Přiznám se, že já jsem si to přál hodně. Nejsem nějaký zvlášť velký „eurooptimista“, ale od našeho vstupu si slibuji, že do naší republiky zavane čerstvý evropský vítr a ten vítr rozčeří i značně stojaté justiční vody. Ty vody jsou stojaté na můj vkus příliš a já už trochu ztrácím naději, že bychom je byli schopni rozčeřit my, čeští soudci. Spoléhám tedy na pomoc zvenčí. Nikoli snad na pomoc bratrskou, které se nám dostávalo více než 20 let, ale na pomoc přicházející ze zemí, v nichž není slovo demokracie prázdným pojmem.
Připadám si někdy už jako blázen, pokud téměř 15 let slýchám, hovořím, diskutuji o tom, že postavení české moci soudní je v evropském měřítku doslova trapné, že naše vazalství na moci výkonné je neúnosné. Vše je marné, nic se neděje. Od paní poslankyně (a předsedkyně ÚPV PS PČR – pokud by někdo nebyl milovníkem zkratek, tak se omlouvám) Parkanové jsem před 10 lety slyšel, že ona je za výkon spravedlnosti zodpovědná a musí tedy moc soudní kontrolovat, šlapat jí na krk a mít ji na uzdě. Žádné řeči o soudcovské samosprávě se tedy nevedou. Totéž jsem od ní uslyšel na podzim loňského roku v průběhu jedné rozhlasové debaty. Od exministra spravedlnosti, který se ze dne na den stal „tátou všech soudců“ v čele Ústavního soudu, jsem 10 let slýchal, že prostě „není politická vůle k prosazení jakýchkoli prvků soudcovské samosprávy“ (teď od něj slýchám úvahy o hrozbě „soudcovského státu“). A pořád se nic neděje, stále jsme na tom hůř než v Rumunsku a Albánii. A propos, kolega z Nejvyššího albánského soudu, když jsem mu před časem přednášel o tom, jak se buduje demokracie a posiluje soudcovská nezávislost, na mě v průběhu přednášky udeřil s typickým balkánským temperamentem a doslova mě okřikl: „Co nám to tady vyprávíte o nezávislosti, když vás jmenuje prezident a předsedy odvolává ministr?! To o nějaké soudcovské nezávislosti nemůže být ani řeč!“ Nelžu, to je doslovná citace. Musím přiznat, že jsem si připadal nesmírně trapně a příliš argumentů proti tomuto názoru jsem nenalezl. Ono to bylo v podstatě tím, že si myslím totéž.
Ale abych nebyl příliš demoralizující a skeptický. Vážení přátelé, myslím, že nastala skutečně obrovská chvíle a zároveň příležitost. Ta chvíle, ten okamžik. Čím jsem starší, tím se při výkonu své soudcovské profese častěji spoléhám na „selský rozum“. Ten mi zpravidla poradí vždy nejlépe a ten mi nyní říká: „Teď se už něco prostě stát musí, protože jsme se o mnoho více otevřeli Evropě a bude na nás více vidět. Vystoupili jsme ze stínu pod svícnem, pod kterým byla až příliš velká tma. Pokud na nás bude více vidět, tak bude vidět i to, že náš model dělby tří státních mocí, konkrétně to, že jsme stále jenom přítěžkem těch zbývajících dvou silnějších, je skutečně evropským unikátem. A pokud má být Evropa sjednocována, bude třeba se sjednotit i v tom, jaké jsou meze ústavní dělby státních mocí, za které již nelze v demokratické společnosti jít.“
Mistrovství světa v hokeji je v plném proudu. Všichni doufáme, že naši hoši budou zlatí a že o nás celý svět opět uslyší. Jen tak mimochodem, málokdo si uvědomuje, že ten náš národ, ať již je, jaký chce, má sportovního ducha. A to je dobře. Porovnáme-li četnost sportovních úspěchů v přepočtu na jednoho obyvatele s ostatními státy, tak jsme skutečně světovou sportovní velmocí. Někdy svým čekatelům a účastníkům řízení říkám, že soudní řízení (zejména civilní sporné) je tak trochu sport. Jedna strana prostě vyhraje, protože měla více natrénováno nebo lépe načasovala formu, měla i více toho sportovního štěstí, kterého je ke každému úspěchu třeba. Druhá strana by měla čestně přijmout porážku, podat soupeři ruku, neskuhrat, že ji ten sudí zase pěkně „zařízl“, uznat, že pískal celkem dobře. To se však příliš často neděje. Přál bych si, aby se ten sportovní duch v jednacích síních projevoval mnohem více.
Přeji vám všem příjemné chvíle v talárech i v Evropské unii. Kdo by si to před 15 lety pomyslel…
Váš prezident