Slovo prezidenta - září

Píši příspěvek v době, kdy nová vláda má několik dnů důvěru a my máme (opět) nového ministra spravedlnosti. Nejenom ministra spravedlnosti, ale navíc místopředsedu vlády. Nechal se slyšet, že ministerstvu chybělo politické vedení, tak doufejme, že svoji politickou pozici využije k navázání na reformní kroky, které zahájil ministr Čermák. Česká justice je totiž skutečně nemocná a potřebuje reformu jako sůl. Nový pan ministr uvedl v rozhovoru pro MF DNES, že „reformy samy o sobě nejsou podmínkou, jak situaci zlepšit“. Reforma sama o sobě není skutečně žádný všelék, abychom však mohli diskutovat o tom, zda reforma byla pro českou justici přínosem, musí nějaká probíhat. Pokud sleduji situaci u svého soudu (a předpokládám, že podobné, ne-li horší, je to i u jiných soudů), tak bych řekl, že je nikoliv za pět minut dvanáct, ale spíše pět minut po dvanácté, pokud se nutnosti reformních kroků týká. Čekatelé ubývají, stop stav pro přijímání administrativy trvá, nejsou vyšší soudní úředníci, o týmech a obslužném aparátu nemůže být ani řeč. Situace je dokonce taková, že soudci za své velice slušné platy budou při absenci čekatelů a vyšších soudních úředníků nuceni opět začít vykonávat takové „odborné činnosti“, jako je vyplňování statistických listů. U mého soudu se k tomu možná schyluje, a pokud k tomu po několika letech opět skutečně dojde, budu to považovat za jedno z největších profesních zklamání v průběhu své soudcovské kariéry, za veliký (zejména z principu) krok zpět. Napadá mě, že bychom mohli uspořádat happening, naložit všechny spisy s nedodělanými „posťáky“ a „staťáky“ na nákladní automobily a na své náklady je odvézt na ministerstvo. Nebo uspořádat podobnou akci. Začínám o tom ze zoufalství uvažovat. Přece po mně nikdo nemůže chtít, abych peníze daňových poplatníků, kteří mě platí, vyplácal na to, že budu vyplňovat do statistického listu R, že příčinou rozvratu manželství byla rozdílnost povah a zájmů. Bylo by zřejmě na čase, aby politici přiznali otevřeně před veřejností, že prostě nemáme na to, aby „práva lépe šla“, abychom měli pružnější, modernější a rychlejší justici a že na reformu prostě nejsou prachy. Vše totiž je především otázka financí a koncepce. Obojí české justici chybí, ačkoliv Soudcovská unie ČR nejméně deset let předkládá ministrům, politikům návrhy na zlepšení neutěšeného stavu. Marně.
 
            Nicméně na spolupráci s novým ministrem se těším. Zvláště po jeho vcelku razantním vystoupení v TV na téma odebírání našich dalších platů. Vyznělo jednoznačně v náš prospěch a já jsem tomu rád. Nebývalo to od ministrů spravedlnosti zvykem. Zároveň vystoupil pan ministr s tím, že hodlá soudce více kontrolovat. Budiž. Má na to ze zákona právo, a některým z nás by přísnější dohled prospěl. Vsadím však svůj vysmívaný, zpochybňovaný, odebíraný a vracený (někdy) „14. plat“ proti zlámané grešli, že další restriktivní opatření, vedle již existujícího kárného řízení, řízení o stížnosti na průtahy, řízení o žalobě na odstranění průtahů podle § 174a) zákona o soudech a soudcích, možnosti občana obrátit se na Ústavní soud, Evropský soud pro lidská práva, nikam nepovedou, respektive nepovedou tam, kam by si přáli nejen občané a politici, ale samozřejmě, či spíše na prvním místě, i soudci samotní, totiž k efektivnějšímu a rychlejšímu fungování spravedlnosti! K tomu povede jedině jasná koncepce a reforma, i když to reformou nemusíme snad přímo nazvat. Otázka je, co je to vlastně reforma justice, které se všichni tak bojí? Slovo reforma zřejmě vyvolává u politiků jakousi záhadnou dráždivou reakci. Dobrá, tak tedy nereformujme, ale zjednodušme rozkazní řízení, usnadněme doručování soudních písemností, zbavme soudy zbytečné práce při nařizování „soukromých exekucí“, posilujme odklony od soudního řízení, zaveďme smírčí řízení a řízení před mediátorem, zlepšeme informační servis pro občany na jednotlivých soudech, zjednodušme protokolaci, umožněme psaní daleko stručnějších rozsudků, zaveďme korespondenční procesy, o obslužném aparátu, týmech, vyšších soudních úřednících, asistentech už ani nemluvím… A hlavně, tvařme se přitom, že když všechny tyto kroky uskutečníme, o žádnou reformu se vlastně nejedná. Aby se z toho náhodou někdo neosypal.
 
            Citace pana ministra byla z vydání našeho nejčtenějšího deníku, ve kterém byl i jeho rozhovor s jedním z otců, který své nezletilé dítě neviděl řadu let. Pouze díky liknavým soudcům, jak on, a řada jiných otců, prezentují. Podobně postižení otcové jsou v poslední době v ofenzívě, získali si na svoji stranu veřejnost (kromě bývalých manželek) a hlavně média. Přiznám se, že jako otec tyto muže chápu. Nevidět svého syna 13 let, jako pan K., a mít navíc na styk vykonatelný rozsudek, je tragedie a něco nevysvětlitelného. To nejde vysvětlit vůbec nikomu, přestože by se novináři v opatrovnickém spisu, pokud by chtěli, dozvěděli o panu K. jistě mnoho zajímavého. Jenže oni si spis nepřečtou a ani to po nich nemůžeme chtít. Fakta hovoří jasně. 13 let maření styku na straně jedné a vykonatelný rozsudek na straně druhé. Z této rovnice o dvou známých vychází závěr, že neschopný je soud, který rozsudek nevykonal. A já si tedy říkám, protože už mám plné zuby vysvětlování podobných kauz novinářům (a jsem si vědom, že se pouštím do velice citlivého problému), vyslyšme hlas lidu a rozhněvaných otců (někdy i matek), vox populi, vox dei, říká se. Začněme tedy řešit každý náznak zmařeného styku předběžným opatřením na odebrání dítěte a toto předběžné opatření ihned vykonejme, ještě než o odvolání proti němu rozhodne odvolací soud. Nechť se tak děje za halasného aplausu veřejnosti a médií, která bych k výkonům klidně přizval, ať všichni vidí, a udělají si sami obrázek, zda je to to pravé a v zájmu nezletilého dítěte. Vsadím se, že za krátkou dobu to bude podobné jako se soudními exekutory. Nejprve lid žádal účinnější kladivo na dlužníky, ale po krátké době tentýž lid žehrá na příliš tvrdé, ne-li přímo drastické, metody exekutorů. Anebo naše rozhodovací praxe je skutečně příliš liberální a benevolentní k těm rodičům, kteří se rozhodnou styk zmařit? Možná na tom trochu pravdy je. I já si myslím, že je nemyslitelné, aby si otec, který není nijak omezen ve svých rodičovských právech (byť by to byl kverulant), nevymohl styk s dítětem, pokud na to má navíc exekuční titul. Chlapec, s nímž si styk otec nedávno vynutil styk odebráním přímo ze školy prostřednictvím exekutora, a za asistence televizních štábů, je údajně v pohodě a vazby s otcem se navázat podařilo. Sám opatrovnické věci někdy soudím a vím, že je, zejména po lidské stránce, velice složité zvolit v pravou chvíli ten pravý postup. Opakovaně také říkám rodičům v jednací síni, a novinářům jakbysmet, že ve věcech péče o nezletilé je v určitý okamžik špatné úplně každé rozhodnutí, natožpak jeho výkon. Nicméně doba je taková, že je zřejmě skutečně třeba přistoupit k razantnější praxi. Být po mém, připravil bych výkonné úředníky na to, že budou mnohem častěji vytrhávat nebohá děťátka z rukou rodičů, kteří si zpackali svůj vlastní život a teď jej hodlají zpackat i svým dětem, a navíc, a to je na tom to nejhorší, chtějí, aby za ně jejich rodinné trable vyřešil stát. Byl bych vděčen novinářům, aby spoluobčany nekrmili tím, že rozvést se je zcela normální (to bych ještě skousl), a že navíc je úplně normální, že stát (soudci) musí přece automaticky vyřešit to, když někdo selže lidsky, citově, v osobních vztazích. To přece nejde! Řízení ve věcech P není totéž, co spor o nezaplacené housky. Říkám to svým čekatelům opakovaně. Manželství prostě není vymyšlené na to, aby zaniklo jinak než smrtí. Co Bůh spojil, člověk nerozpojí. To není žádné náboženské dogma, ale čistě pragmatická a praktická poučka. Není to prostě institut vymyšlený na to, aby se jednoho dne jakýmsi pochybným způsobem vypořádal majetek nabytý za manželství, aby se upravovaly vztahy rodičů k dětem, kteří spolu nežijí. U nás se bohužel rozvádí každé druhé manželství a z toho musí plynout problémy i pro opatrovnické soudce. Považuji tedy za malý zázrak, že těch stížností do Štrasburku je tolik, kolik jich je. Jestli by naopak čeští opatrovničtí soudci neměli dostat Nobelovu cenu za to, že 95% rozvedených manželů dokáží ukočírovat tak, že z toho nevznikne „Válka Roseových“.
 
            Olympijské hry skončily a všichni oslavují Romana Šebrleho. Klobouk dolů před ním. Pro mě však olympiádu „vyhráli“ i jiní. Například Jan Železný, který finále prostě pokazil, ale nehledal vůbec žádné výmluvy na zranění, věk a já nevím co všechno. Přiznal, že prostě ten večer házel mizerně a tečka. To patří k osobnosti jeho formátu. Kéž by si z něj vzali poučení naši politici, kteří nepřiznají nikdy nic a drží se svého korýtka až do poslední chvíle. Nebo diskařka Pospíšilová a oštěpařka Brejchová. Jedné unikla medaile o 9 a druhé o pouhých 6 centimetrů. A obě svoji „prohru“ vzaly velice statečně, jako něco, co patří k životu. A ono to k němu skutečně patří. I to jsou z mého pohledu vítězky. Stejně jako například pětibojař Michalík, který skončil šestý ze všech pětibojařů na celém světě, novináři jeho úspěch téměř nepostřehli a za měsíc po něm ani pes neštěkne. A to za sebou nechal stovky, tisíce jiných, horších, než on. Ten, kdo je první, sice bere vše, ale každý závod má svých vítězů více.
 
            Prázdniny, a ve většině případů i dovolené, máme tedy za sebou. Přiznám se, že mi rok od roku návrat do všedního justičního života po dovolené jde hůř. Letos jsem si dlouhou dobu po dovolené připadal, jako když jsem spadl z Marsu, ale už se to lepší. Přeji vám všem, aby ty návraty byly co nejméně drastické, a přežijte justiční září, které bývá vždy dost hektické, co možná nejlépe.