Ony ty porážky patří nejen ke sportu, ale i ke sporu. Dnes a denně spory řešíme, ačkoli nemusíme být právě sportovci, dokonce můžeme být i úplní sportovní ignoranti. Vždy někdo prohraje a my jsme v tom mači těmi trpěnými. Trpěnými a zároveň těmi, k nimž je vzhlíženo s nadějemi a s očekáváním. Ve fotbalu dře 22 chlapů (nebo i žen) a lepší tým dá více gólů. Sudí gól většinou uzná a zcela výjimečně nikoli. Proti fotbalovým sudím máme tu nevýhodu, že my musíme nejen uznávat, ale i dokazovat, vyšetřovat, brát na sebe odpovědnost za ty, kteří si to mnohokrát nezaslouží. Nemůžeme jen tak prostě sedět a dávat palec dolů nebo nahoru, byl ofsajd, nebyl ofsajd, byla penalta, nebyla penalta. V tom je mezi námi a mezi fotbalovými sudími zásadní rozdíl.
Ještě zpět k tomu hokeji. Jak velice výstižně řekl Jaromír Jágr: „Je to hokej, který je krásný a zároveň krutý, a proto ho mám tolik rád, protože kdyby takový nebyl, tak by to nebyl hokej.“ Totéž mohu říci i o svém povolání, o souzení, o výkonu spravedlnosti, o povolání, jehož vykonávání sice nesleduje většina národa u obrazovky (alespoň ne v tak masivním měřítku, a hlavně všichni nefandí jednomu mužstvu, tedy nám). Nejde však o pouhé povolání, ale zároveň o poslání. Bez nadsázky. Je zároveň krásné a kruté. Nerozhodujeme totiž o nějakých normách, technických záležitostech, parametrech, o věcech odtržených od reality všedního dne, ale o věcech z té všední reality přímo vyvěrajících, a hlavně, a především, o osudech. O osudech lidských a právě to činí naše povolání – poslání – tím jedinečným a výjimečným.
Kdyby však šlo v případě našeho povolání pouze o jakési poslání… Pouze o poslání však v žádném případě nejde. Jde zároveň o dělbu mocí. Jsme jednou ze státních mocí a musíme se o své pozice neustále prát a myslet na to. Mějme na paměti i to, že v našem, a to zdůrazňuji, zcela unikátním prostředí, ve kterém je soudní moc nezdravě podřízena moci výkonné (to není hysterie, ale fakt konstatovaný mnohokrát nejen námi), je velice důležité, aby soudci, při absenci jakýchkoli prvků soudcovské samosprávy, měli alespoň silnou stavovskou organizaci. Kdyby ji neměli, byli by úplně ve vleku událostí a mohli by pouze naříkat, jak jsou ušlápnutí.
Má-li být naše stavovská organizace silná – jako že bez nadsázky v současné podobě silná a respektovaná je –, musí fungovat jako každá slušná firma. Musí mít za sebou výkonnou a spolehlivou kancelář, administrativu, kontakty na média, což se dnes neobejde bez spolupráce s PR agenturou, musí se nějakým způsobem prezentovat (reklama v našem případě nepřichází v úvahu, lze však mít reprezentativní periodikum, webové stránky), musí udržovat kontakty se zahraničními organizacemi, s politiky, novináři, akademiky, spolky, profesními organizacemi… Musí být na očích. Nebo z těch očí sejde, a co sejde z očí, sejde i z mysli. Pokud sejdeme z mysli těch, se kterými spolupracujeme i „válčíme“, nemůžeme očekávat, že budeme vyslyšeni a respektováni. Prosadíme potom zlomek toho, co prosadíme dnes. To vše něco stojí. Stojí to více, než jsme schopni vybrat na příspěvcích, a my se musíme zamýšlet nad tím, jak finanční prostředky sehnat. Mám jisté představy, které jsem již částečně prezentoval na intranetové části našich stránek, a byl bych rád, aby se co nejvíce členů zapojilo do diskuse ohledně dalšího financování SU ČR.
Píši tento článek v době, kdy se vláda usnesla na návrhu zákona, který nás výrazně finančně poškodí. Pokud nedojde k nějaké změně a zákon schválí i parlament (čemuž stále nevěřím), bude třeba zásadně přehodnotit naši strategii ve vztahu k platovým záležitostem. Zatím bych počkal. Jestli to ale nakonec skončí tím, že nám zbude pouhá 1/20 jednoho dalšího platu (namísto dvou celých), tak budeme muset podstatně razantněji vystoupit a obhajovat naše zákonné a odůvodněné požadavky. Nemám rád konfliktní vztahy, nejsem příznivcem radikálních řešení, ale čeho je moc, toho je příliš. Ministr Škromach zřejmě není z těch, který by slyšel na rozumné argumenty a na argumenty typu: „máme 12 měsíců, tak budou mít 12 platů“, odmítám slyšet já. Ve slušné demokratické společnosti se prostě na soudcovské platy nesahá, není-li zrovna válka nebo celosvětová hospodářská krize.
Během jednoho týdne jsem absolvoval dvě cesty do soudních krajů, jak jsem se zavázal na posledním shromáždění (a rád jsem se zavázal) a jsem čím dál nadšenější tím, jak to u jednotlivých soudů vypadá. Všude panuje skutečně tvůrčí a vstřícná nálada. A navíc, když jsem viděl na vlastní oči budovy Krajského soudu v Plzni a v Brně, byl jsem ohromen tou monumentalitou, noblesou a ctihodností. To jsou budovy, ze kterých spravedlnost přímo čiší a kde má příchozí „zdravý strach“. Přiznám se, že mě atmosféra těch soudních budov úplně dostala a začal mě ten justiční zeměpis vysloveně bavit. Nejraději bych navštívil všechny soudy v republice, ale nevím, jestli to během svého volebního období stihnu. Rád bych. Každopádně děkuji kolegům z Ostravy, Brna a Plzně za vřelé přijetí a užitečnou diskusi.
Závěrem jeden zážitek z poslední doby. Byl jsem na koncertu Petera Gabriela, kterého jsem viděl a slyšel na vlastní oči (uši) už potřetí. Dvakrát v Budapešti – v roce 1986 a 1988, kam se za slušnou muzikou dalo v rámci východního bloku dojet již za totality. A nyní letos, konečně v naší republice. Peter nechal na sebe dlouho čekat, než se odhodlal ke koncertu v Praze. Mezitím se z něj stal pupkatý, šedovlasý fotřík, ale stále je plný energie, nostalgie, srší nápady a krásnými melodiemi. Zestárl jsem i já a s hrůzou si uvědomil, že některé skladby, které jsem v Maďarsku vyslechl jako úplné novinky, jsou už staré 20 let. Vzpomínám si, jak v Budapešti Peter Gabriel pozdravil turisty z Československa a povzbudil je v boji proti komunismu, za lidská práva. Byl jsem tehdy dost naměkko. Letos připomněl, že za lidská práva je třeba bojovat stále, tentokrát připomněl Irák a fotografie týraných vězňů. Holt někteří lidé své zvyky a názory nemění. A tak to má být.
Mějte krásný červen.
Váš prezident