Vážený pane předsedo Nejvyššího správního soudu, páni ministři, vážení hosté, dámy a pánové, milé kolegyně a kolegové.
Na Shromáždění jsem začal jezdit jako začínající soudce asi před 10 lety a vždy jsem se z něj vracel naplněn optimismem, který ještě značnou dobu poté převládl nad každodenním justičním pesimismem. Vždy u mě v nejbližších týdnech po Shromáždění převažovaly pocity určité euforie a chuti do dalšího výkonu soudcovského mandátu. Míval jsem, a stále mám, po Shromáždění pocit sounáležitosti s ostatními kolegy, býval jsem, a stále jsem, naplněn přesvědčením, že se v případě našeho spolku, ve kterém je členství dobrovolné, jedná v dnešní individualistické době o malý společenský zázrak. O to více si vážím každé chvíle, kdy mám v pozici prezidenta možnost a čest vás reprezentovat. Mohu vám to s klidným svědomím říci právě na tomto Shromáždění, které není volební, a nikdo mě tedy nemůže nařknout z prázdných a laciných předvolebních gest a frází.
Dnes však máme před Shromážděním, a je tedy poněkud předčasné zabývat se tím, jaké bývají pocity po něm. Nejsou důležité mé pocity, ale to, aby Unie plnila svoji nezastupitelnou roli v českém justičním, společenském a politickém životě. Máme nejen před Shromážděním, ale před důležitým okamžikem, kdy se budeme muset rozhodnout, jak dál, zejména pokud se financování a hospodaření našeho spolku týká.
Tomuto, pro někoho možná trochu přízemnímu, avšak dnes klíčovému tématu, se bude věnovat jedna z pracovních komisí a já věřím, že dospějeme k jasným a rozumným závěrům. Své návrhy na financování naší Unie jsem již prezentoval na webových stránkách, v časopisu Soudce a ve stručnosti je tedy představím za přítomnosti všech našich hostů, abychom byli transparentní a otevření. Stručně a jednoduše můžeme náš projekt nazvat: „Časopis Soudce nás uživí“. Není to přitom zbožné přání, ale reálná úvaha vyplývající z úrovně, významu a atraktivity tohoto právnického periodika, ze kterého se podařilo vybudovat, i díky vašim příspěvkům, žádané a prestižní zboží. Úmyslně používám slovo zboží, i když si náš časopis zaslouží jistě vznešenější označení. Zboží totiž v mých představách znamená předmět obchodu a v prvé řadě výdělku. Neboť, proč bychom dělali obchod, nebo chcete-li v dnešní moderní terminologii byznys, a neměli z něj užitek. Není to obchod určený k tomu, aby soudci získali nějaké další peníze. Je to obchod určený k tomu, abychom mohli plnit úkoly, které nám plynou z postavení soudcovského stavu v moderní demokratické společnosti, úkoly, které jsme si předsevzali a k nimž jsme vůči společnosti povinni. Podařilo se nám snad již definitivně překonat poněkud přízemní názory na zrušení časopisu a představy o úsporách z tohoto krátkozrakého kroku plynoucích. Firmu, zavedenou značku Soudce, jsme nejprve sami, nyní již dlouhá léta s pomocí nakladatelství ORAC, které se od letošního léta přejmenovalo na LexisNexis CZ, vytvářeli řadu let a zatím jsme do časopisu především smysluplně a účelně investovali invenci, tvůrčí a autorské úsilí i peníze. Nyní nastal okamžik, kdy se nám mohou naše investice vrátit, a to v míře vrchovaté. Pokud se na tom dohodneme na letošním Shromáždění, můžeme získat značné prostředky díky reklamě zveřejněné na stránkách časopisu Soudce, komerční subjekty budou moci za úplatu prezentovat své myšlenky a úvahy týkající se justiční a právní problematiky. Může nám to přinést prostředky pro financování našich aktivit, ale také, a v neposlední řadě, se může jednat o způsob, jak zahájit diskusi mezi různými profesními skupinami, jak zvýšit prestiž českých soudců, justice vůbec, o cestu, díky které by se justice konečně mohla stát mnohem otevřenější, než tomu bylo doposud.
Zopakuji, co jsem již mnohokráte říkal i psal. Podle mě je třeba to neustále opakovat. Totiž jeden prostý fakt. Že Soudcovská unie je při absenci jakýchkoliv prvků soudcovské samosprávy v naší zemi v podstatě reprezentantem soudní moci, zástupcem soudců a partnerem pro vyjednávání s politiky. Poměrně se zadostiučiněním jsem si nedávno vyslechl pana exkolegu a současného ministra Bureše. Na poradě s ním a s panem ministrem Němcem, na dotaz pana ministra spravedlnosti, s kým že má vlastně jako s reprezentanty soudců jednat, odpověděl: „Já jsem nebyl nikdy příznivcem Soudcovské unie, ale přece s ní. Ostatně zákon o soudech a soudcích nám to ukládá“. Není to výsledek naší mnohaleté snahy o zviditelnění Unie? Já myslím že ano. A pokud si někteří kolegové myslí, že jsme tu k ničemu, když jim stejně ten 14. plat každoročně odejmou, tak bych je chtěl upozornit na to, že nebýt Unie, tak by jim odebrali více než ten 14. plat. Věřte tomu.
Ať je Unie jakákoliv, a ať je kdokoliv v jejím čele, jedno je jisté. Unie je respektována a my musíme udělat vše pro to, aby byla respektována i v budoucnu. Protože, kdyby tu Unie nebyla, s kým by jednal ministr spravedlnosti a politici o věcech soudcovských? S poslanci, senátory, členy vlády, s předsedy soudů. A co soudci? Zůstalo by u nadávek na poměry, což ostatně Češi umějí snad nejlépe na světě. Nadávat na poměry je sice hezké, a já někdy s dojetím vzpomínám na období před rokem 1989, kdy jsem si s těmito nadávkami vystačil, ale nelze s tím vystačit napořád. Je třeba být konstruktivní a pozitivní. A v tom je obrovský přínos Unie. Že je konstruktivní, nabízí řešení, vize, nejen za své členy, ale za všechny soudce. Dovolím si podotknout, že tak činí její členové zadarmo, v rámci svého volného času, a proto považuji naši Unii za český unikát. Ať si říká, kdo chce, co chce.
Předseda Nejvyššího soudu České republiky je podle Ústavy nejvyšším představitelem jedné ze tří státních mocí. Nikoliv jenom statutárním zástupcem Nejvyššího soudu. Upírají se k němu tisíce očí všech soudců z celé republiky a čekají, jakým způsobem se bude tento představitel profilovat, reprezentovat je, hájit jejich zájmy, bránit jejich pozice. Nic podobného se však bohužel neděje! Mrzí mě, že paní předsedkyně není přítomna, chtěl jsem ji z tohoto místa oslovit. Byl bych totiž velice rád, a je již podle mého názoru nejvyšší čas, aby paní předsedkyně vystoupila ze stínu a začala aktivně reprezentovat soudcovský sbor, on by si to skutečně zasloužil. Chtěl jsem jí o to poprosit a stejně o to prosím i předsedu Nejvyššího správního soudu jako druhou hlavu jednotné české justice.
Proč to všechno říkám. Měl bych - hlavně v této pozici - být asi rád, že je Soudcovská unie vnímána jako reprezentant jedné ze tří mocí v tomto našem mladém demokratické státu, ale nejsem. Dobrovolná profesní organizace soudců by přece měla plnit jinou roli. Nejvyšší soud ČR bohužel nemá žádnou politickou justiční vizi, a pokud má, jeho vedení ji nepředstavilo ani soudcovské veřejnosti, ačkoliv tato vize je od něj očekávána. Totéž by se dalo říci o vedení Nejvyššího správního soudu. Soudcovská unie se snaží vize moderního českého soudnictví formulovat, může se opřít o mezinárodní soudcovské organizace, neziskové organizace, jako je Český helsinský výbor, Transparency International, nemůže však najít oporu u vedení Nejvyššího soudu, a to je smutné nebo snad dokonce zoufalé. Věřte mi pane předsedo, že pokud se rozhodnete aktivněji hájit a prezentovat zájmy soudcovského stavu, nezůstanete ve své snaze osamoceni a Soudcovská unie vám bude plně k dispozici.
Vůbec postoje některých předsedů soudů-nečlenů Unie jsou někdy úsměvné nebo spíše zarážející. Byl bych rád, aby všichni soudní funkcionáři a hlavně předsedové soudů všech stupňů pochopili, že jejich soudci-členové věnují Unii většinou svůj volný čas, že se v tomto čase snaží vymýšlet řešení, jak zkvalitnit české justiční prostředí, že bez nároku na jakýkoliv honorář hájí dobrovolně zájmy všech soudců. Přijde mi doslova trapné, pokud někteří předsedové nutí naše členy, aby čerpali v době, kdy se koná Republiková soudcovská rada nebo jiné unijní akce, řádnou dovolenou. Paradoxní je to za situace, kdy Soudcovská unie při poslední novelizaci zákona o soudech a soudcích vehementně prosazovala, aby byla pozice předsedů soudů výrazně posílena. Chtěl bych se tedy obrátit na předsedy všech soudů, aby jednak začali s Unií daleko více komunikovat a spolupracovat, a dále, aby se ze svých pozic snažili vyjít našim členům vstříc. A znovu opakuji – buďte i vy ujištěni, že vám a činnosti soudů, jež řídíte, bude užší spolupráce s Unií ku prospěchu stejně jako Unii bude prospěšná spolupráce s vámi.
Celý rok jsem na vás promlouval z našich nových webových stránek. Povedly se. Míním alespoň já. Jsem však z nich přece jen poněkud zklamán. Domníval jsem se, že prostřednictvím stránek získám daleko větší zpětnou vazbu, že se dozvím daleko více o justičním dění v jednotlivých krajích. Je pro mě záhadou, proč soudci na stránkách nekomunikují více. Přiznám se, že jsem na to nepřišel. Minulý rok jsem na tomto místě vyzval přítomné, aby daleko více přispívali do našeho časopisu. Stal se zázrak, a já jsem za něj vděčný. Dnes má nakladatelství příspěvků s trochou nadsázky na tři čísla dopředu. Vyzývám vás tedy ke stejné aktivitě ve vztahu k našim stránkám, třeba se zázrak bude opakovat, doufám v něj. Děkuji tedy za vaše příspěvky do časopisu a protože časopis nás má začít živit, což kromě jiného bude zřejmě spojeno s tím, že se rozšíří jeho náklad i obsah, bude třeba ve zvýšené aktivitě pokračovat. Přeji vám tedy všem lehkou ruku při psaní příspěvků na stránky i pro časopis.
Mé slovo, které se na našich internetových stránkách pravidelně objevovalo každý měsíc, bude nahrazeno jinou rubrikou a byl bych rád, aby zde každý měsíc promlouvali namísto mě pravidelně různí členové Unie. Mám již plán, jak je k tomu přimět a prosím vás o vstřícnost.
Hodlám dále v příštím roce pokračovat ve svých cestách po soudních krajích, děkuji kolegům z Plzně, Brna a Ostravy za vlídná přijetí a těším se na další setkání.
Stále mám plány na uspořádání velkého diskusního fóra, na vydání publikace na téma soudcovské nezávislosti, postavení českého soudce, pojmu práva, spravedlnosti, prostě mám chuť na nějaké větší téma, než jsou ony nešťastné platy. Necítím se totiž být soudcovským odborářským bossem, ale prezidentem profesního spolku ústavních činitelů, který by se měl věnovat především takovýmto velkým tématům.
Měli bychom si vůbec stále více pokládat otázky na téma obecného vnímání spravedlnosti, role soudce ve společnosti, jeho vlivu na úroveň právního prostředí a vědomí. My totiž, vážení přátelé, máme ve svých talárech obrovskou moc i odpovědnost zároveň, a mám takový pocit, že ne každý z nás si to uvědomuje. Musíme umět být nejen práva znalí, ale přirozeně spravedliví, etičtí, komunikativní, navzájem, ve vztahu k médiím, stylisticky zdatní, přísní, ale zároveň i vlídní a uctiví ke spoluobčanům v jednací síni, k osobám na soudním řízení zúčastněným. Jsou to totiž také, a možná, že především, soudci, kteří ovlivňují úroveň naší mladé demokratické společnosti. To je obrovská odpovědnost a závazek.
Myslím, že role soudce v naší společnosti je neprávem opomíjena, nedoceněna a nemůžeme jenom skuhrat na to, že za to mohou politici, média a zklamaní účastníci. Třeba mě za to nebudete mít rádi, ale já si stále více myslím, že si za to můžeme především my sami. Právě v důsledku nedostatku těch vlastností, které jsem již zmínil.
Říkal jsem to už vloni, ale musím to zopakovat i letos. Býti soudcem je skutečně něco jiného než býti právníkem. Nároky na nás soudce musí být daleko větší než na jiné právníky. Musíme být na vrcholu té pomyslné právnické pyramidy, kam podle Ústavy patříme a musíme skutečně začít od sebe. Proto má touha po velkých tématech. Musíme se sami velice vážně zamýšlet nad tím, jaká je úroveň soudcovského sboru. Po právnické stránce, ale hlavně po té stránce mravní, etické, i proto se bude jedna z našich komisí zabývat etickým kodexem.
Soudcovská etika a úroveň soudcovského sboru je totiž to, na čem mi v tuto chvíli snad nejvíc záleží. Jsem plný dojmů ze semináře o etice, který se před pár týdny konal ve Stráži pod Ralskem, a na kterém bylo k mé lítosti příliš málo soudců. Jak málo soudců z celé republiky mělo zájem o etiku, nejen soudcovskou a neudělalo si čas na tak vznešené téma! Doufám, že naši soudci o etice alespoň přemýšlejí. Měli bychom si všichni uvědomit, že znalost práva není nic bez mravů a etiky a že od nás veřejnost neočekává ani tak spravedlnost podle práva, ale jde jí především o tu vyšší spravedlnost, ne podle zákona, o takzvanou ekvitu, srovnává naše rozhodnutí s obecným mravem. Jistě, je otázka, co to dnes ten obecný mrav je. A nikdo po nás nemůže chtít, abychom soudili podle toho, co zahrají v televizi, ale jsou určitá pravidla, která naše společnost ctí, a je jedno, zda se právě dívá na televizi či nikoliv.
Společnost vždy vztahovala své naděje, pokud si nevěděla rady, k soudcům. Věřila, že existuje, kromě Boha, i cosi pozemsky spravedlivého. Soudce v dávné minulosti byl pouze ten, kdo měl přirozenou autoritu, člověk, který měl kredit, a dokonce tu svoji autoritu ani nemohl vynutit, neboť žádné sankce a nástroje k jejich vynucení neměl po ruce.
Jaký by tedy měl být český (a samozřejmě nejen český) soudce?
Teď to bude znít jako neuvěřitelné klišé, ale především spravedlivý. Je to tak jednoduché a prosté, že jsem se až styděl podobnou notorietu do svého proslovu napsat. Světe div se! Soudce má být spravedlivý. On ale, vážení a milí, spravedlivý být musí, nebude-li totiž, nebude soudcem, ale právníkem, možná odborně zdatným, ale jenom právníkem. Nikoliv reprezentantem soudní moci. A mám v tomto kontextu na mysli právě tu přirozenou spravedlnost, které je třeba se neustále učit, mít ji na paměti, každé rozhodnutí posuzovat nejenom podle práva, ale podle nevynutitelných obecných pravidel.
Daleko více otevřený by měl být český soudce. Poněkud otřepané téma, ale pro mě stále ne tak otřepané, abych o něm nemohl pohovořit, nehledě na to, že soudci stále nejsou otevření, ať již ve vztahu k médiím nebo k odborné veřejnosti, či snad veřejnosti laické, jak by měli. Alespoň podle mých představ. Co si lze pod touto otevřeností představit? Nejen schopnost soudce vysvětlit médiím svoji kauzu v jakékoliv, zdůrazňuji přitom slovo jakékoliv, fázi řízení, stručně a jasně, bez toho, aniž by „vyzradil“ jak rozhodne. Nelze se přeci donekonečna schovávat za to, že nemůžeme podávat informace o souzené věci. Nejenom, že můžeme, ale dokonce musíme. Informaci o tom, že je někdo souzen a že mu hrozí sazba tolik a tolik let, což je přesně informace, kterou si média přejí získat, musí být schopen kdykoliv podat každý soudce.
Dále je podle mého názoru nezbytně nutné, aby soudce uměl obhájit a vysvětlit nejen účastníkům, ale i veřejnosti, své rozhodnutí. Je nešťastné, pokud soudce v jednací síni, a poté případně v rozhovoru s médii, nevysvětlí ke svému rozhodnutí vůbec nic a odkáže pouze na písemné odůvodnění svého rozsudku. Já chápu, že jsme kolikrát tak vyčerpáni průběhem jednání (líčení), že už nemáme na nic náladu, ale veřejnost má prostě právo na srozumitelné vysvětlení našeho rozhodnutí, tak jí ho dopřejme.
Pod pojmem otevřenost si lze představit daleko více témat, která mám na srdci. Například téma srozumitelnosti našich rozhodnutí. Prosím vás, vážení kolegové, vezměte čas od času svůj rozsudek domů a dejte jej přečíst svým známým nebo blízkým, hlavně však právním laikům. Doporučoval bych dokonce nezletilé děti. Zeptejte se jich zároveň na to, zda mu rozumějí. Pokud mu rozumět budou, zeptejte se jich na to, zda je pro ně spravedlivý. Pokud tomu nebude tak či onak, je to špatně.
Dále považuji za zcela nezbytné, aby byla zveřejňována na internetu všechna soudní rozhodnutí. Žádný výběr z hroznů, ale prostě všechna rozhodnutí. Ta naše rozhodnutí jsou veřejná, takže nevidím sebemenší důvod proto, abychom se skrývali za povinnost mlčenlivosti. Být po mém, zveřejňoval bych skutečně všechna rozhodnutí, nechť si každý vybere, co je pro něj důležité. Vycházím přitom z jednoduché, ale podle mého názoru logické úvahy. Pokud se každý může zúčastnit soudního jednání, může si vyslechnout i rozsudek. Rozsudek by měl být v jednací síni odůvodněn tak, že by jej v podstatě nebylo třeba písemně odůvodňovat. Pokud si může občan veřejně vyslechnout takto odůvodněný rozsudek, může vědět i to, jaký je jeho písemný obsah. Jedná se možná o výklad rozšiřující, ale v dnešní době dálkového přenosu dat, přirozený. Proč by si nemohl krajan v Los Angeles přečíst, za co odsoudili jeho krajana v České republice?
S otevřeností, nebo chcete-li transparentností, souvisí i taková zdánlivě banální věc jako je protokolace. Myslím, že je načase nahradit ten klasický protokol zvukovým záznamem z jednání i ve věcech občanskoprávních. Ve spisu by byl založen nosič se zvukovým záznamem namísto mnohastránkového protokolu, každý by si mohl, samozřejmě za podmínek uvedených v procesním předpisu, pořídit jeho kopii a přesvědčit se o tom, jak probíhalo soudní jednání, že se nejednalo o něco tajemného, pokoutného, něco, v čem se vyzná jenom soudce, který jednání vedl.
Soudce by měl být pokorný. O soudcovské pokoře hovořil kolega Sváček na již zmíněném etickém semináři a je to jedno z velkých témat, které by stálo za pozornost. Pokora nesmí být chápána jako slabost či snad dokonce zbabělost. Pokora je naopak vlastností silných a sebevědomých, a jen tehdy, je-li soudce pánem sporu, může být zároveň i pokorný. Tedy vnímavý k problémům účastníků, vstřícný a zároveň přísný, musí mít ohledy na etiku, mravy a vcítit se dokonale do všech zvláštností souzené věci. Pouze takový pokorný přístup může i v tom účastníkovi, který svůj spor prohrál, vyvolat pocit spravedlnosti a úcty k autoritě.
Bude-li tedy český soudce více pokorný, otevřený a přirozeně spravedlivý, velice brzy dojde k tomu, oč jde Soudcovské unii řadu let, tedy ke zvýšení prestiže soudců v očích veřejnosti. Následně budou daleko lepší podmínky pro další emancipaci moci soudní.
Vážení a milí,
Soudcovská unie má před sebou patnáctý rok existence, tedy rok jubilejní. Bude to rok, ve kterém bude Unie hledat stabilitu, zejména pokud se týká hospodaření. Za rok budeme moudřejší, jak se naše záměry podařilo realizovat. Má před sebou rok, ve kterém bychom se měli více zaměřit na osobnost českého soudce a nejen na globální justiční problémy. Každý soudce v naší republice, ať již nalézací, odvolací nebo dovolací, je originálem. Každé jeho slovo v jednací síni, každé rozhodnutí a v něm použitý slovní obrat, každé rozřešení pře nebo v horším případu nečinnost, způsob chování v běžných i mediálně sledovaných kauzách, i takové maličkosti jako způsob oblékání, mimika, to vše tvoří ucelený obraz justice v očích veřejnosti. Veřejnost vždy vidí zejména toho, kdo vybočuje. Je to normální, běžné a přirozené. Nemůžeme chtít, aby se každý občan zajímal o naši mravenčí práci se spisem v kanceláři, vnímá však každý, sebemenší projev naší soudcovské osobnosti navenek, ať již v písemné nebo ústní formě.
Přejme si, a udělejme vše pro to, aby byli soudci vidět nejen v souvislosti s průšvihy a průtahy, ale jako silné, vzdělané a sebevědomé osobnosti znající právo a ctící přirozené zákony spravedlnosti. Potřebujeme k tomu nezbytně podporu médií a tuto podporu nezískáme bez konstruktivní spolupráce s ministrem spravedlnosti. Začalo se již blýskat na lepší časy za éry kolegy Čermáka a já doufám a věřím, že pan ministr stávající bude v komunikaci se soudci pokračovat. Je spousta témat, na kterých se shodneme. Týmy, justiční čekatelé, novela o.s.ř., doručování, mediace, exekuce, tiskoví mluvčí, otevření justičního systému veřejnosti. Jejich realizaci prosadíme daleko spíše, pokud bude postupovat Unie ve shodě s ministrem, než Unie nebo ministr bez toho druhého. Stejně jako Unie nezpochybňuje pozici ministra jako reprezentanta moci výkonné, měl by ministr respektovat každého jednotlivého soudce jako reprezentanta moci soudní. Ta válka byla, pane ministře, již hrozně dlouhá, únavná a neprospěla nikomu. Chtěl bych jenom připomenout, že Unie své slovo dané ministrovi Čermákovi, pokud se platových záležitostí týká, splnila. Od tehdejšího pana ministra zazněl příslib diskuse nad novou komplexní a stabilní platovou úpravou, která by nemohla být několikrát za rok předmětem populistických gest politiků. To by bylo vstřícné gesto pro začátek, které by jistě znamenalo zklidnění rozjitřených justičních vod. A že ty vody rozjitřené jsou, o tom není třeba diskutovat.
Hovořil jsem o spravedlivém soudci. Nevím, kolik z vás se zamýšlelo nad tím, co je to vlastně spravedlnost. Stará poučka praví, že spravedlivý je ten, kdo posuzuje podobné případy podobně a rozdílné rozdílně. Posuzujeme vždy podobné podobně? Další úvaha, nad kterou se musím zamyslet. Když už jsme u těch citátů a definicí. Minulý rok jsem vás seznámil s tím, jak nazírá moje dcera na soudcovské povolání. Průběžně a nenápadně jsem své potomky celý rok testoval, jak je to s jejich právním vědomím, aby kovářova kobyla bosa nechodila nebo abych nebyl tím, kdo káže vodu a pije víno. Padala z nich různá moudra. Zcela neotřelá mně však přišla definice soudního spisu v podání mého syna. Ten doslova řekl (cituji): „Spis je, když někdo napíše: „Milý pane předsedo, je to takhle. A druhý napíše: Milý pane předsedo, je to úplně jinak.“ Konec citace. Přiznám se, že jsem si alespoň jednou ve své soudcovské kariéře přál být tím „milým panem předsedou“. A řekl jsem si zároveň, co mi v tom vlastně brání? Nicméně, až mě nějaký účastník takto osloví, tak bude smysl mého soudcovského života naplněn a já budu moci odejít v klidu do penze.
Vážené kolegyně a kolegové, vážení hosté,
chtěl bych na závěr skutečně upřímně poděkovat všem našim členům, zejména potom těm aktivním. Těm, kteří přispěli do našeho časopisu a na webové stránky do tolik potřebné diskuse. Děkuji za každou vaši minutu věnovanou Unii a české justici vůbec. Děkuji členům Republikové rady, Výboru a samozřejmě i dvěma dámám z naší kanceláře, které jsou pro mě, a jsem přesvědčen, že nejen pro mě, nepostradatelné. Ostatně jedné z nich, a nikomu jinému, je i na okamžik věnováno naše Shromáždění.
Patnáctý rok naší existence bude možná v historii Unie rokem zlomovým. Bude to rok, v němž zřejmě dovolací a Ústavní soud rozhodne o tom, jak je to s našimi platy, bude to rok, kdy se vyjasní vztah k ministerstvu, osud justičních čekatelů a jejich zapojení do soudcovských týmů, rok změn v našem hospodaření. Přejme si všichni navzájem, aby tyto zlomové okamžiky Unie přežila a vyšla z nich posílena. Doufejme, že bude v našem případě platit citát Davida Huma: „Lidská přirozenost nemůže nikterak přetrvat bez sdružování jednotlivců. Toto sdružování není možné tam, kde se nedbá na zákony a spravedlnosti.“ Věřím, že budeme společně dbát na zákony a spravedlnosti a že se soudci budou sdružovat v naší Unii.
Děkuji za pozornost.
Váš prezident