Původně měl být jmenován nový ministr do staré vlády, vláda však padla, nevíme, kdy bude nová, takže se značně snížily naděje na to, že se rychle najde někdo, kdo plynule naváže na reformu justice, kterou tak velkoryse a s nadhledem započal kolega Čermák, ačkoli se tvářil, že vlastně o žádnou reformu nejde, že jde pouze o stabilizaci. Kdyby se s takovou stabilizací začalo počátkem devadesátých letech, nemuseli bychom být na tom tak, jak jsme dnes. Samozřejmě že se těším na spolupráci s novým ministrem, jako že se většina z nás těší na spolupráci s každým ministrem, který nastupuje do úřadu a upíná k němu své zraky s jistými nadějemi. S nadějemi v to, že se konečně něco zásadního v justici stane. Mám pocit, že soudci pro spásu české justice už udělali mnohé, pokud se prokousali rehabilitacemi, restitucemi, směnečným, obchodním a já nevím jakým právem, které tu před rokem 1989 prakticky neexistovalo. Mohli by nyní udělat ještě více a přispět ke stabilizaci (teprve teď si uvědomuji, jak byl tento pojem pana exministra nadčasový) justičních poměrů. Domnívám se ale, že míč je nyní na straně politiků (jak velice trefně ve svém nedávném příspěvku na našich stránkách poznamenal předseda správní rady ECF).
Sotva ministr rezignoval, objevil se na titulní straně našeho nejčtenějšího deníku velký článek o tom, jak kolega Čermák kryl soudce, jak byl ovládán „soudcovskou mafií“. Den nato další článek, který jde ještě dál a zcela neurčitě, ale jmenovitě, vrhá jakýsi stín podezření na dva přední justiční funkcionáře. Třetí článek dává konečně prostor jednomu z těchto funkcionářů a celá aféra skončila čtvrtý den nenápadným jednosloupkovým sdělením, že šlo zřejmě o informační šum a možná o nedopatření.
Proč to píši. Dlouho mi nedocházelo, proč jsou právě soudci tak nevraživí, v lepším případě značně ostražití, ve vztahu k médiím, k novinářům. Každý soudce, ať již špatný, anebo dobrý, začínající či pokročilý, nalézací nebo odvolací, je zvyklý hrát podle pravidel, pravidel přesně daných zákonem, ať již trestním, anebo občanským soudním řádem. Sebemenší chyba, nepatrné porušení zásady rovnosti stran, práva na obhajobu, na spravedlivý proces, jenom náznak toho, že nedáme dostatečnou šanci a prostor straně sporu (bez ohledu na to, zda si takovou šanci zaslouží), má za následek zrušení našeho rozhodnutí odvolacím (dovolacím) soudem. Právě proto jsou soudci tolik citliví na to, když se nehraje fair play, podle pravidel, když se na někoho z nás naplive, aniž mu je dán dostatečný prostor pro vyjádření, obhajobu. Neříkám, že si někteří soudci nezaslouží negativní publicitu v médiích. On se však negativní publicity dočká téměř každý soudce, který se v médiích objeví. A prostor pro vyjádření, obhajobu má mizivý, ne-li žádný. Viz poslední kauza, o které se zmiňuji výše, viz jiné kauzy. A propos kauza. V novinářském slangu to znamená skandál, článek o průšvihu, a nikoli to, co si pod tímto pojmem představujeme my, tedy případ jako každý jiný, věc, kterou je třeba soudit podle přísných procesních předpisů.
Právem se v souvislosti s naším povoláním velice často hovoří o etice, etice soudcovské a etice vůbec. Jak by ne, pokud jsme reprezentanty té moci státu, která jeho jménem rozhoduje o právech a povinnostech, vykonává právo proti vůli toho, kdo je porušil, a kontroluje nejen chování běžného občana, ale i reprezentantů zbývajících dvou mocí. Důležitou kontrolní funkci plní v každé demokracii i média, v tom máme s novináři mnohé společné. Rozdíl je však v míře odpovědnosti za případné porušení pravidel, podle kterých se hraje a která jsou v našem případě mnohem čitelnější, jasnější. Proviní-li se (pokud se vůbec proviní) proti těmto pravidlům soudce, ocitne se velice snadno na titulní straně novin. Novinář napíše, odpusťte mi ten výraz, svinstvo a nikde se neocitne. Jakmile se někdo z nás na titulní straně jmenovitě ocitne, velice těžko se zbavuje nálepky kohosi, v lepším případě podezřelého, a není mu nic platné, že za čtyři dny na páté straně vyjde jakési nic neříkající sdělení, že se vlastně nic nestalo, a to opět v tom lepším případě. Nepomůže mu ani případná žaloba podle tiskového zákona a zveřejnění nenápadné omluvy po několika měsících (letech) sporu, někde mezi reklamou na jogurt a prostředky podporujícími potenci. Zamýšlíme se nad vznikem nového etického kodexu, probíráme při našich setkáních zásady etického soudcovského chování, cítím, jak většině z nás záleží na tom, abychom se chovali eticky, mravně a slušně a logicky vyžadujeme totéž i od ostatních. Třeba od novinářů. Nezaregistroval jsem v poslední době v médiích nějaký odsudek novináře, který se zachoval neprofesionálně, nemorálně, neeticky. Na rozdíl od „falešné solidarity“, která má panovat mezi soudci, například v souvislosti s rozhodovací praxí kárného senátu se nepíše o falešné solidaritě mezi novináři. Kdo by to také napsal, že?
Minulý měsíc jsem byl díky projektu našich kolegů z Německa, a především díky péči Dr. Springera, na služební cestě v Holandsku. V zemi, která má za sebou rozsáhlou reformu justice a musím se přiznat, že mě tamní justiční poměry přímo nadchly. Zavázal jsem se, že o své služební cestě a poznatcích tam získaných, napíši rozsáhlejší článek do našeho časopisu, takže se nechte překvapit. Mám však jeden zásadní pocit, který jsem si z Nizozemska přivezl a o který bych se s vámi rád podělil již teď. Je to pocit naprostého pozitivismu. V Holandsku neexistuje problém, který by se nedal vyřešit (snad s výjimkou neúspěchů proti české fotbalové reprezentaci – ale pozor, ME ještě neskončilo). Existuje-li nějaký problém, tak si Holanďané sednou ke stolu a tak dlouho jednají, dokud jej nevyřeší. Jsou to prostě pozitivně naladění vyjednavači, konstruktivně smýšlející jedinci, lidé, kterým jde „o věc“, a jde-li o věc, tak jde všechno ostatní stranou. Neskuhrají, neláteří, nestěžují si, chtějí výsledek, pokud možno nejlevnější a nejefektivnější, a je úplně jedno, zda jednají soudci mezi sebou, soudci s ministry, poslanci, s královnou… Upřímně jim tu pozitivní náladu závidím a chtěl bych, aby se alespoň zlomek této nálady přenesl do naší republiky.
Zemřel Ronald Reagan. Muž, o kterém se u nás dříve hovořilo jako o satanovi, imperialistickém škůdci a nepříteli number 1. Málokdo z nás si dnes uvědomuje, že nebýt tohoto herce kovboje a později prezidenta, nebyli bychom tam, kde jsme dnes. Byl to totiž především on, kdo se svou strategií (vojenskou i ekonomickou) zasloužil o pád komunismu v Evropě, u nás. Ne nadarmo se o americkém prezidentovi mluví jako o nejmocnějším muži planety. Nebýt jeho masivního ekonomického tlaku na bývalý Sovětský svaz a programu hvězdných válek, mohlo se nám o sametové revoluci jenom zdát. Ať je naše justice jaká chce, je demokratická. A to i díky němu. Pánbůh mu to zaplať.
Zároveň se zveřejněním mého článku na našich stránkách se rozbíhají prázdniny. Přeji vám všem, abyste během těch klidnějších letních týdnů vyčistili dokonale své budníky, uklidili si pracovní stůl a poté vyčistili i své hlavy, alespoň jednou za rok zapomněli, že existuje nějaká justice, soudy, soudci. I to je umění a nepodceňujme význam zaslouženého odpočinku. Nebo jednou všichni skončíme v PL. Žijme v naději, že brzy budeme mít nového ministra, novou vládu, nové poměry, že zasedneme za jednací stůl a všechno s politiky vyřešíme. Ku prospěchu naší justice a našich spoluobčanů.
Přeji vám krásný červenec.
Váš prezident