úspěch. Načerpejme v těchto slavnostních okamžicích energii, budeme ji potřebovat!
Ať se Vám vše daří, těším se na setkání na Shromáždění.