Již po měsíci provozu mohu konstatovat, že naše stránky se líbí. Nezaznamenal jsem zatím jediný negativní ohlas, až je mi to podezřelé. Jsme nyní ve fázi rozjezdu. „Start me up“, jak by zazpívali Rolling Stones. Na rozjezdu však velice mnoho záleží, neboť jak si naše stránky nastartujeme, takové je budeme mít.
Získal jsem téměř alergii na frázi, že „všechno je o komunikaci“. Nicméně komunikace je to, o čem jsem stále více přesvědčen, že nám chybělo a chybí. Stránky jsou právě od toho, aby komunikaci mezi soudci rozhýbaly. Za první měsíc se přihlásilo do intranetové části přibližně 200 soudců, přičemž asi 1/20 z nich se snažila zapojit do diskuse. Upřímně jim za to děkuji. Problém je v tom, že ohlasů a příspěvků je na můj vkus a očekávání stále málo. Zajímalo by mě, kolik soudců se na stránky dodnes ani nepodívalo, stále totiž ke svému překvapení či spíše zděšení zjišťuji, že existují kolegové, kteří snad dokonce nemají počítač (?!), případně neumějí komunikovat (opět jsme u toho slova) prostřednictvím elektronické pošty, brázdit po internetových vlnách.
Napište nám dobrovolně. Nebo vás mám vyprovokovat? Tak dobrá. Mlčení znamená souhlas. Zdá se tedy, že vše, co současné vedení Unie od svého zvolení učinilo, bylo zcela bez chyby, dokonce na hranici geniality. Neexistuje jediný problém. Všichni jsme zajedno. Jak si ale mám potom vysvětlit různé kuloárové, pokradmu vyslovené projevy nesouhlasu, fámy, reptání, například na téma spolupráce s podnikateli, mzdové politiky, demonstrativní výstupy z Unie... Pište tedy více a diskutujte, těším se na vaše reakce a myslím, že nejenom já.
Mám velkou radost z toho, jak se naše stránky rozšiřují, jak vypadají, a z toho, že někteří naši členové hájí čest soudcovského stavu, jak to jde. Ve svém volném čase, zadarmo, bez nároku na odměnu, a dokonce na vlídné slovo. A že jich není málo. Mám naopak velkou starost z toho, jak stále někteří kolegové hledají důvody pro to, aby se přesvědčili, že nemají zapotřebí, aby se o ně někdo „staral“. Mají své „soudcovské já“. Bohužel ohraničené tím, že vlastně nejsou schopni definovat, co to soudcovské „já“ má znamenat. Zdůrazňuji, „má“ znamenat, neboť, co vlastně má soudce znamenat? To je úvaha na sto, ale třeba i tisíc stránek. V poslední době jsem z našich řad nezaznamenal příliš takových úvah na téma postavení soudce ve společnosti.
Vzpomínám si, jak jsem vstupoval do Soudcovské unie. Přiznám se, že mi to dalo spoustu přemáhání. Vzpomínám, jak se mnou zmítaly úvahy na téma: „Jsem hrd a z duše se mi protiví po 40 letech totality (a dvaceti letech nahánění do různých Jisker, Pionýrů, SSM ROH) hledat jakoukoli angažovanost.“ Poté pochybnosti typu: „Vždyť oni (myšleno SU ČR) stejně nic nezmohou.“ Následovaly výhrady: „Ať neohrožují mé libido, jsem nezávislý, jedinečný, tak ať mi vlezou na záda, každý správný soudce musí být individualita a v podstatě má zakázáno se jakkoli sdružovat, aby správným soudcem zůstal!“
Nakonec zvítězil pocit, že je třeba ukázat vnitřní sílu soudcovského stavu, to, že jsou soudci schopni táhnout za jeden provaz, zvláště pokud mají být tou plnohodnotnou třetí státní mocí a pokud jejich vlastní ministerstvo a ministři v minulosti většinou spíše škodili. Tento pocit sounáležitosti a stavovské hrdosti u mě přetrvává dodnes, i když komunikace (opět jsme u tohoto „profláklého“ slova) s ministrem současným je na zcela jiné (lepší) úrovni, než tomu bylo dříve.
Vážené kolegyně a vážení kolegové,
přeji Vám všem pěkné Velikonoce. Jen tak mimochodem: Velikonocím by měl podle katolických zvyklostí předcházet půst trvající šest týdnů. Barva tohoto období stejně jako barva Adventu je fialová, úplně stejná jako barva, která lemuje naše taláry. Proč právě fialová? Protože je to barva rozjímání, sebereflexe, rozvážnosti, pokory (neplést prosím s ustrašeností – pokora je vlastnost silných) a rozhodnosti. Tedy přesně toho, co by mělo ctít každého soudce.
Mějte se krásně,